Článek
Žena středního věku s velikým kufrem stála bezradně u výstupu z metra na stanici Florenc a snažila se zastavit kolemjdoucí dotazem, jak se dostane na autobusové nádraží. Najít zde nějakou smysluplnou navigaci pomocí orientačních cedulí je v podstatě nemožné. Od chvíle, kdy byl uzavřen před velmi dlouhou dobou východ, který ústil přímo před hlavní halou nádraží, a nyní vystupujete na úplně jiné straně, je hledání cesty na nádraží velkým dobrodružstvím.
Bez pomoci se neobejdete
Eskalátor vás vyveze z metra na malý plácek u zastávky tramvají. Zjistit, že musíte obejít vestibuly obou tras, B i C, zahnout za roh do prapodivně vyhlížející uličky páchnoucí močí a odpadky z nedalekých popelnic a tam teprve hledat kam dál, se už v tomto prvním kroku hledání podobá „bojové hře“. Potřebujete totiž notnou dávku odvahy vejít do smradlavé, špinavé spojovací uličky. Zvláště večer. V noci je to opravdu jen pro hodně odvážné. A to ani nemusíte být sami nebo na první pohled někdo, kdo přijel z nějaké hodně vzdálené země.
Rozkopané náměstí
Když zvládnete správně zahnout do divné uličky a trefíte, jestli se na jejím konci dát vlevo, nebo vpravo, otevře se před vámi velký prostor podobný náměstí. Jediný rozdíl proti přehlednému náměstí je v tom, že zde se jedná o několik zvláštně propojených křižovatek, které vedou skrze dost neobvyklé staveniště a vše je značně nepřehledné. Staví se tu totiž nějaké lávky nad vašimi hlavami a cosi na různých místech celého prostranství s křižovatkami, co je obehnané neprůhlednými zátarasy.
Zoufalý cestující vidí sice kde co, jen ne kýžené autobusové nádraží, natož k němu cestu. A to ještě neví, že bude muset projít okrajem staveniště, úzkým průchodem kolem domu, zabočit za roh a tam znovu hledat vstup na nádraží. Že je to běžný vchod podobný vstupu do obchodu, jaké jsou kolem, napadne jen génia. Ani malý obrázek zeleného autobusu vedle tohoto vchodu vám příliš nepomůže. Zaniká totiž mezi dalšími reklamními cedulemi, kterých je okolo dost a dost. Pokud nejste rodilý Pražan nebo se v Praze dobře nevyznáte, zabloudit pro vás bude víc než snadné. Potřeba, co chvíli se někoho zeptat na cestu, se stane nutností.
Cizinci si zoufají
Jezdící schody mě vezly pomalu nahoru, k východu z metra. Už z dálky jsem viděla paní středního věku, jak se snaží zastavit kolemjdoucí a zeptat se jich na cestu. V ruce měla velký kufr, na zádech malý batůžek. Běhat s tímhle nákladem sem a tam a hledat naslepo se zdálo vyloučené.
Většina lidí, které žena oslovila, jen pokrčila rameny nebo se ani nezastavila. Paní totiž mluvila anglicky. A to ještě s nějakým dalším přízvukem. Bylo jasné, že angličtina není její mateřský jazyk a že s jeho používáním má zřejmě určité potíže.
Než jsem došla volným krokem až k ní, podařilo se jí zastavit dvě studentky, které se jí snažily vysvětlit, kudy má jít. Paní evidentně nerozuměla. Já taky ne, protože dívky cestu vysvětlovaly dost prapodivně a nepochopitelně.
Z čista jasna průvodcem
Když jsem došla až k paní, cizinka na mě upřela pohled, nad kterým by se i kámen ustrnul. Zeptala se mě anglicky na cestu s nadějí, že snad já jí pomůžu. Netušila, že já a angličtina nejsme zrovna velké kamarádky a že vysvětlit jí tak komplikovanou cestu v cizím jazyce je nad moje síly.
Několika slovy, a mnohem více pohyby rukou, jsem paní nabídla, že ji na nádraží doprovodím. Ne že bych měla tolik volného času nebo že bych se vyžívala v charitativní práci v terénu, ale také občas cestuji do vzdálených míst a vím, jak je stresující, když jste v cizí zemi, nevíte kudy se dostat tam, kam potřebujete, a lidé kolem vás vám buď nerozumějí nebo je váš problém nezajímá.
Ruční navigace
Tak jsem tedy použila místo slov ruce a začala cizinku navigovat, kam půjdeme. Když uviděla tu špinavou, páchnoucí uličku, v jejích očích jsem zaznamenala záblesk strachu, jestli jí nevedu někam, kde jí okradou. Začala jsem proto zvolna mluvit česky, aby ji uklidnil alespoň tón mého hlasu. Krátké české věty jsem prokládala pohyby rukou a klasickým „oukej“, „oukej“.
Na prostranství s křižovatkami paní došlo, proč jdu s ní. Že bych jí nedokázala vysvětit, jak se tu zorientovat. Strach zmizel z jejích očí. Doprovodila jsem ji až ke vchodu do budovy, protože na větší vzdálenost neviděla zelenou cedulku s ikonkou busu označující vchod do nádražní budovy.
Když jsem se s ní loučila, objala mě místo poděkování. Její gesto mě dojalo. A doteď mě hřeje u srdce vzpomínka na to nečekané objetí od neznámé ženy, kterou jsem neznala a zřejmě už nikdy neuvidím. Přesto nás na chvíli spojilo něco moc hezkého v tom jejím objetí.
