Článek
Ve vozidlech městské hromadné dopravy je sice zakázáno konzumovat potraviny i nápoje, které by mohly znečistit oděv ostatních cestujících, přesto tuto skutečnost respektují jen někteří. Hodně lidí buď o tomto zákazu neví, nebo je jim prostě jedno, že obtěžují ostatní cestující. Každý den se setkám s tím, že někdo z kolem stojících něco jí, pije nebo jen tiše drobí to, co drží v ruce. Třeba dílek pizzy, ze které korpulentní slečně sklouzl kousek papričky dolů a na mém kabátu zanechal zřetelný, mastný flek. Když jsem zvedla oči ke slečně, jen ještě víc nafoukla už tak naštvanou tvář a předstírala, že mě nevidí. Než jsem stihla něco říci, vystoupila.
Káva v kelímku nesmí chybět
Kávu už jsem měla na šatech také několikrát. Hlavně ráno. Důležitě se tvářící lidé s kelímky kávy v ruce jako by demonstrovali, že dělají velmi důležitou práci, vůbec nemají čas si v klidu vychutnat snídani a bez pořádné putýnky kávy se ráno prostě neobjedou. Nebo možná jen v práci nemají kávovar, nebo jim vyhovující kávu, tak si tu svoji, výjimečnou, musejí vozit s sebou. Ideálně v něčem, co velikostí připomíná malý kbelík. Ta nádobka má sice obvykle víčko, jenže když se majitel nádobky chce za jízdy napít, častokrát to nedopadne dobře. Ještě horší to je, když jedou dvě děvčata spolu a jedna chce ochutnat, co si v kelímku veze druhá. Flek na podlaze je potom to nejmenší, co po sobě zanechá tento pokus. Obvykle to odnesou i jejich halenky, kalhoty nebo někdo z kolem stojících lidí.
Zmrzlina v kornoutu i nanuk
Další samostatnou kapitolou je zmrzlina. Na nástupišti tramvají a autobusů stojící lidé v létě ne zřídka konzumují nějaký druh zmrzliny. Osvěžuje při stání na rozpáleném chodníku. A taky kape z kornoutu nebo dřevěné špachtličky po ruce osvěžujícího se člověka dolů, na zem. Dětem i na šatičky, trička, kalhoty, boty. Ve snaze otřít to, co ukáplo, si pak statečně rozmažou sladkou hmotu po rukách i po sobě. A těma rukama pak opatlají dveře, sedadla, tyče na držení ve vozech MHD. A nebo další lidi, když se jich snaží chytit ve chvíli nečekaného trhnutí nebo brždění vozu.
Jídlo na papírových táccích
Další dobrodružství pro cestující nastává, když nastoupí někdo náctiletý, patřičně sebevědomý a bezohledný, se sluchátky na uších a táckem s pizzou nebo něčím podobným v ruce. Zakrytýma ušima, v nichž hlasitě hraje hudba, dává okolnímu světu jasně najevo, že případná upozornění nebo výtky, slyšet nebude. On si prostě bude dělat, co chce. A tak vám z tácku v lepším případě sype mastné drobečky za krk, nebo v horším případě kecá něco masného a barevného na rukáv, košili, kalhoty, sukni, šaty.
Krabičky plné překvapení
V posledních pár letech se stalo velkou módou vozit si s sebou do práce jídlo v krabičkách. Zdravé nebo dietní, hlavně domácí. To je moc fajn. Tedy pokud ta krabička s jídlem cestuje zavřená v tašce, a ne otevřená v ruce či na kolenou spolucestujícího. Vážně není nic příjemného čichat to, co se line z krabičky a dávat neustále pozor, aby její obsah neskončil na vašem oblečení nebo botách.
Mnoho lidí, zejména v Praze, totiž jezdí tramvajemi, autobusy a metrem s hlubokým přesvědčením, že oni se ničeho držet nemusejí, a každé nečekané trhnutí nebo přibrzdění vozu snadno vybalancují. Oni to možná většinou zvládnou, ale krabičky, které drží v ruce ne. Zvlášť, když jsou otevřené a v nich položená vidlička, protože jíst z jízdy je přeci tak odvážné a svobodné, že. Takové malé vystoupení z komfortní zóny. No jak pro koho. Když jsem to včera schytala já, nadšená z toho vykročení ze zóny komfortu jsem rozhodně nebyla.
Salát s majonézu mi ozdobil oblečení
Hned, jak nastoupil mladík s otevřenou krabičkou v ruce, zpozorněla jsem. Když se pak snažil protáhnout na sedadlo k oknu, uklidnila jsem se, že tam krabičku nevysype a vše bude v klidu. Ouha, nepočítala jsem s tím, že až bude vystupovat, zakopne o nohy proti němu sedícího člověka, zapotácí se a elegantním pohybem ruky, mi nahodí šaty od výstřihu až po kolena obsahem krabičky. Jako když zedník nahazuje omítku. Rázem jsem vypadala jako extravagantní obraz od mistra Knížáka. A jak jsem hned nově voněla. Dior by se nestačil divit.
Mladík utekl bez omluvy
Lekla jsem se tak, že mi na chvíli zamrzla řeč. Ostatně, co také říci v takové chvíli. Mladík, když viděl, co se stalo, bleskově vystoupil. Na omluvu zapomněl. Na svůj majonézový salát na mých šatech taky.Kolem stojící se snažili nesmát.
Nu, co už. Vystoupila jsem taky. Na nástupišti ze sebe oklepala, co se dalo, do odpadkového koše a zbytek setřela vlhčenými kapesníčky určenými pro zadečky miminek. Jako každá správná máma totiž vím, jak zázračné jsou tyto kapesníčky. Snadno setřou jakoukoliv skvrnu, včetně té od kečupu nebo trávy či borůvek. A proto je nosím neustále při sobě.
