Článek
Po delší době jsem jela kousek za Prahu příměstským vlakem. Byl všední den, dopoledne, a tak vagony nebyly nijak přeplněné. Posadila jsem se vedle okna a dívala se na ubíhající krajinu. Na okamžik se zdálo, že já stojím a běží celá ta krajina kolem. Musela jsem se pousmát při té vzpomínce, jak jsem jako dítě chvílemi vnímala pohyb vlaku a pak zase pohyb krajiny za oknem. Jak jsem se bavila připínáním vnitřní pozornosti.
Dýchly na mě vzpomínky na dobu, kdy jsem jako dítě ráda cestovala s rodiči touto trasou do Prahy. Osobákem. Byl levnější než rychlík a zastavoval div ne na každé mezi. Nevadilo mi to, nespěchali jsme. Užívali jsme si pomalou jízdu, kdy krajina venku byla na dosah ruky a v zastávkách jsme měli čas prohlédnout si malá nádraží, lavičky, truhlíky s květinami, cestující na peróně.
Z rozjímání mě mírně vyrušila drobná paní středního věku, která se posadila naproti mě. V náručí držela útlý svazek tenkých větviček obalených zářivě žlutými kvítky. Svírala tu malou kytici zlatého deště s opatrností a něhou, s jakou mámy chovají v náručí malé děti.
Větvičky zlatého deště svítily neobyčejnou krásou a skoro bych přísahala, že rozsvítily celý vagón. Jako v pohádce. Zalila mě vlna krásného, hebkého pocitu. Co nastalo pak, mi doslova vyrazilo dech.
Nejdříve jsem uslyšela dupot za zády. Pak hned následoval hysterický křik. „Musela jste orvat celý keř?“ ječela mohutná žena, která se bojovně postavila nad drobnou paní svírající v náručí zlatý déšť. „Nemůžete nechat to, co roste venku, na pokoji? Má to sloužit všem. Orvat si to pro sebe je strašně sobecké. Ale hlavně, že to máte jen pro sebe, že jo. Měla byste se stydět, dělat takovou škodu.“ Mohutná žena stojící zarputile nad obětí svého slovního útoku ječela a ječela a ječela a proud jejích slov neustával. Drobná paní mlčela s očima sklopenýma.
Už, už jsem se nadechovala, že hulákající ženě řeknu něco na obranu drobné paní, když se za mými zády vynořil průvodčí. Asi ho přilákal hluk, který se šířil po celém vagonu do spojovacích chodbiček a dalších vagonů. Rozzuřená, křičící žena, když si všimla, že se k ní blíží průvodčí, zmlkla, jako když utne. Jen jí dál z očí létaly blesky jak z bouřkového mraku. Průvodčí už ztichlou agresorku upozornil, že pokud bude pokračovat v hlučných projevech, bude si muset vystoupit. Ve vlaku se musí chovat slušně a zejména ohleduplně ke spolucestujícím.
Agresorka se stáhla a rychle odešla do jiného vagonu. Najednou nebyla tak silná v kolenou, jako před chvílí.
Drobná paní sedící přede mnou si evidentně oddechla. S omluvným pohledem pronesla směrem ke mě: „Nedávno mi zemřela maminka. Měla moc ráda zlatý déšť, který nám kvete na zahradě. Tak jí ho trochu vezu na hřbitov.“
Kývla jsem trochu hlavou na znamení, že rozumím. Taky nosívám mojí mamince na hrob kytičky ze zahrádky. A kdyby na mě někdo ve vlaku řval, proč je trhám a nechám růst na záhonech, asi by mě to hodně zabolelo.
Ti, co mají potřebu křičet ve vlaku nebo na ulici na lidi nesoucí v rukou řezané květiny a větvičky keřů, by si měli uvědomit, že řada lidí si pěstuje svoje květiny právě proto, aby si je pak mohli dát doma do vázy nebo jimi obdarovat někoho jim blízkého. A pro ty, kteří nemají svoje zahrádky, nabízejí řezané květiny v květinářstvích. Příroda prací zahradníků a květinářů rozhodně netrpí. Naopak práce zahradníků a květinářů nás obohacuje a přináší nám do každodenního života krásu.
