Článek
Po svatbě jsem se přestěhovala k manželovi do domu, který půl na půl patřil jemu a jeho matce. Dům byl starý, ale hezký, neobvyklý a zvláštně členěný, posazený do svahu. Dveře z obýváku vedly na velkou, visutou a zastřešenou terasu. Pokud to počasí dovolilo, trávili jsme většinu času právě na této terase. Dveře do obýváku byly proto ustavičně otevřené. Zloděj by se nahoru nevyšplhal. To bychom nepřehlédli. A náš velký pes by si toho také jistě povšiml a hlasitě by nám to hned oznámil. Přesto se jeden malý zlodějíček do domu dostal.
Za plotem domu si žil svým tajemným životem rozsáhlý les
Dům stál na okraji zástavby jedné z městských částí. Ve svahu. Obklopovala ho velká, terasovitá zahrada a sad, protože tento svažitý a zvlněný pozemek se skalnatým podložím už nebylo možné využít jako další stavební parcelu. Za naším plotem začínal les. Ne upravený městský lesopark, ale regulérní les se vším, co k němu patří, včetně divočáků, srnek, lasiček a mnoha druhů myší, myšic, rejsků a prostě všeho, co má kraťounký kožíšek, bystré oči a zoubky schopné vykousat do jablka velký otvor, nebo proměnit knížku v knihovně v hromádku papírových pilin.
Mně se myši líbí, nezabíjím je
V dětství jsem měla jako domácího mazlíčka křečka, a tak asi proto mi myši nijak nevadí. Naopak se mi jejich tvářičky se špičatými nosíky a velkými vějířky vousků, docela líbí. Chápu, že nepatří do spíže ani do jiných obytných prostor domu, ale nezačnu šílet, když se mihnou v mém dohledu. Prostě, když se objeví, nastražím pastičku a počkám, až do ní myška vleze. Mám totiž takovou, co se jí říká domečková, ne takovou, co zaklapne a je hotovo. Konečná. Do domečkové pasti myška snadno vleze, ale ven se už nedostane. A vy ji pak můžete z pastičky spodními dvířky pustit někde v přírodě zpět do svobodného života. Já to tak alespoň dělám.
Manžel a tchyně z myšek šíleli
Manžel a jeho matka ale měli na malá zvířátka v šedivých kožíšcích zcela jiný názor. Doslova z nich šíleli. Jen každý z jiného důvodu. Manžel se bál o svoji obrovskou knihovnu s několika tisíci svazky, tchýně se myší štítila a bála, podobně jako já pavouků. Není divu, že oba byli na přítomnost myší kolem domu, natož pak v domě, velmi přecitlivělí. Každé šustnutí, každý podezřelý zvuk hned zkoumali, stejně jako pohyb každého podezřelého stínu. Jejich chování mi trochu připomínalo mého otce při jízdě autem. Také neustále analyzoval každý neobvyklý zvuk nebo rozpláclou mouchu na čelním skle.
Pořádek musí být, drobky na sedačce nemají co dělat
Druhou věcí, na kterou byla tchýně přecitlivělá, představovaly drobečky na stole, křesle, sedačce. Někdy jsem si říkala, že je škoda, že tohle po ní můj manžel nezdědil. Za každý drobek, který někde uviděla, mě hned začala peskovat, jako bych ho tam snad úmyslně nastražila já osobně, abych jí naštvala. A jako by její syn snad neměl v pořádku ruce, aby ho po sobě mohl uklidit sám.
Dokážete si asi představit, s jak vysoko zvýšeným hlasem se do mě pustila, když si všimla, že se na červeném potahu sedačky povalují dva malé buráky. Arašídy bez slupky a kolem nich drobečky slupek. Na stolečku vedle sedačky byly totiž v misce neoloupané arašídy. Hned nad miskou, na širokém opěradle sedačky, seděla v pozici lva hlídajícího vchod do banky velká plyšová kočka. Krásně oranžová s bílou náprsenkou. Oblíbená hračka naší dcery.
Tajemství plyšové kočky
Tchyně rychlým pohybem chytla kočku pod krkem a chtěla ji přesunout na křeslo, aby mohla červený přehoz ze sedačky stáhnout a vyklepat z něj drobečky. Jenže, jak kočkou pohnula, vyběhla střelhbitě z pod jejího bříška malá myška. To ona si tajně vytáhla z misky buráky a loupala si je a pojídala ukrytá v prostoru za tlapkami a pod bříškem velké plyšové kočky.
Stála jsem akorát ve dveřích do obýváku, protože mě přivolalo hubování tchyně. Vešla jsem do dveří přesně v okamžiku, kdy myška vyrazila zpod plyšové hračky, bleskově sklouzla po sedačce na zem a po zemi prchala kdoví kam. Trochu to vypadalo, že míří ke knihovně.
Než jsem se nadechla k odpovědi, stála tchyně na stole
Než jsem se stačila nadechnout, abych něco řekla, tchyně zapištěla tak vysokým hlasem, že by jí záviděly i koloraturní sopranistky „Myyyyyyyš!“ a dvěma skoky stála na masivním jídelním stole uprostřed obýváku. Vzala to přes židli a měla štěstí, že se s ní židle nepřevrátila. V úžasu jsem zírala, kde se v ní vzala ta nečekaná mrštnost, když si jindy neustále stěžovala na to, že nemůže tohle a tamto a už je vlastně stará a špatně pohyblivá.
Tchyně úplně zapomněla na nějaké drobečky na sedačce, i na to že mě vlastně chtěla pokárat, a v očích měla jen čistou, destilovanou hrůzu a prosbu o pomoc. Prošla jsem tedy pokoj, nahlédla do každého zákoutí, ale bylo jasné, že se myška už někam schovala. Pomohla jsem tchyni dolů ze stolu a snažila se ji uklidnit. Marně. Po zbytek dne už do obýváku nevstoupila.
Tchyně i myška přežily bez zranění
Vyděšené tchyni jsem postavila vodu na čaj a došla do sklepa pro pastičku. Respektive pro několik pastiček. Rozmístila jsem je do rohů a různých zákoutí velkého pokoje. Do každé jsem nastražila něco zcela neodolatelného pro myší čumáček a doufala, že mrňavé, šedivé stvoření podlehne touze po pamlsku.
Když se vrátil manžel z práce, vypadal, že ho více zasáhla představa, že se mu zabydlí myška v knihovně, než emocionální šok jeho matky. Ať tak nebo tak, oba společně trpěli až do rána, kdy se v jedné z nastražených pastiček choulila vyděšená, malá myška.
Manžel vzal psa a já myšku v pastičce a vydali jsme se na procházku daleko do lesa. Kolemjdoucí nevěřícně koukali, co to nesu. Myšku jsme pustili v lese na svobodu a doma začali zavírat dveře na terasu. Další šok a akrobatický výkon tchyně jsme nechtěli riskovat.
