Článek
Vysněná dovolená u moře, nádherný hotelový komplex v půvabně upravených zahradách v orientálním stylu. Překrásný, prostorný pokoj v přízemí s malou terasou, kde se dalo odpočívat se sklenkou něčeho vychlazeného v ruce. Byla jsem absolutně nadšená z toho místa, kde jediné, co jsem viděla z okna pokoje i z terasy, byly krásně upravené trávníky a bohaté květinové záhony. A za nimi už jen plot ohraničující pozemek hotelového resortu a nízký svah bránící ve výhledu dál do krajiny. Posadila jsem se do pohodlného křesílka na terase a kochala se představou, jakou báječnou dovolenou tu prožijeme. Manžel šel objednat něco osvěžujícího k pití.
Hlavní budovy daleko
Náš pokoj patřil do jedné z vedlejších budov celého rozsáhlého a hodně členitého komplexu s několika budovami a třemi bazény. Jeden pro plavce, druhý pro děti, třetí na společná cvičení ve vodě, která vedl někdo z hotelu. Bazény byly daleko od našeho pokoje, a tak nás nerušil hluk, který je obklopoval skoro celý den. Nerušili nás ani další hotelové hosté, protože jsme byli skoro na konci poslední budovy, a tak kolem naší zahrady ani nikdo nechodil. Jen ráno jsem viděla dva mladé nadšence, kteří se rozhodli zaběhat si po cestičkách mezi záhony. Drobný bílý štěrk jim křupal pod nohama. Cítila jsem se nesmírně spokojená, že budeme mít takový klid. Těšila jsem se, jak si budu užívat možnosti konečně nemyslet na práci ani na domácnost, úplně vypnout hlavu a jen a jen odpočívat.
Radost z dovolené trvala jen jeden den
První noc v našem pokoji byla skvělá. Postele příjemně měkké, ale ne příliš moc, klimatizace fungovala, jak měla, a všechno ostatní v pokoji i koupelně také. Malý zázrak, říkala jsem si, že všechno je tak hezké, v pořádku, funkční a přesně takové, jak jsem si přála. Tento báječný pocit mi vydržel přesně necelý jeden den.
Druhý den ráno se manžel vydal prohlédnout si celý hotelový komplex. Nešla jsem s ním. Nechala jsem ho objevovat místní svět samotného. Věděla jsem, že mi bude vše vyprávět, až se vrátí.
Ještě jsem nechávala v sobě doznívat příjemné probuzení a fakt, že nemusím nikam spěchat, ani nic dělat, a ani se o nic starat. Na terasu jsem si nechala přinést kávu a v poklidu si užívala příjemné ráno, kdy ještě není vedro tak strašné, jako odpoledne, kdy bylo lepší jít k moři na nedalekou pláž nebo se zdržovat v nějaké klimatizované místnosti. Pak ale přišel šok. To, co se stalo, mě úplně paralyzovalo hrůzou.
Po zemi v pokoji lezlo něco obrovského, neznámého
Po chvíli u kávy na terase jsem se vrátila do pokoje pro knížku. Chtěla jsem si chvíli číst. Jen jsem vešla francouzským oknem do místnosti, zůstala jsem stát, jako když do mě udeří blesk. Na opačném konci pokoje, podél bílé zdi, lezlo něco obrovského. Měřilo to nejméně deset centimetrů a kývalo dlouhými tykadly. Na zadečku se tomu zvedaly takové divné dva růžky. Jako českému škvorovi, jen špičky těch růžků trčely směrem vzhůru. Jako malé kleštičky. Lekla jsem se tak, že jsem ani vykřiknout nemohla. Nikdy jsem tak velkého brouka neviděla, a to jsem u nás na zahradě potkala i velmi vzácného roháče, který je také hodně veliký. Tohle bylo větší, tlustší, ohavnější.
Nevěděla jsem, co mám dělat
Stála jsem mezi dveřmi, jak přikovaná, a bála se pohnout. Moje bujná představivost mi okamžitě začala nabízet nejrůznější možnosti, ve kterých na mě ten hmyzák zaútočil, pokousal mě, kusadly pustil jed do mého těla a mnoho dalšího. Ani jedna myšlenka v mé fantazii neříkala, neboj, nic to není, je to milý brouček, který ti nic neudělá. Zbytečně se bojíš. Nech ho být, on odejde sám někam ven, zpátky do přírody.
Hmyzák vlezl za postel
To něco velikého a vypadající nejen ohavně, ale i dost infekčně, si to podél zdi zamířilo k posteli. A zmizelo za ní. Pokusil se o mě lehký infarkt při představě, že to bude za postelí nebo pod ní i v noci. S takovým vetřelcem v pokoji rozhodně spát nebudu. Musejí nás přestěhovat. Začala jsem v duchu opět balit kufry. V tom se vrátil manžel a já mu všechno hned vyklopila.
Manžel tvrdil, že to byl šváb
Manžel si mě trpělivě vyslechl, a pak se mě pokusil uklidnit tvrzením, že to byl obyčejný šváb. Už se prý s nimi v minulosti párkrát setkal na různých místech při jeho cestách. Já jsem do té doby švába nikdy neviděla. A nechtělo se mi věřit, že šváb může být tak velký. Slyšela jsem jen o dva až tři centimetry velkých švábech od mé prababičky. Prý za války bylo běžné potkat je skoro kdekoliv. Ale tohle „cosi“ mělo nejméně patnáct centimetrů. PATNÁCT. No dobře, tak deset. Já vím, že strach má velké oči, ale tohle byl opravdu gigantický hmyzák.
Pokojská přinesla sprej a recepční objednal drinky
Manžel mě vlídně vzal za ruku, vyvedl z pokoje a šli jsme na recepci. Tam vše vysvětlil přítomnému personálu a požádal o nápravu. Recepční se omluvil a nechal nám přinést panáka na účet hotelu, když viděl, jak jsem bílá a roztřesená. A zavolal pokojskou. Manžel s ní odešel do pokoje vyhnat toho vetřelce. Já mezi tím na recepci do sebe obrátila oba panáky, přestože normálně jsem skoro abstinent a tvrdý alkohol nepiju vlastně nikdy. Čekala jsem, až se manžel vrátí. Ani pak jsem ale nechtěla zpátky do pokoje a recepčního to stálo další dva drinky, než jsem se uklidnila. Manžel mě utěšoval, že švába vyhnali, a celý pokoj vystříkali něčím, co zabrání dalším hmyzákům tam znovu vlézt.
Příště budu připravená
Nevěřila jsem mu to. Každou další celou noc musela svítit lampička, abych viděla, jestli se někde něco nepohybuje po zemi nebo po nábytku. Manželovi to naštěstí nevadilo. Spal spokojeně jako mimino. Já ne. Já se co chvíli budila hrůzou, že po ně něco leze, něco mně chce kousnout apod. Z dovolené se manžel vrátit odpočinutý a spokojený, a já vynervovaná a nevyspalá. Příště, až pojedu k moři, tak jedině s kurem plným sprejů proti lezoucímu hmyzu.
