Článek
Zlaté sluneční paprsky hned z rána začaly plnit třpytivými odlesky a teplem moji lodžii patřící k bytu v panelovém domě na jednom z pražských sídlišť. Lodžie je zasklená, tak se rychle začala ohřívat. Uvědomila jsem si, jakou sílu už má dubnové sluníčko.
V lodžii mám na polici kvetoucí bramboříky, primule, narcisy, hyacinty, a tak si ráda nosím ranní či odpolední kávu právě sem. V tichém usebrání nad šálkem kávy se kochám pohledem na všechny ty krásné květiny. Těší mě pozorovat, jak se neustále mění před mýma očima a jsou každý den jiné.
Příjemnou jarní atmosféru mi dotvářelo zpívání malých opeřenečků. Blízko je rozsáhlý lesopark, a tak tu není nouze o malé zpěváčky.
Klapot podkov zněl jako z pohádky
I dnes jsem si vynesla kafíčko do lodžie, roztáhla její zasklení, aby se dovnitř mohl dostat čerstvý vzduch, a zaposlouchala se do pípání sýkorek, zvonků a dalších malinkých zobáčků. To, co se stalo za chvíli, mě překvapilo víc než hodně. Uslyšela jsem cinkání podkov. Šálí mě sluch? Kde by se vzal na sídlišti kůň? O žádné stáji široko daleko nevím. A proč by si někdo vybral na projížďku sídliště plné aut, kde trávníky se měří spíš na centimetry než metry a louku mezi asfaltovými silnicemi opravdu nenajdeš.
Klapot podkůvek se blížil. Jenže se strany, kam jsem z lodžie neviděla. Snažila jsem se vyklonit co nejvíce, abych zjistila, co to vlastně slyším. Uvěřit v přítomnost koně mezi paneláky se mi prostě nechtělo. Vykláněla jsem se statečně, co to šlo, ale ve výhledu mi bránily jehličnany, které rostou blízko našeho domu, a také jakési vysoké křoví lemující chodníky. Klapot se blížil víc a víc.
Princ na bílém koni
A pak se to najednou stalo: Mezi větvičkami vysokých keřů se zableskla postava, jejíž oblečení házelo zvláštní, jasné odlesky. Hlavou mi okamžitě proletěla bláznivá myšlenka - Princ na bílém koni. A hned jsem se musela rozesmát. Princ na koni, v Praze, a mezi paneláky. To je tedy nápad. Snad že nedávno běžel v televizi můj oblíbený pohádkový film Dívka na koštěti, tak mi z toho příběhu asi někde v podvědomí uvízla postava prince.
Snažila jsem se rozpoznat, co je to za zvláštní barvu oblečení a také o jakého koně se jedná. Jako další možnost mě napadl strakatý westernový kůň, kterého někdo vyrazil vyvenčit do blízkého okolí. Občas se totiž stává, že se v okolí objeví cirkus nebo kolotoče a další pouťové atrakce, a párkrát jsem už viděla, že jejich provozovatelé měli s sebou i několik koníků. Vozili na nich děti za určitý poplatek. Večer a brzo ráno jsem je pak viděla pást se na trávníku.
O přítomnosti cirkusu jsem sice nevěděla, ale to neznamená, že nepřijeli dnes ráno a reklamní cedule teprve vyvěsí. Nebo jen cestou z jednoho místa na druhé potřebovali koníka trošku vyvětrat a dovést někam, kde roste tráva.
Snažila jsem se zahlédnout barvu srsti koně. A povedlo se. Byl to nádherný, vysoký hnědák, žádný westernový koníček. A na něm v tom oblečení s neonovým odlesky seděl - světe div se - městský strážník. A nebyl sám. Vedle sebe jeli na koních hned dva. Oba v černé uniformě a v neonově žlutozelených vestách. Jeden muž a jedna žena.
Do této chvíle jsem neměla nejmenší tušení, že na našem sídlišti jezdí městští strážníci i na koních. Tedy spíš chodí, než jezdí. Obešli náš dům a zabočili směrem k něčemu, čemu se honosně říká centrální park, ale je to jen jakási delší travnatá pěší zóna mezi dvěma stanicemi metra.
Moji představu o pohádkovém princi na bílém koni rozbila realita. Ale nedala jsem se tak snadno. Ještě chvíli jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby po sídlištích na koních jezdili princové místo policistů. A místo ostrých a ostražitých pohledů by kolemjdoucím dámám rozdávali růže a pány by zdravili lehkou úklonou hlavy.
Zvuk podkov dozněl a od sousedů se ozval štěkot jejich nového pejska. To mě vrátilo do přítomnosti. No jo, je jaro, a jeho kouzlo mi vyčarovalo ve fantazii prince na bílém koni. To nevadí, že se nakonec ukázalo, že je vše jinak. Ten krátký záblesk pohádkových představ na mě zapůsobil jako krásné osvěžení. V životě plném povinností, pravidel, úkolů a všemožných starostí mě na chvíli od toho všeho odvedl kratičký sen. Ta maličká chvilka stačila, abych se vracela z lodžie zpět ke svým povinnostem s úsměvem a pocitem lehkosti.
Lidé, sněte!
A proč vám to vlastně píšu? Sněte taky. Nebojte se fantazie, která vám přinese lehkost a radost do vašeho nitra. Je jaro, a to je čas, kdy se sny mohou stát realitou podobně jako barevné a pestré sny cibulek tulipánů se začínají proměňovat v dlouhé stonky zakončené nádhernými, křehkými květy.
Přeji vám, abyste měli vždy jen krásné, voňavé a hedvábné sny, a dařilo se vám měnit je v realitu vašeho života.
