Článek
Mám ráda výtvarné umění, obrazy, sochy, fotografie i architekturu. Je mi jedno, v jakém stylu, jakou technikou nebo z jakého materiálu vzniklo umělecké dílo. Důležité je pro mě vždy poselství, které v sobě nese obraz, socha či fotografie.
O tom, co vyzařují domy, mosty a další architektonické výtvory, by se dala napsat celá kapitola dějin. Na to se zaměřím možná někdy jindy. Dnes bych se chtěla zamyslet nad tím, proč přestaly lákat výstavy obrazů a sochařského umění a obyčejní lidé si radši koupí v Ikei jednu ze statisíce kopií barevné fotky nebo zarámovaného plakátu v sekci „umění k zavěšení“. Mě osobně odpuzuje už samotný název „umění k zavěšení“. Kunsthistorik by se zřejmě ušklíbnul a s výrazem trpícího člověka by řekl, že je to synonymum pro kýč.
Tak proč to „cosi k zavěšení“ lidé kupují, jak na běžícím páse, a jen málokdo si dá práci, aby objevil a přinesl si domů originál od současného autora. Je to obava z vysoké ceny? Někteří autoři opravdu požadují za svoje originály desítky i stovky tisíc. Dají se ale koupit i velmi krásná díla za deset či patnáct tisíc. A to je cena, kterou někteří lidé bez rozpaků vydají za nové boty, kabát nebo kabelku.
Domnívám se, že cenou to nebude. Pokud existují zákazníci, kteří utrácejí desítky tisíc za oblečení a doplňky, a to ani nemluvím o špercích nebo hodinkách, pak dvacet, třicet tisíc za krásný obraz pro ně nebude žádný problém. A tady jsme možná u kořene problému. Jedná se o krásu obrazu. Nebo toho, co běžný člověk za krásu považuje.
Co to vlastně je, ta krása? Pro mě je krása obrazu v tom, že při pohledu na něj, mě začne hřát u srdce to, co dílo vyzařuje, a v břiše cítím poletovat motýlky. Umění pro mě musí mít nějaké vnitřní poselství, které se mně dotýká. Přesah. Ukazuje věci, i zdánlivě obyčejné, jiným způsobem, nově a poutavě. Abych označila obraz za krásný, musí mít jasné barvy a pozitivní poselství. A v tom asi bude ta potíž. Většina děl současných tvůrců vyzařuje depresi, strach z budoucnosti nebo vnitřní hluk, rozervanost a zmatek.
Někdy mám pocit, že snad každé dílo vystavené v galeriích moderního umění, vzniklo jako terapie pro autora, který se potřeboval vyprázdnit od svých těžkých pocitů, pesimistických představ, nočních můr, psychických problémů a všemožných nepříjemnosti, které mu přináší život. Všechny tyto těžkosti pak umělec nacpal do svých obrazů, soch, fotografií.
Móda posledních pár let dělat fotografie, a někdy i obrazy, jen černobílé, mě jen utvrzuje v názoru, že tato výtvarná díla znázorňují především utrpení a žal. Černá a bílá jsou hraniční barvy celého spektra a působí jako zimní krajina, ve které neroste zelená tráva, nekvetou barevné květy, nezpívají ptáci. Černá a bílá pro mě symbolizují smrt, respektive absenci života.
Depresivní emoce a strachy všeho druhu vyzařující z obrazů mnoha současných umělců mě odrazují od návštěvy výstav moderního umění, od touhy vstoupit do galerie a pokochat se pohledem na skutečné umění. Díla, která mě srazí k zemi a dobrou náladu nepozvednou, ale spláchnou do kanalizace, vidět nechci. Na to mi stačí zprávy v médiích, aby se moje nálada zhoršila. Od umění čekám, že moji náladu pozvedne. Umění má přeci otáčet hlavu k nebi, ke slunci, k radosti. Tak to bylo alespoň po celá tisíciletí.
Nedávno zahájená výstava Prague Art Meeting v galerii Ambit na Jungmannově náměstí v centru Prahy mně proto velice překvapila. Za těžkými, vysokými dveřmi se starobylou klikou, které vás uvedou do galerie, se vám otevře nevídaný prostor plný světla a velkých oken vedoucích do vnitřní zahrady. Na zdech čtvercového Ambitu pak na vás zasvítí desítky obrazů. Vlastně skoro dvě stovky obrazů od 41 autorů. Neuvěřitelná kolekce toho nejlepšího od současných autorů. Velmi známých i dosud málo známých. Prague Art Meeting si dává za cíl právě to propojení všech, známých i začínajících.
Obrazy na zdech působí jako barevné perly navlečené na šňůře zdí. Ani jeden z nich není depresivní, temný, znázorňující utrpení. Naopak. Všechny vyzařují světlo, čistotu duše, radost ze života, i jeho krásná tajemství. Když jsem se procházela Ambitem, bylo mi tak hezky, lehko, příjemně. A v okolním tichu bych přísahala, že ve vzduchu slyším šustění motýlích křídel a za chvíli je uvidím i poletovat kolem mě. Motýlci krásných myšlenek, pocitů a poselství pestrosti života jsou tu doslova hmatatelní. Nevěříte? Přesvědčte se sami. Já se tam, mezi motýly krásných obrazů, určitě ještě vydám nejméně jednou.
