Článek
Před měsícem to bylo už 31 let, co mi zazvonil na stole telefon a hlas kolegy z ČTK ve sluchátku tiše řekl: „Víš, že zemřel Karl Kryl?“ Nemohla jsem uvěřit, vždyť jsem s tebou mluvila před pár hodinami. Měla jsem pocit, že mi pukne srdce. Já vím, že jsi cítil mou bolest i z té dálky druhého břehu života, na který tě přenesl anděl smrti. A nejen mou. Byly nás statisíce, kteří tě měli rádi a milovali a zpívali si tvoje písničky.
Tvoje texty se dotýkaly srdce, hluboce dotýkaly. Někdy tak něžně - jako když měsíc tepe do mřížky dva Popelčiny oříšky s bělavou holubicí - a jindy drsně - jako když jsou dosud v oknech střepy skla a krev, jež znovu vytryskla, skapává do proslovů.
Ta něha ve tvých verších hladila duši a pozvedávala hlavu k nebi. K nebi, ve které jsi věřil, a k Bohu, kterému jsi důvěrně říkal Velký šéf. Každou noc jsi pokládal na postel ruku dlaní nahoru, aby tě Velký šéf mohl v noci držet za ruku.
Ta drsnost ve tvých verších měla dodat odvahu lidskému srdci, aby se neprodalo nikomu a za žádnou cenu. Ta drsná slova měla pomoci lidem vymanit se ze závojů nečinnosti, lhostejnosti ke svému osudu, poslušnosti k vrchnosti - aby to nebylo na palec směrem k hlíně za ruce v klíně, za ruce v klíně. Habet.
Ave, Karle Kryle. Ave a děkuji za bolest, která učí mě se tázat. Děkuji za každou ratolest, bych mohla věnce vázat, tvořit, naplňovat svůj osud, dělat to, co dává smysl mému životu. Děkuji za pokoru, pokoru bez područí, kterou jsi mi ukázal. Pokoru před Velkým šéfem, Bohem, Univerzem, Přírodními zákony nebo jakkoliv tuto nejvyšší sílu chcete nazvat. Sílu, která probouzí lidská srdce a přináší jako jediná mír do člověčího nitra. Mír a tichý klid, skrytý v hlubinách srdce, v nitru člověka, jehož srdce je dosud živé, laskavé a láskyplné. Srdce, které dosud nezkamenělo a jako čistý zvon zní v hrudi člověka, který ještě nemá místo srdce břicho a míst duše tlamu.
Milý Karlýku - tak ses vždy podepisoval, když jsi mi psal dopisy z různých měst a míst Evropy - vzpomínám, jak jsi říkával, že tvoje básně a písně, jsou vlastně politické komentáře. A taky jsi říkával, že až ta bláznivá doba skončí, budeš už jen zpívat a psát básně o lásce. Víš co, miláčku světlý? Odložme slova ostrá jako zbraně už teď. Otevřme svoje srdce a buďme k sobě laskaví a vlídní, přátelští a soucitní. Tak, jako jsi byl TY především.
A ty zkamenělé, zakleté a uvězněné v konzumním stylu života, kteří spolu hrají mocenské hry kdo z koho, ty, kteří místo srdce mají jen břicho a místo duše tlamu, nechme jejich osudu a nedovolme jim mluvit do našich životů.
Otevřme svoje srdce kráse, jemnosti, něžnosti. Tak, jako jsi to uměl Ty.
Jaro letos přišlo hodně brzy, miláčku z jitra. A věř, že na tvoji otázku: „Budeš mě zítra milovat ještě?“ odpovím: „Ano.“ A věř, že bych přála všem, kteří čtou toto moje vyznání lásky k velkému básníkovi, odvážnému novináři, čestnému a odvážnému člověku i milovanému muži, aby toto jaro zahojilo všechny bolavé jizvy vzpomínek na těžkosti života a přineslo všem jen lásku a klid a mír do jejich srdcí. Tak jsi to uměl i Ty. Tak, jak jsi to dokázal předat i mně, když jsi mě držel v náručí a vodil mě po krajinách duše a ukazoval mi světy, které nejsou vidět běžným zrakem.
Děkuji, Karle Kryle, Děkuji.
