Článek
Celý život jsem jezdila na dovolenou s někým. Nejdříve s rodiči, pak s manželem a vlastní rodinou, s přáteli, kamarádkami. Nikdy jsem nikam nejela sama. Vždy jsem se na dovolené přizpůsobovala zájmům toho, kdo jel se mnou. Jednotlivci nebo skupině. A nikdy nějak nezbyl čas na to, abychom dělali to, co bych chtěla já, a to tehdy, kdy bych to chtěla dělat já.
Nemůžete se tedy divit, že ve mně jednoho dne dozrálo rozhodnutí vyzkoušet si dovolenou jen sama se sebou. Bez rodiny, bez kamarádek. Mít možnost dělat si pár dní kdy chci, co chci a rozhodovat se podle momentální nálady, a ne podle předem stanoveného plánu.
Užít si moře a hlavně klid
Vybrala jsem si cestovní kancelář a pobyt v pěkném hotelu nedaleko písčité pláže. V Tunisu. Rozhodla jsem se poznat i novou zemi. Ať je těch „poprvé“ na dovolené víc. Cokoliv, co dělá člověk poprvé, má zvláštní kouzlo a neobvyklou sílu. Všimli jste si toho? Na této dovolené jsem si ale prožila nejen mnoho hezkého, ale i jedno „poprvé“, které bych si raději odpustila. Ten zážitek mi nepřipadal ani veselý, ani zábavný. Spíš mě vystrašil, než cokoliv jiného.
Z letiště jsme přijeli do hotelu v noci
Z letiště to bylo ještě asi hodinu autobusem do našeho hotelu. Přiletěli jsme krátce po půlnoci, a tak mě hodně překvapilo, když jsme vyšli z klimatizované letištní haly ven na ulici, že se mi úplně sevřelo hrdlo a skoro jsem se nemohla nadechnout, jaké bylo venku vedro a vlhko. Delegátka cestovní kanceláře, která nás čekala na letišti, nás upozornila, že je venku vedro a máme co nejrychleji jít k do autobusu a nastoupit dovnitř, že to bude ale takové peklo, zřejmě nikdo z nás nečekal. Jak jsme se později dověděli, venku bylo tehdy v noci 43 stupňů nad nulou. Pro mě do té doby něco nepředstavitelného.
Hotel vypadal luxusně
Hotel mě překvapil svojí velikostí a krásou vybavení vstupní haly. Byla obrovská. A vysoká, jak v nějakém orientálním paláci. Ze stropu visel překrásný křišťálový lustr. Nádherný a bohatý. Připadala jsem si jako nějaké pohádce.
Formality s přidělením pokojů dva recepční vyřídili poměrně rychle. Já jsem dostala klíč jako jedna z posledních. Jeden z recepčních se mi snažil vysvětit, že můj pokoj je hodně daleko, až na konci dlouhé chodby, a že půjde se mnou a ukáže mi pokoj sám. Vzal můj kufr a choval se velmi galantně. Byl docela mladý, tak jsem si říkala, že mi pomáhá proto, že jsem viditelně o generaci starší než on. Brala jsem jeho pozorné chování jako projev toho, že by se tak choval k vlastní matce. V Tunisu jsou synové k matkám velmi pozorní.
Prý jen zkontroluje klimatizaci. Místo toho si mi lehl do postele
Šli jsme opravdu daleko od recepce. Až na konec dlouhé a klikaté chodby. Poslední pokoj. Žádní sousedi vedle nebo naproti. Prolétlo mi hlavou, že kdyby se mi tu něco stalo, tak se ani nedovolám a nedobouchám na sousedy. Hned jsem tu myšlenku zahnala. Jsem na dovolené, tak žádné těžké myšlenky. Ihned jsem si zakázala veškeré divné představy.
Mladý recepční mi odemkl dveře a hned se hnal k mojí posteli. Okamžitě jsem se ohradila. Prý jen zkontroluje klimatizaci, jestli funguje tak, jak má. Sundal si boty a stoupl si na postel, kousek od kraje, v nohách postele. Pak předstíral, že něco dělá s tělesem klimatizace, které měl nad hlavou.
Zůstala jsem stát u dveří a čekala, jak se situace vyvine
Mladík se chvíli věnoval zařízení na stropě, pak seskočil z postele, ale neobul si boty, nerozloučil se a neodešel pryč. Sedl na okraj postele, pak se položil a začal s v mojí posteli převalovat sem a tam. Pak si v pololehu začal rozepínat košili. U toho se na mě díval tak, že bylo jasné, co si myslí a hlavně na co mysli. Řekl, ať se jdu osprchovat, že na mě počká v posteli. Jeho návrh mi vyrazil dech a málem i mozek z hlavy.
Když pominu fakt, že jsem byla ve věku jeho matky, tak o půl čtvrté ráno, po nočním letu a vyčerpávajícím vedru venku, jediné, na co jsem dokázala mysle, bylo, jak se co nejrychleji dostat do postele. Sama. Mladý muž sice vypadal pěkně a upraveně v uniformě recepčního hotelu, ale na dobrodružství tohoto typu v zemi, kde hlavním náboženstvím je islám nutící ženy k zahalování se, jsem neměla nikdy odvahu, natož náladu, dokonce ani jako mladá. A už vůbec ne ve věku, kdy důchod je už skoro na dohled.
Utéci nebo způsobit rozruch?
Tak, a co teď. Mám mu dát pár facek, nebo utéct z pokoje, nebo co vlastně v takové situaci je správné řešení? Co když je to násilník a moje odmítnutí ho vyprovokuje k agresi. Je hluboká noc, ostatní lidé ubytovaní v hotelu buď už dávno spí, nebo právě vybalují nejnutnější z kufrů a nemyslí na nic jiného, než na spánek. Rozhodně by se nikdo nezajímal, proč v jednom z pokojů ječí nějaká cizí žena.
Času na rozmyšlenou jsem moc neměla. Ve chvíli, kdy si mladík začal svlékat kalhoty, sebrala jsem ze země rychle jeho boty, otevřela dveře na chodbu, schovala se za dveře a boty hodila dalo do chodby.
Mladý muž něco takového evidentně nečekal. Lekl se, když bouchly jeho boty o zem v chodbě, a s kalhotami v hrsti vyběhl za nimi. Rychle jsem dveře přibouchla a zamkla.
Delegátka se jen smála
Ráno jsem vše vyprávěla delegátce cestovní kanceláře. Jen se zasmála. Prý je to tu běžné. Místní mladíci jsou zvyklí, že sem jezdí postarší dámy užít si sex s nimi. A ještě jim za to platí. Zvedl se mi žaludek odporem. Požádala jsem delegátku, aby mladíkům na recepci vysvětlila, že mě mají nechat na pokoji. Já o jejich „péči“ opravdu nestojím.
Jestli to delegátka vyřídila nebo ne, nevím. V každém případě mi mladý recepční z první noci i nadále věnoval nadstandardní a nepatřičnou pozornost. Kdykoliv měl službu, chodil klepat na dveře mého pokoje se záminkou, že se jde zeptat, jestli je vše v pořádku. Nosil mi přitom i nějaké květiny. Evidentně je naškubal v hotelové zahradě. Občas zaklepal i v noci. To už jsem ale nezopakovala chybu z prvního dne a dveře víckrát neotevřela.
Dovolená za trest
Vytoužená dovolená, kdy jsem si chtěla dělat, kdy chci a co chci, se změnila v neustálé opatrné zjišťování, kdo je na chodbě, kdo na recepci, a jak proběhnout kolem recepce nepozorovaně, když je tam ten místní gigolo, který se rozhodl mi věnovat tak velkou pozornost. Jak se třeba k někomu připojit, aby mě nemohl oslovit. Nedělalo mu totiž potíž, když jsem šla sama kolem recepce, vyběhnout do haly za mnou, chytat mě za ruce a snažit se mě odvést kdoví kam.
Jediný, kdo se smál, byly kamarádky
Když jsem se vrátila po deseti dnech domů, jediný, koho moje zážitky pobavily, byly moje kamarádky. Potvůrky jedny. Smály se, jak jsem se schovávala v Tunisu před místním gigolem. Já z toho mám ale noční můry dodnes. A od té doby už na dovolenou sama nejezdím.
A co vy? Stalo se vám také někdy někde, že se vás někdo snažil úporně přimět k milostnému dobrodružství, o které jste vůbec nestáli?
