Článek
Na cestu spojem společnosti Flixbus určitě dlouho nezapomenu. A rozhodně ne proto, že by se mi cesta tak líbila. Přesně naopak. Cesta, kterou jsem absolvovala před pár dny, zůstane pro mě nadlouho noční můrou. A možná nejen pro mě. Proč? Protože autobus jedoucí na trase Berlín - Budapešť měl nefunkční WC a řidiči se zjevně bavili trápením cestujících.
Dva řidiči ve věku kolem padesáti let mluvili s výrazným východním přízvukem. Respektive téměř nemluvili. A jestli, nebo do jaké míry, rozuměli češtině, nebylo úplně jasné. V Praze na Florenci zvláštními nesrozumitelnými slovy neurvale okřikovali nastupující lidi kvůli tomu, kam si mají uložit kufry a pomáhali si u toho výraznými gesty rukou. Při kontrole jízdenky považovali za zbytečné říci mi, kde najdu svoje sedadlo. Proč také, mám to přeci napsané jízdence. A mám oči, tak mohu hledat. Co na tom, že ostatní řidiči to dělají, protože je to jejich povinnost. Oni přeci nemusejí. Nemají za potřebí cestující ani pozdravit natož se o ně starat.
No dobře, tak pojedu se dvěma hulváty. Co se dá dělat.
To jsem ale ještě netušila, že řidiči považovali za zbytečné informovat nastupující cestující také o tom, že WC v autobusu není funkční a nelze ho během jízdy použít. A tuto skutečnost považuji za hodně důležitou. Zvlášť, když cestujete na trase, kdy sedíte v autobusu zhruba dvanáct hodin. Neznám člověka, který by vydržel bez újmy na zdraví takovou dobu bez možnosti dojít si na WC.
Fakt, že WC v busu je mimo provoz, zjistili cestující až během jízdy. Asi po dvou hodinách jízdy se zvedl asi desetiletý chlapec sedící přede mnou a v doprovodu maminky se vydal k WC. Zpátky se oba vraceli podezřele brzo. Proč, to jsem zjistila asi o čtvrt hodiny později, kdy se i můj močový měchýř začal hlásit o svoje práva.
Vydala jsem se na WC, ale dveře nešly otevřít. Zeptala jsem se proto jedné z cestujících sedících nedaleko, jestli neví, zda je někdo uvnitř.
„Ty dveře zatím nikdo neotevřel,“ odpověděla mi mladá žena. „Nikdo se zatím nedostal dovnitř.“
Možná se dveře zasekly, pomyslela jsem si. Vydala jsem se tedy dopředu k řidičům. Toho, který právě neřídil, jsem se zeptala, jestli ví, že dveře od WC nejsou otevřít a dodala jsem, že potřebuji na WC.
„WC je zamčené. Kaput. Voda nerabotajet,“ zavrčel na mě řidič, aniž by se na mě podíval.
„Jestli je WC zamčené a není funkční, musíte zastavit. Potřebuji na WC,“ nenechala jsem se odbýt.
Odpovědí mi bylo nějaké nesrozumitelné zavrčení řidiče a pokývání hlavou snad na souhlas.
„Kdy a kde zastavíte?“ nepřestávala jsem naléhat.
„Brzo,“ odvětil řidič. Teď už ke mně otočil obličej a v jeho očích jsem zahlédla jedovatý úsměšek.
„Kdy a kde? Upřesněte, prosím.“
„Brzo.“ Evidentně se bavil mojí situací. Ten jedovatý, arogantní úsměšek na jeho tváři dlouho nezapomenu.
Dál už se mnou nehodlal bavit.
Vrátila jsem se na svoje místo a doufala, že bus zastaví opravdu brzo. Líto mi bylo především malého chlapce, který se svíjel na sedadle přede mnou. Maminka mluvící rovněž s východním přízvukem ho utěšovala.
Asi za pět minut se objevila označení odpočívadla a benzinové pumpy. Znám to místo a vím, že se tam snadno vejdou kamiony i autobusy. Hurá, jsme zachráněni, pomyslela jsem si. Ale kdepak. Řidič minul benzínku jako by se nechumelilo a pokračoval vesele dál. Než zastavil, trvalo to neuvěřitelných 25 minut!
Dovedete si představit, co prožívá člověk, který akutně potřebuje použít WC a musí čekat 25 minut, než bus zastaví a řidiči ho pustí ven na WC? A jaká muka musí prožívat malé dítě?
Když jsem s očima vytřeštěnýma hrůzou vybíhala z autobusu směr WC, řidiči se jedovatě smáli mému zoufalství. Neomluvili se, že mě nechali tak dlouho čekat. Neřekli ani slovo. Jen ohlásili pauzu 5 minut. Ta se protáhla na patnáct a do nejbližší zastávky (do Brna) jsme přijeli o půl hodiny později, než sliboval jízdní řád. Bez jediného slova vysvětlení ze strany řidičů, bez jediného slova omluvy.
To, že řidiči nepřivítali cestující vstupující do autobusu, neřekli žádné informace o cestě, jak mají v popisu práce, a po příjezdu do Brna se ozvalo z mikrofonu jen „bus stop Brno“, bych jim možná odpustila, ale fakt, že mučí malé dítě a další cestující tím, že jim neumožní dojít si na WC, je naprosto neodpustitelné. Nechci ani domýšlet, co všechno se mohlo stát od znečištění autobusu až po poškození zdraví.
Je otřesné, že takoví lidé mohou řídit autobus a starat se o lidi. Nesvěřila bych jim ani psa, natož lidi. Chovali se nelidsky. Flixbus by si měl lépe vybírat, koho zaměstnává.
Na obranu slušných řidičů pracujících u Flixbusu ale musím dodat, že na zpáteční cestu nás vezl slovensky mluvící pan Lukáš, který se o nás staral opravdu ukázkově. Na jedničku s hvězdičkou. Vysvětlil nám, proč stojíme na zastávce v Brně, i když už jsme dávno měli odjet. Čekal na paní, která si odběhla na WC, protože i on do Brna přijel s pokaženým WC. Zasekly se dveře na WC. To prý stihli opravit během vystupování a nastupování v Brně přivolaní opraváři, takže na další cestu do Prahy už slíbil, že vše bude v pořádku.
Tak si říkám, jestli Flixbus pronásleduje nějaká WC kletba nebo společnost jen nedbá na údržbu svých vozů.
Když jsme konečně vyjeli, informoval nás pan Lukáš zcela předpisově a dokonale o cestě. Dokonce se nám cestujícím věnoval i nadstandardně. Když jsme se blížili k nádraží Florenc v Praze, přidal pro zlepšení nálady jeden „bačovský“ vtip. To, že označení „bačovský“, které řidič uvedl, je ekvivalent pro nevhodný, jsem pochopila, až když z mikrofonu zaznělo:
„Bača sedí před domem a grcá (zvrací). Jde kolem druhý bača a ptá se ho, proč grcá. A první bača odpoví, že snědl tři halušky a nechce si kvůli nim špinit zadek.“
Domnívám se, že tento typ humoru opravdu nechcete slyšet v autobuse, zvlášť, když máte v sobě prášek, aby se vám nehoupal žaludek z jízdy. Věřím, že jsou jiné, vhodnější vtipy, když už řidič chtěl cestující rozesmát. Takhle jim jen rozhoupal žaludek.
Po těchto zážitcích si další cestování s Flixbusem rozhodně dobře rozmyslím. Jsou i jiní dopravci, že.
