Článek
Ráno se kvůli nervozitě přirozeně budím ještě před všemi těmi budíky, takže můžu zkontrolovat, že opravdu zvoní…🙂 Tak rychle nasnídat a začít řešit první velkou výzvu - objednat si Uber! Sice mě to kamarádi z Prahy velmi pečlivě učili, ale stejně se jim mé „vidláctví“ úplně potlačit nepodařilo - bůhvíproč a bůhvíjak si totiž volím možnost platby pouze hotově! České koruny však už nemám, neb jsem je předtím všechny směnil za eura či koruny švédské (původně jsem teda chtěl i norské a dánské, ale ty už bohužel ve směnárně neměli)… No jo, ale co teď? Vzhledem k jazyku řidiče by řešením mohly být i ukrajinské hřivny 😉, ale ani těmi aktuálně nedisponuji. No nic, nechávám si tu cenu vydělit dvaceti pěti a svá těžce směněná eura začínám rozhazovat už na Ruzyni - s takovou tedy daleko nedojedu! A to mám ještě štěstí, že má řidič nazpátek…
Další komplikace na sebe nenechá dlouho čekat - sice jsem na pražské ruzyňské letiště Václava Havla přijel v dostatečném časovém předstihu (na rozdíl třeba od toho roku 2022 - ale o tom později 😉), nicméně u extra odbavení mi paní říká, že mám krabici přetíženou a že mě to bude stát 1600 Kč navíc…☹️ Poté se pánovi na příjmu nadrozměrných zavazadel v té krabici zase nepozdává moje powerbanka, ale naštěstí mi půjčuje svůj „vercajk“ a já tak téměř s chirurgickou přesností dělám nůžkami v levém dolním rohu krabice díru (pán byl tak hodný a řekl mi, kde že ta powerbanka přesně je 🙂), vyndavám „corpus delicti“ a pomocí dalších tun izolačky a fólie z pánových „erárních“ zásob díru opět zadělávám. Pán si teda ještě přisadí, že jako nevidí ty spreje na řetěz a že při přestupu na leteckou společnost Widerøe v norském Tromsø to asi nebudu mít lehké - což taky hned zveřejním jako komentář pod fotku u sochy obřího leteckého motoru s vrtulí od Davida Černého (a jen tak v duchu si říkám, proč sakra pán na rentgenu neviděl i tu druhou powerbanku, kterou jsem si přece doma do té krabice určitě dával…😉). Tak snad aspoň ty motory v originálních letadlech poběží, jak mají, když u ostatních věcí to pravděpodobně tak lehce nepůjde…☹️
Ještě před změnou letecké společnosti v tom Tromsø však musím zvládnout i první přestup už ve finských Helsinkách. Teď sice stále letím stejnou společností Finnair (takže si kolo nemusím fyzicky vyzvednout a pak jej zase odbavit), ale že by mě to nějak uklidnilo, to tedy ne. Hlavně když potom vidím výrazně menší letadlo, kterým máme pokračovat dál, mám strach, jestli tu mou obří krabici prostě někde nenechají opřenou s tím, že se do tohoto malého letadla nevejde a já pak budu muset kdovíjak po telefonu shánět své kolo přes stále ještě cca čtvrt Evropy (ona ta Skandinávie je docela rozlehlá 🙂). Při nástupu pak nevidím ani nakládání, ani pohled do zavazadlového prostoru… No popravdě vlastně nevidím ani dveře do něj a spíš se v duchu začínám ptát, zda toto malé letadlo vůbec nějaká zavazadla pojme…😛
No ale zpět do terminálu, neboť si to minimálně svou rozlehlostí zaslouží. Už při výstupu z letadla totiž vidím, jak se každý cestující zastavuje u přítomné zaměstnankyně letiště, která ho k sobě volá a pak mu sama od sebe něco říká. Když dojde řada na mě, zjistím, že to jsou pokyny, kterak se na místním letišti Vantaa orientovat! A zrovna já je potřebuju možná úplně nejvíc, neboť ono již zmíněné malé letadlo do Tromsø odlétá z brány č. 8. vzdálené odsud (tedy od brány č. 46) CELÝCH 1,5 km pěšky! Ano, i přilehlé orientační cedule to potvrzují - „Brána č. 8 - 20 minut pěšky“, pak 18, 16…
Někdo by nad taktovou rozlehlostí s vidinou celodenního dobrodružného průzkumu možná i zaplesal, nicméně já mám na přestup místo celého dne jen hodinu a půl a před sebou „maraton“ přes celé letiště (protože skutečně jdu z nejzápadnějšího vrcholu tohoto „čtverce“ až na ten nejvýchodnější 😉), takže jsem rád, že se během toho stihnu ještě i najíst, odskočit si, natočit vodu, neztratit příruční batoh, něco vyfotit, nechat si v automatu (!) vystavit bankovní kartu Revolut 🤪…a pak taky zjistit, co se děje doma. Teda ne že bych byl závislák přilepený na aktuální informace 24/7 (naštěstí), jenže zrovna dnes, tedy v pátek 27. 6. 2025, je těch novinek z domova (a to konkrétně přímo z „mého“ Litvínova) až nezvykle mnoho. A to dokonce na více zpravodajských serverech, což zpravidla nevěstí nic dobrého…
„Potvrzeno. Společnost Orlen Unipetrol po extraligové sezoně 2025/26 opustí hokejovou Vervu Litvínov jako většinový majitel a generální partner. Pouto chemičky a severočeského klubu se rozpojí po 80 letech, firma se k tomu odhodlala kvůli špatné situaci v podnikání. Uvedla to po páteční valné hromadě akcionářů, která se konala na Zimním stadionu Ivana Hlinky.“ (Petr Bílek a Ondřej Bičiště, iDNES, 27. 6. 2025)
No ty vole!!! Jako je pravda, že už během včerejška jsem zachytil nějaké zprávy o jednání zastupitelstva města, na kterém se tato možnost přetřásala, ale až dnes je to tedy oficiální! Takže sbohem, 60 milionů korun z ročního rozpočtu…Ale zase je teprve začátek léta a následující sezóna je podle platné smlouvy ještě finančně pokrytá, takže stále zbývá celý rok a během té doby se snad někdo najde. No jo, ale v komentářích (které čtu opravdu jen v mimořádných situacích - což tahle asi je) hned vidím názory, že tým na přespříští sezónu se tvoří už na podzim, takže čas máme de facto jen do října (což v pozdějším rozhovoru potvrzuje i generální manažer, jenž v rozhovoru uvádí, že by prý chtěl mít situaci na podzim vyřešenou). No, tak se nám ten rok scvrknul na zhruba 4 měsíce… A mnozí (bohužel nejen laičtí) diskutující se domnívají, že tím reálně hrozí nejen konec v extralize, ale navíc i definitivní ZÁNIK LEDNÍHO HOKEJE V LITVÍNOVĚ!!!
Nevím, jestli si smysl těchto vět plně neuvědomuju proto, že nechci, nebo proto, že mám na práci milion jiných věcí (jako například dostat svůj „pojízdný cirkus v krabici“ na nejsevernější cíp Evropy přes stále ještě dva přestupy ve dvou zemích 😉), ale v hlavě mi to každopádně zanechává takové zvláštní prázdno - po chvíli přemýšlení totiž začínám tušit, že jsem asi právě svědkem něčeho, co v historii našeho litvínovského hokeje nemá obdoby (a to bohužel v tom negativním smyslu), avšak mo/mentálně 🙂 nemám kapacitu se do toho naplno ponořit a celé si to nějak ujasnit, takže se k tomu určitě ještě budu muset vrátit. Jenže kdy? Kdy bude jasno? A budu mít na to čas? A nejsem na tomto tripu náhodou proto, abych třeba prozkoumával krásy těch nejodlehlejších krajin Evropy? Ale budu na to mít vůbec pomyšlení? Neměl bych to raději zabalit a vrátit se? No tak to určitě - já jsem se s tím vším x hodin balil a teď se s tím vším x hodin táhnu, abych to zhruba v polovině v Helsinkách zase otočil, nechal si propadnout zbytek letenky a kdoví za kolik tisíc si zase kupoval letenku zpět do ČR! Navíc mi už kolo cestuje do dalšího letadla a hlavně, globálně - kdy zase budu mít skoro celé dva měsíce volno? Příští letní prázdniny se zase může někdo ženit/vdávat, nebo nemusím mít našetřené peníze, můžu třeba mít i vážný úraz, případně může začít válka na našich hranicích a já budu hnít někde kdovíkde v zákopech… Ne ne, TEĎ jsem tady, TEĎ jedu a mám na to čas a taky to TEĎ o TĚCHTO prázdninách chci dokončit! Anebo to aspoň zkusit nezabalit ještě před startem…😉
Pln obav všelijakého druhu tak nasedám do druhého letadla během dne a říkám si, že jestli tohle zvládnu (tedy vyzvednout si krabici s kolem na dalším letišti v norském Tromsø), už by to snad mohlo vyjít až do toho úplného cíle v Honningsvågu, protože menším letadlem tam potom už snad letět ani nemůžeme a jestli se to tedy vešlo do tohoto… Mno, znáte to rčení o tom, že když chceš rozesmát Boha, máš mu sdělit své plány? Takže asi tak…🤪
Při příletu do Tromsø nějaké komplikace zpočátku nic nenaznačuje. Ba právě naopak - ta krajina okolo města, když klesneme pod mraky, je naprosto úchvatná! Všude kolem dokola hory (některé i teď na konci června ještě stále s “bílou čepicí”), až jsem sám na sebe naštvaný, že mě nenapadlo fotit všechnu tu krásu mnohem dřív! Už jsme totiž skoro u země, letadlo jde na přistání a kopce střídá rozlehlá vodní hladina, ke které se velkou rychlostí přibližujeme. Vzhledem k poloze mého sedadla nevidím letištní dráhu, takže jen podvědomě doufám, že na té vodě nebudeme i přistávat (anebo že piloti vědí, co dělají 😉)… Naštěstí přistáváme „klasicky“ na dráze, takže se po dosednutí a výstupu z letadla můžu přímo na ní těmi horami okolo města kochat i takto ze země. Časový posun, který přidal jednu hodinu, mi taky přijde vhod, neboť ze 30 minut na přestup po zpoždění z Helsinek, jež mě začínaly docela zneklidňovat, udělal rázem hodinu a půl, kterou na zdejším letišťátku velkém asi jako sportovní hala u nás v Litvínově snad nemůžu „vyplácat“, ani když si ty hory fotím také z druhé strany před vstupem do terminálu.
Dále si uvnitř fotím reklamní poutače na místní nejsevernější fotbalový klub v Evropě (no vida, tak první „nejsevernější“ primát své cesty si už můžu „odškrtnout“ 🙂), ihned to umisťuji do příběhu na svých sociálních sítích (abych to všem, koho to zajímá, nemusel psát jednotlivě), do toho ještě svačím… A to vše, prosím pěkně, i s celou v rámci možností neporušenou krabicí, kterou mi zde u dveří s nadrozměrnými zavazadly vydali úplně bez problémů! Takže pohoda, ne? Za 50 minut mi to letí, odbavovací přepážky jsou kousek přede mnou, fronty nikde žádné…
No jo, ale ony nejen že nejsou fronty s lidmi na jedné straně přepážky, oni žádní lidé nejsou ani na té druhé straně! A to už pro mě naopak jistý problém představuje, poněvadž čas sice utíká (což je taky ta jediná konstanta, která během mé cesty platí vždy a za všech okolností 😉), ale já stále nevím, kam s mou obří krabicí (a na palubu si ji s sebou brát opravdu nechci 🤪). Po chvíli tedy odchytím nějakou zaměstnankyni místního letiště, ale ta mě pouze stroze a nekompromisně odkáže o kousek dál: „Támhle máte automat, palubní lístky si vytisknout sám zvládnete!“ „A co s tou krab…?“ Nezájem! Tady v Tromsø se se mnou asi evidentně nikdo nějak extra bavit nebude…
Možná je to ale z druhé stránky asi i lepší, protože když po nějaké době konečně nacházím někoho, kdo se se mnou bavit (a snad mi i tu krabici odbavit 😉) chce, začne komedie, za kterou by se nemuseli stydět ani Cimrmani!!! Ptám se totiž zaměstnanců na místě, které vypadá jako informační pult, jak a kde tedy odbavit svou obří krabici, když v místě k tomu asi určeném jsem během posledních cca 30 minut neviděl živou duši. Zaměstnanec informací se podívá nejdříve na mě, pak na mou krabici, poté na mou letenku, vzápětí odejde a následně si zavolá na pomoc kolegu, se kterým celý předchozí proces několikrát zopakuje, zatímco já tam jen tak stojím, nemůžu dělat vůbec nic a pomaličku mi začíná docházet, že ten pán u přepážky nadrozměrných zavazadel v Praze měl bohužel asi pravdu - tohle ještě bude boj!!!
V další chvíli si na mě totiž zmíněná dvojička přináší METR! Ano, takový ten klasický dřevěný skládací metr! A už s ním jezdí po bedně, přeměřují, debatují, studují manuály (zatímco čas stále utíká) a nakonec mi z vážnou tváří jeden z nich řekne:
“Teď poletíme malým letadlem a ta krabice je na něj moc velká…
MUSÍTE JI ZMENŠIT!!!”
…
Cože?!?!?!
Snažím se argumentovat tím, že jsem zaplatil letenku za kolo, uvnitř je kolo a ta krabice k tomu prostě patří, načež se mě definitivně ujímá druhý zaměstnanec z „mého dua“ - tomu prvnímu naštěstí asi končí šichta, protože ho za chvíli vidím, jak „v civilu“ odchází a loučí se s kolegy (evidentně se už s takovým P/případem nechce „patlat“, čemuž zase docela rozumím)…😉 No a ten druhý zaměstnanec už po mně naštěstí nechce krabici zmenšit, ale „jen“ odlehčit, protože má věru 40 kg - namísto 23 kg deklarovaných na letence a 32 kg tolerovaných (to ke mně koukám v té Praze byli ještě docela shovívaví 😉). Takže suma sumárum mám asi půl hodiny do odletu na to, abych z krabice vyndal (a následně do příručních zavazadel rozstrkal) cca 8 kg… Pracně tedy z vnitřku vysvobozuji jednu cyklobrašnu, házím do ní nejtěžší věci (na které dosáhnu 😉) a neustále si posouváním krabice na blízkou váhu kontroluji, kolik zbývá do limitu… 36, 33, hurá - 31,9 kg!!! Hned to běžím oznámit „svému“ zaměstnanci, který říká: „Ok, nějak to zpevněte, odvezte to támhle na příjem nadrozměrných zavazadel a když to půjde, pošlou to s Vámi. Když ne, přiletí to zítra větším letadlem - cca okolo 12:00.“ Ok, zbytky svých pásek tedy celou vykuchanou krabici „nějak zpevním“ (dát jí vzhůru nohama, půlka věcí vypadne ven 🤪), odvezu na určené místo a po jejím přijetí doslova sprintuju k odbavení sebe. Ono to letiště v Tromsø sice není kdovíjak veliké, ale 10 minut do odletu je 10 minut… „Ty vole, aby tak nakonec poslali tu krabici a zůstal jsem tu trčet já!“ 😛
Podporu tomuto černému scénáři zvyšuje i nespolupracující turniket, z jehož „osidel“ mě vysvobozuje narychlo přivolaná paní z kontroly zavazadel, která je naštěstí nedaleko (kontrola i ta paní 😉). Na čárový kód se zde zkrátka musí „s fortelem“, což já neumím… Hned po tomto vysvobození si mě ta stejná paní přebírá i u kontroly „příručních“ zavazadel (která u mě momentálně zahrnují třeba i boty, klíče na kolo či speciální sprej na řetěz 😁), a jen velmi pomalu si v hlavě urovnává, co že to právě vidí…skutečně velmi pomalu…
“No tak dělej, dělej! Co, ten sprej na řetěz se Ti nelíbí? Ok, nech si ho - v krabici mám beztak ještě tři další…A kombinačky? Ty si nech klidně taky! Jo aha, Ty mi je vracíš. No tak rychle sem s nimi, nějak je rychle nacpat zpět a vůbec celou tu nesourodou „bakuli“ nějakým způsobem rychle pobalit, aby z ní vypadlo pokud možno co nejméně věcí, protože protože brána na letadlo do Honningsvågu se zavírá za 2 minuty!!! Ještěže je hned tady vedle! Uf, uf, uf, kontrola letenky, uf, uf, uf, jsem v letadle, sedím na posledním volném místě vedle stewarda (tedy ZÁDY do směru letu - kdo z vás schválně kdy takhle letěl?! 🤪) a tím to pro mě dnes konečně končí - zbytek (tedy jestli mi přiletí i kolo) už je totiž jen v rukou Božích… Holt v nejhorším si těch 5 km dnes do hotelu a zítra zpátky na letiště v tom Honningsvågu dojdu pěšky, to se zvládnout asi dá…”
No co vám budu povídat - během celého toho posledního letu mi bylo špatně, ale ne tedy z těch „obyčejných“ důvodů, nýbrž proto, že jsem nevěděl, jestli ta krabice s mým kolem (a zbytkem věcí nutných k přežití 😉) opravdu letí se mnou, nebo ji budu muset zítra kdovíkde po všech čertech ještě nahánět. Naopak z výšek naštěstí strach nemám, takže jsem svou nejistotu aspoň mohl rozmělňovat v dechberoucích pohledech na úchvatnou krajinu plnou fjordů pode mnou (a taky v „modlitbách“ ke svému talismanu - ale o tom později 😉).
Další situací, která také odváděla mé myšlenkové pochody pryč od trudných konců, bylo mezipřistání v Hammerfestu. Upřímně, když jsem svůj letový plán zkoumal poprvé, přišlo mi divné, že je při této zastávce čas na přestup pouhých 15 minut, avšak při opakovaném čtení jsem si všimnul vysvětlivek „těmi malými písmenky dole“ 😉, v nichž stálo, že je to pouze mezizastávka k doplnění paliva a že cestující při ní nevystupují. Což tedy pravda taky úplně nebyla, neboť jsem pochopil, že tyto poslední „noční“ lety (i když všude bylo díky polárnímu dni plné světlo 🤪) zde mají podobnou funkci jako v ČR poslední noční tramvaje, autobusy či vlaky. Jen tedy nevím, jestli to jako v ČR funguje i na opilce vyhozené z hospod (aspoň se mnou v tom letadle nikdo viditelně opilý necestoval), takže tento let jako „Flamendr“ raději nazývat nebudu…😉 Nicméně v tom Hammerfestu se po zastavení (kdy pilot musel „dupnout na brzdu“ ihned po prvním kontaktu koleček se zemí, jinak by se celé letadlo na zdejší ultrakrátké přistávací dráze zastavilo až o protilehlou skálu 😵💫) a během dotankovávání otevřely dveře a lidé začali v docela hojném počtu vystupovat - až jsem chvilku myslel, jestli třeba to letadlo nemá nějakou poruchu a nemáme vystoupit všichni… Nicméně někteří cestující zůstali, a po chvíli naopak přistoupili noví. I tak jsem ale měl dost možností přesednout si, abych byl zase čelem do směru letu, a díky této změně pozice jsem mohl po opětovném vzletu ještě pozorněji zkoumat nádhernou krajinu pod letadlem - opět hnědé skály někdy i s „bílou čepicí“, támhle silnice, která se v jedné skále ztrácí, aby o kousek dál „za vodou“ zase z druhé skály vyjížděla (úsek pod vodou mám přece v plánu cesty taky - tak to asi bude tady! 🙂), jezero mezi skalami, kolem něhož klesáme na pidipřistávací dráhu, kterou nevím, jak sem místní stavitelé dokázali vměstnat… Dosed, opět „prudká brzda“, zastavení, výstup, rychlé fotky a přechod do terminálu (teda spíš „terminálku“ 😉)… JSEM TADY! Teď ještě ta krabice s kolem…
Když tedy po několika zdánlivě nekonečných chvílích do budovy zdejšího pidiletišťátka (z našeho pohledu je velké asi jako normální stodola a přilehlý dvorek 😉) přijel vozík s kufry a já v něm uviděl svou bílou, odranou a stokrát přelepovanou krabici, radostí jsem zařval na celou letištní halu, neboť polovina mého „konce začátku“ byla právě splněna - mám totiž krabici s kolem v místě startu (nebo teda aspoň 5 km od hotelu, kde mám rezervovaný pokoj na dnešní noc…😉). Tak teď už jen všechno vybalit, odstranit krycí vrstvy, vše složit dohromady a zajistit, aby to i správně fungovalo… A v prvé řadě to hlavně všechno vytáhnout ven - tři členky místního letištního personálu mi totiž slušně, avšak jasně sdělily, že jejich pracovní doba končí cca za 10 minut a prodlužovat kvůli mně si ji rozhodně nechtějí…Škoda, ve zdejší letištní hale, velké asi jako větší obývák (právě proto zde opravdu nebylo těžké zařvat na ni radostí na CELOU 😁), by se to dávalo dohromady určitě lépe. Mohl bych se zde například posadit do měkkých čalouněných křesílek, podívat se na zdejším promítacím plátně na propagační film o Nordkappu, v zásobách zdejších zabavených lahví si nabídnout něco k pití (což jsem teda - samozřejmě z těch ZAVŘENÝCH a NEPORUŠENÝCH - stejně udělal hned po příletu, neboť mě ta cesta evidentně nejen „nervově“ nějak zmohla 😉) - no prostě jak v obýváku někde na návštěvě…🙂
Ok, místo „gaučingu“ v letištní haličce musím tedy všechno vytahat ven, přičemž to rovnou stavím do pozic, z níž půjde vše zdokumentovat fotkami i krátkými videi - jejichž pořizování je teda i s tím skládáním kola práce na další dlouhou dobu, ale to už je mi teď jedno! Rozhodně mi však jedno není to, že v krabici nenalézám několik věcí, které jsem si podle mého názoru určitě zabalil - gopro kameru na helmu, tu druhou powerbanku (tak proto ji pán na rentgenu v Praze neviděl 🤪) či švýcarský kapesní nožík. A ač to nejsem schopen pochopit, fakta hovoří jasně - jelikož ani po rozřezání a nacpání krabice do přilehlého koše (který na to zde opravdu není dimenzován 🤪) ty věci odnikud nevypadly, tak jsem je asi opravdu zapomněl doma! 🤦 Ale to už mě nezastaví - bez toho to kolo pojede a dobrodružství tak může začít!!! I když tedy nevím, jestli celý ten dnešní den ještě může něco překonat (možná kromě cesty domů)…😉
Tak jo, kolo a veškeré příslušenství k němu mám tedy složené, celé je to zdokumentované a dokonce to i jezdí 🙂, takže hurá na hotel, ať dorazím ještě za světl…počkat, moment! Vždyť on je tu vlastně polární den, takže světlo je pořád! Čili kolik že to vlastně je hodin? Cože??? 2:30 ráno?! To jsem jako to kolo skládal celé 4 hodiny?!?!?! No, ještěže má ten hotel nonstop! 😉 Tak tu rychle najdu nějaký malý klacek na připevnění malé vlajky dozadu na nosič… ale vždyť tu nejsou žádné stromy!!! Jen skály, mechy a lišejníky. No jo vlastně, co taky čekat od SUBPOLÁRNÍHO podnebného pásu, že?! 🤪 No tak holt těch 5 km na hotel pojedu bez vlajky… hergot, co je zase tohle za kravál?! Jo on na tu té letištní dráze přistává vrtulník a támhle mu sanitka veze pacienta. Nebo pro něj jede? Nevím, každopádně tady asi široko daleko žádnou nemocnici mít nebudou, takže rychle na hotel, než se mi tu (třeba z té zimy) něco stane taky!
