Článek
Letos mi bude třicet let a poslední roky na sociálních sítích stále častěji narážím na podobné případy, jako byl před skoro třinácti lety ten můj.
Ať už schválně nebo náhodou takové ,,věci" se prostě stávají a problém to může pro někoho být v každém věku. Záleží na situaci. Tím samozřejmě nezlehčuji těhotenství nezletilých. Beru to pouze ze své zkušenosti. Tak jak sem to tehdy měla já.
Psal se rok 2012 a já sem nastoupila prvním rokem na střední školu. Můj tehdejší partner začínal poslední ročník. Byly jsme spolu tou dobou už druhým nebo třetím rokem a samozřejmě jsme o možné budoucnosti mluvili, to že se naše plány do budoucna odehrají v řádu několika měsíců jsme však netušili.
Rozhovor, který vše změnil
Jeden den sem telefonovala s mamkou a ona se zmínila, že má potíže a musí si zajít na kontrolu. Hned sem začala přemyslet, můj cyklus nebyl spolehlivý nikdy ale uvědomila sem si, že i na mě je ta pauza nějak dlouhá a tak jsme se domluvili, že půjdu s ní.
U doktora nic zvláštního, nejdřív ,,výslech" který byl jako vždy a pak kontrola. Výraz pana doktora byl profesionální se vším všudy. Ovšem měl co dělat aby mu zůstal, když má mamka z ničeho nic vyhrkla ,, Já tě zabiju".
Jako pubertální dorostenec tuto hlášku od svých rodičů minimálně jednou určitě zaslechl každý, když něco provedl. Já v tu chvíli ovšem neměla ani ponětí co se děje. Došlo mi to, až z odpovědi pana doktora ,, To už by byla dvojitá vražda". A bylo jasno.
Ve svých šestnácti letech sem slezla z křesla a dostala otázku, horší než když se Vás lidi zeptají co chcete v životě dělat.
Nebyla to víra ale strach
V rodině máme různé nemoci, které sice nevnímáme a zásadní problémy způsobují až věkem nebo při úrazech ale právě i v tomto případě mohli způsobit nevratné škody. Měla sem strach, ne z toho co bude když si dítě nechám, ale z toho co bude když ne. Byla sem již ve stádiu, kdy sem dostala necelých 14 dní na rozmyšlenou, abych mohla jít na potrat. Pak už by to bylo nelegální. Já sem však měla jasno okamžitě, dítě si nechám.
Naschvál nebo nerozum
Hodně lidí tyto situace dává za vinu špatné výchově nebo nějakým problémům v rodině. Upřímně, kdo v rodině problémy nemá tak lže. Ani má rodina není bez chyby. Ale ani zázemí a ani výchova v mém případě roli nehrála. Mužů říct, že sem byla a stále jsem vychována dobře. Neměla sem žádné výchovné ani prospěchové problémy. Takže kde se stala chyba ? No, kde asi. Prostě si dva lidé nedali pozor a stalo se to, co se v takových situacích stává i daleko starším.
Co bylo dál?
Naštěstí mám rodinu, která věci bere tak jak jsou. Samozřejmě nadšení nebyli ale ani mě neodsuzovali. A to si myslím, je v těchto případech velmi důležité. V případech jako tyto jsou výčitky a podobně zcela zbytečné.
Moji rodiče byli myslím tou dobou už rozvedení, vše semnou řešila mamka a ta zásadně odmítla mě nechat zplnoletnit. Tehdejší přítel tou dobou plnoletý už byl takže by to bylo i zbytečné, jelikož vzít jsme se nechtěli. Veškeré příspěvky a zodpovědnost tedy měl přítel. Ve škole jsem musela zažádat o individuální plán, hlavně kvůli praxím. Jako autolakýrníci jsme totiž dělali v prostředí, které nebylo zrovna vhodné pro těhotné. Škola mi vyšla vstříc a já dále chodila na teorii. Školní rok sem dokončila a v červenci 2013 porodila. Další dva roky sem dodělala s individuálním plánem abych se mohla starat o syna.
Jak to mám dnes?
S otcem syna jsme se rozešli po dvou letech od porodu. Našla sem si svého nynějšího manžela, mám celkem tři děti a za nic bych neměnila, zároveň nemyslím, že bych si zničila život. A pokud by stejná situace nastala u některého z mých dětí vím, že jim do toho nebudu kecat a budu jim oporou stejně jako moje máma. Jasně, že budu naštvaná, protože si mohli dávat pozor, ale to už k životu prostě patří a nikdy nevíme, co nás potká.
