„Myslel si, že si může hrát s StB.“ Komunisté Pavla Wonku utýrali, stal se poslední obětí režimu

Dvacátého dubna 1988 přivezli k Okresnímu soudu v Trutnově pětatřicetiletého Pavla Wonku v tak zuboženém stavu, že musel sedět na kolečkovém křesle. Soud mu uložil pět měsíců odnětí svobody. Proti rozsudku se okamžitě odvolal. Rozhodnutí odvolacího soudu se už nedočkal.

Narodil se 23. ledna 1953 ve Vrchlabí v česko-německé rodině. Otec zemřel krátce po Pavlově narození a matka zůstala na výchovu Pavla i jeho o tři roky staršího bratra Jiřího sama. Pavel chtěl studovat práva, na fakultu ho však nepřijali ani po opakovaných pokusech. Vyučil se automechanikem, právo si ale dál studoval sám.

Poprvé se za mřížemi ocitl poté, co v zaměstnání kritizoval nešvary, které viděl kolem sebe. Za samotnou kritiku ho soud potrestat nemohl, a tak ho odsoudil za rozkrádání.

V polovině osmdesátých let se Wonka rozhodl, že se do voleb přihlásí jako nezávislý kandidát. V tehdejších volbách přitom existovala jediná kandidátka Národní fronty sestavená pod dohledem komunistické strany a nikdo jiný se o mandát ucházet nesměl. Kvůli této kandidatuře ho úřady začaly znovu trestně stíhat, obvinily ho však z trestných činů, které si vymyslely. Dostal jednadvacet měsíců vězení, nejdelší trest svého života. Po propuštění se měl navíc pravidelně hlásit na policii, protože mu soud uložil i ochranný dohled.

Ve vězení Pavla šikanovali a týrali, podobně jako jeho bratra Jiřího, který se za mříže dostal také. Pavel na protest odmítal jídlo a na svobodu se vrátil v žalostném stavu. Doma pobyl pouhé dva měsíce. Když odmítl ochranný dohled dodržovat, úřady to vyhodnotily jako maření výkonu úředního rozhodnutí. Pátého dubna 1988 ho znovu zatkli a 20. dubna mu trutnovský soud za porušování dohledu uložil dalších pět měsíců vězení.

Pavel Wonka byl v tak špatném zdravotním stavu, že ho k soudu přivezli na kolečkovém křesle. Po vynesení rozsudku ho přesto odvezli zpátky do královéhradecké věznice, kde čekal na vyřízení svého odvolání proti pětiměsíčnímu trestu. O šest dní později, 26. dubna 1988, v cele zemřel. Při pozdějším vyšetřování vyšlo najevo, že ho dozorci bili a že byla zanedbána lékařská péče, přesné okolnosti jeho smrti se však nepodařilo objasnit. Za jeho smrt nebyl nikdo potrestán.

Pavel Wonka byl posledním politickým vězněm, který za komunistického režimu zemřel v československém vězení. Zpráva o jeho úmrtí vyvolala pobouření i v zahraničí.

Na rozloučení, které se konalo 6. května 1988 ve Vrchlabí, přišly dva tisíce lidí. Mezi truchlícími byli signatáři i mluvčí Charty 77, členové Jazzové sekce a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Do podkrkonošského města přijeli zástupci osmi velvyslanectví, konkrétně Austrálie, Británie, Francie, Itálie, Kanady, Německa, Nizozemska a Spojených států. Celý obřad natáčel štáb německé veřejnoprávní televize ARD. Mezi řečníky byl Stanislav Devátý, pozdější šéf BIS.

Pohřeb fotografoval Přemysl Fialka, který oba bratry osobně znal a zúčastnil se i jejich soudu. Pro Echo24 vzpomínal: „Byla tam spousta lidí z Charty, z Jazzové sekce. Byli tam i místní, šly tam například různé babičky, což jde vidět na fotkách z kostela.“ Pohřeb sledovala i Státní bezpečnost. „Kupodivu jsem si ničeho nevšiml. Estebáci tam evidentně nebyli, nebo byli dobře schovaní,“ dodal Fialka.

Vrchlabská disidentka Hana Jüptnerová, která promluvila nad Wonkovou rakví, přišla kvůli svému vystoupení o zaměstnání.

Po roce 1989 soudy zrušily rozsudky, kterými ho komunistický režim poslal do vězení. V roce 2013 se prezident Miloš Zeman rozhodl udělit mu in memoriam medaili Za zásluhy. Ještě před ceremoniálem několik bývalých disidentů z Trutnovska, mezi nimi i Hana Jüptnerová, prezidenta v dopise žádalo, aby Wonku nevyznamenával. Tvrdili, že znají materiály, podle nichž Wonka po určitou dobu z vlastní iniciativy spolupracoval se Státní bezpečností. Obávali se, že po udělení medaile vyjdou najevo informace o jeho spolupráci s StB a poškodí jeho pověst. Napsali: „Pavel Wonka byl naším kamarádem. Nechceme, aby z něho byl novodobý Julius Fučík. Nechceme, aby byl postaven do výšky, ze které by pak nutně musel spadnout.“ Zeman na svém rozhodnutí trval a medaili udělil.

V roce 2014 přišla režisérka Libuše Rudinská s dokumentem Pavel Wonka se zavazuje. Film ukazuje ručně psaný závazek ke spolupráci s StB z roku 1983, jehož rukopis považuje písmoznalec z Kriminalistického ústavu za pravý. Svazky, které na Wonku vedla Státní bezpečnost, byly v roce 1989 skartovány. Závazek ke spolupráci se podle režisérky zachoval díky údajnému Wonkovu řídícímu důstojníkovi Zdeňku Špulákovi, který si ho kdysi okopíroval a kopii uschoval. Několik bývalých estébáků ve filmu anonymně tvrdí, že Wonka byl jejich aktivním agentem a že k němu měli téměř přátelský vztah. Když policie počátkem devadesátých let vyšetřovala Wonkovu smrt, zjistila o Špulákovi něco jiného. Dostával odměny za akce proti Wonkovi a sám navrhl jeho trestní stíhání, po němž byl Wonka znovu uvězněn a ve vězení zemřel.

„Šla jsem do toho s tím, že natočím film o hrdinovi. Pak jsem zjišťovala, že jsem byla v zajetí klišé. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že věci se udály trochu jinak, než se dodnes vykládá,“ řekla Rudinská v rozhovoru pro Echo24. Za hrdinský čin nepokládala ani jeho pokus kandidovat ve volbách. „Díky svým vztahům s StB si myslel, že mu to projde.“

Radek Schovánek z Ústavu pro studium totalitních režimů se Wonkovu případu věnoval řadu let. „Wonka žádný agent nebyl. Myslel si, že si může hrát s StB a to se mu stalo osudným,“ řekl pro Echo24. Wonka podle něj naivně věřil, že když estébákům dodá informace, může přes ně něco změnit. Podle Schovánka Wonkovi téměř chyběl pud sebezáchovy. Ani ve vězení neustoupil a stálo ho to život. „Rudinská nic nepochopila. Myslí si, že člověk může buď být hrdina, nebo zrádce. A že nic mezi tím není. Takhle ale život nevypadá,“ dodal. Jiří Wonka podal na autorku filmu trestní oznámení za neoprávněné nakládání s osobními údaji, v němž ji obvinil, že jeho mrtvému bratrovi připisuje činy, které nespáchal.

Soudy v letech 1990 a 1991 zrušily rozsudek, kterým byl Pavel Wonka po pokusu kandidovat odsouzen k jednadvaceti měsícům vězení a následnému ochrannému dohledu. Soudy se však dosud nevyslovily k poslednímu Pavlovu uvěznění z dubna 1988, kdy ho zavřeli za odmítání ochranného dohledu. Jiří chtěl, aby soud uznal nezákonnost i této vazby, během níž jeho bratr zemřel. Požádal proto o nové projednání případu. Případ měl původně projednávat soud v Trutnově, kde stále působila Marcela Horváthová, která Pavlu Wonkovi v roce 1988 uložila posledních pět měsíců vězení. Kvůli možné podjatosti se však postupně vyloučili jednotliví soudci a krajský soud věc přidělil do Náchoda.

Náchodský soud nezákonnost poslední vazby potvrdil 16. října 2019, více než jednatřicet let po Pavlově smrti. Jiří si přišel rozhodnutí vyslechnout osobně a za necelé dvě hodiny bylo po jednání. „Lidé si mohou myslet, že jsem blázen, vždyť Pavel je mrtvý. Ale jde o princip,“ řekl novinářům po jednání. Podle svých slov nežádal finanční odškodnění, šlo mu výhradně o morální zadostiučinění. Usiloval přitom i o očištění jejich matky, kterou režim odsoudil za pomoc synovi v disidentské činnosti.

V únoru 2018, ještě před rozhodnutím náchodského soudu, byli oba bratři uznáni za účastníky odboje a odporu proti komunismu, Pavel in memoriam. Jeho jméno dnes nese most v Pardubicích a ulice v Hradci Králové, Žďáru nad Sázavou, České Skalici, České Lípě a Praze.

Zdroje: echo24.cz, echo24.cz, novinky.cz, ceskatelevize.cz, radio.cz