Článek
V létě 1914 žil Albert Einstein s manželkou Milevou Marićovou a syny Hansem Albertem a Eduardem v Berlíně, kam se rodina přistěhovala teprve před několika měsíci. Manželství bylo tou dobou ve vážné krizi a Einstein chtěl, aby se rozešli. V červenci jí předložil memorandum o čtyřech oddílech označených písmeny A až D. Vypsal v něm podmínky, za kterých je ochoten s ní a s dětmi zůstat pod jednou střechou. Dokument vyšel pod číslem 22 v osmém svazku Sebraných spisů Alberta Einsteina, které vydává Princeton University Press. Editoři ho v úvodu svazku nazývají seznamem krutých podmínek.
Memorandum Alberta Einsteina
První oddíl se týkal domácnosti. Mileva měla pečovat o jeho šaty a prádlo, udržovat pořádek v ložnici i pracovně a všechna tři denní jídla mu nosit do pokoje. U pracovny ještě zdůraznil:
„…zejména aby psací stůl byl k dispozici jen mně.“
Ve druhém oddílu požadoval, aby se vzdala osobního styku s ním, s výjimkou toho, co vyžadovaly společenské ohledy. Nesměla čekat, že s ní bude doma posedávat, chodit ven nebo cestovat. Třetí oddíl jí výslovně ukládal, jak se k němu má chovat:
„Nemáš ode mě očekávat žádné něžnosti ani mi činit jakékoli výčitky.“
Na jeho výzvu měla okamžitě přestat mluvit, a pokud si to přál, bez odmlouvání odejít z ložnice či pracovny. V posledním bodě po Milevě požadoval, aby ho před jejich syny Hansem Albertem a Eduardem nesnižovala slovy ani činy. Celé německé znění memoranda otiskl v dubnu 2000 rakouský týdeník Falter v příloze Heureka.
Einstein očekával, že Mileva takové podmínky odmítne, ona je však k jeho nelibosti přijala. Ani potom nepřestal naléhat na její odchod, s nímž nakonec souhlasila. Koncem července 1914 s oběma syny z Berlína odjela. Dohodu o podmínkách rozluky zařadili editoři Sebraných spisů do dodatku téhož svazku. Rozvedli se o pět let později.
Osamělá v Praze
Podle editorů Einsteinovy korespondence se vzájemné okouzlení z jejich manželství vytratilo nejpozději na konci prvního desetiletí 20. století, možná už dříve. Einstein se později začal citově upínat k sestřenici Else Löwenthalové.
Mileva Maricová
Manželské potíže pokračovaly i za pobytu v Praze, kde Einstein od dubna 1911 do července 1912 působil jako profesor teoretické fyziky na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě. Šlo o jeho první místo řádného profesora. Během šestnácti měsíců v Praze se znovu naplno vrátil k práci, ze které o čtyři roky později vzešla obecná teorie relativity. Historik vědy Michael Gordin z Princetonu vydal o pražském období v roce 2020 knihu Einstein in Bohemia. Podle recenze v časopise Physics Today se fyzik pohyboval především mezi německými kolegy a v židovských kulturních kruzích. Občas docházel do salonu Berty Fantové, jehož týdenních setkání se účastnili také Max Brod, Franz Kafka nebo Samuel Hugo Bergmann.
Gordin uvažuje o tom, zda k manželským potížím nepřispívaly také kulturní a politické poměry ve městě. Mileva měla mnoho přátel v Curychu, kde etnické napětí nebylo tak silné. V Praze se naproti tomu cítila osamělá a nešťastná. V roce 1912 se rodina vrátila do Curychu a v roce 1914 se přesunula do Berlína.
Rozvod a svatba se sestřenicí Elsou
Einstein o manželství jako instituci příliš nestál. S Milevou spolu žili a počali dítě ještě před svatbou. Ani po rozchodu podle životopisce Waltera Isaacsona nespěchal s rozvodem, který by mu umožnil vzít si Elsu. Její rodiče však naléhali, aby jejich vztah stvrdil svatbou. Einstein o jejich požadavku napsal:
„Pokusy donutit mě ke sňatku vycházejí od rodičů mé sestřenice a lze je přičíst hlavně ješitnosti, i když svou roli hraje i morální předsudek, který je ve starší generaci stále velmi živý.“
Einstein a Elsa
Nakonec ustoupil a o rozvod požádal. Milevě podle Isaacsona vysvětloval, že klepy o jeho vztahu s Elsou mohou poškodit pověst jejích dvou dcer. Manželství s Marićovou skončilo v roce 1919 trpkým rozvodem, po kterém si Einstein Elsu vzal.
Ve stejném roce se Einstein proslavil po celém světě. Britští astronomové včetně Arthura Eddingtona při zatmění Slunce potvrdili jeho předpověď, že gravitace ohýbá světlo. Už během pobytu v Praze Einstein přišel na to, že by se ohyb světla dal ověřit astronomickým měřením.
Sekretářka Betty Neumannová
Když v roce 1923 onemocněla Einsteinova sekretářka Ilse, zastoupila ji Betty Neumannová z Grazu, o jednadvacet let mladší než fyzik. Pocházela z rodiny Einsteinova přítele a lékaře Hanse Mühsama, se kterým fyzik tehdy psal odbornou práci o velikosti pórů ve filtrech. Během léta mezi Einsteinem a Betty začal milostný vztah. Když bylo začátkem srpna jasné, že se Ilse do práce hned nevrátí, navrhl Einstein Betty, aby se nevracela do Grazu a zůstala v Berlíně jako jeho sekretářka.
Koncem září, kdy pobýval v nizozemském Leidenu, prosil Betty, aby mu psala. V dopisech, které jí posílal, přiznával, že je mu Elsy líto. Zároveň se cítil bezmocný a smířený s tím, že Betty, kterou miloval, nesmí provázet životem. Uvažoval dokonce o společném bydlení s oběma ženami v jednom velkém domě. Betty to odmítla a Einstein jí přiznal, že o obtížích geometrie trojúhelníku, tedy soužití tří lidí, ví víc než on.
Začátkem prosince 1923 se Betty zřejmě zasnoubila s mužem o pětadvacet let starším, ale už počátkem ledna 1924 bylo po zásnubách. Koncem ledna Einstein napsal, že s Elsou uzavřel „skutečnou mírovou smlouvu“, podle níž směl vídat Betty dvě odpoledne v týdnu. V červnu 1924 ji kvůli jejich věkovému rozdílu vybízel, ať si najde muže o dvanáct let mladšího, než je on, tedy zhruba o devět let staršího, než byla ona.
Poměr s Elsinou přítelkyní
Elsa zjistila, že ji manžel podvádí také s její přítelkyní Ethel Michanowskou z berlínské smetánky. V dopise jí vysvětloval, že „člověk má dělat to, co ho těší, a nikomu jinému neškodit“. Ethel přitom dával k dobru, že Else jejich vztah sama neprozradila:
„Neřekla ti ani slovo. Není to snad příkladné?“
Ve třicátých letech psal o svých známostech Elsině dceři Margot, které důvěřoval a od níž očekával, že matku uklidní. Svěřoval se jí i se vztahem ke slečně L., za níž se podle Isaacsona skrývala Rakušanka Margarete Lebachová:
„Ze všech žen mám ve skutečnosti rád jen slečnu L., která je naprosto neškodná a slušná, a ani to neohrožuje božský světový řád.“
K Einsteinovým poměrům se v roce 2006 vyjádřil pro časopis Discover také harvardský fyzik a historik vědy Gerald Holton:
„Je třeba vzít v úvahu, že v tehdejší Evropě nebylo takové chování u pracovitého a charismatického muže nijak neobvyklé.“
Patrick J. Kiger z National Geographic se pozastavuje spíše nad otevřeností jeho dopisů a nad tím, jak si dokázal nevěru ospravedlnit vlastními morálními pravidly. Jeho lehký přístup ke vztahům podle Kigera mohl souviset s tím, že mu hlubší city byly nepříjemné. V Isaacsonově biografii stojí:
„Když na něj druzí kladli citové nároky, Einstein se obvykle stáhl do objektivity své vědy.“
Dopis o monogamii z roku 1953
V červnu 1953 Einstein napsal jedné ze svých známých, kterou podváděl manžel. Snažil se ji utěšit a doporučoval jí, aby si jeho nevěru nebrala osobně. Napsal jí, že většina mužů a také velký počet žen nejsou od přírody stvořeni pro monogamii, a dodal:
„Příroda vždy přemůže konvenci a okolnosti kladou jednotlivci do cesty překážky.“
Když se muž nutí k věrnosti, přináší to podle něj hořké ovoce všem zúčastněným. Připouštěl ovšem, že poměry mají svou cenu: muž se ocitá mezi dvěma ženami, které jsou si kvůli němu nepřátelské. Pro slušného člověka na to podle Einsteina neexistuje uspokojivé řešení. Charakter obou manželů podle něj prověří jejich vzájemné chování po odhalené nevěře. Pokud se muž k manželce jinak chová slušně, měla by jeho poměry snášet. Přítelkyni doporučil:
„Měla bys umět odpovědět na jeho hříchy úsměvem a nevyhlašovat kvůli nim válku.“
Po smrti svého přítele ze studií Micheleho Bessa však jeho synovi řekl:
„Na tvém otci obdivuji, že celý život zůstal s jedinou ženou. To je úkol, v němž jsem dvakrát žalostně selhal.“
