Článek
Z rodiny se třinácti dětmi pocházela služebná Sofie. Rodina, u které v Ostravě sloužila, byla židovská. O jejím životě později vyprávěla dcera Erika Bednářová v rozhovoru pro Paměť národa.
Služka za první republiky stačila na celou domácnost
Kolem roku 1900 měla v Praze služku už zhruba každá třetí česká a každá druhá německá domácnost. Nedržely si ji jen nejbohatší rodiny, zaměstnávali ji obchodníci, úředníci, rentiéři i lidé ve svobodných povoláních. Při sčítání v roce 1921 bylo v českých zemích evidováno 149 668 lidí v domácí službě, o devět let později 152 318. Ženy mezi nimi tvořily 99,4 procenta. Vyšší vzdělání jim sice postupně otevíralo místa ve školství, zdravotnictví a správě, domácí službou se však v meziválečném období stále živilo přibližně patnáct procent všech zaměstnaných žen.
Mnohé přicházely z venkova s malým vzděláním. Venkovští rodiče ještě na počátku 20. století žádali o předčasné ukončení školní docházky dcer, které potřebovali na práci v hospodářství. Mladá dívka pak opouštěla rodnou vesnici a nastupovala do města mezi cizí lidi. V domácnosti žila podle historičky Naděždy Machkové Prajzové izolovaná, kromě zaměstnavatelů měla jen málo lidí, se kterými mohla mluvit.
Služce začínal den dřív než rodině. Ráno zatopila a připravila snídani, přes den uklízela, chodila nakupovat nebo prala. U večeře rodinu ještě obsluhovala. Majetnější domácnosti měly kuchařku a chůvu, nejčastěji však rodina zaměstnávala jedinou dívku na všechno. V penězích dostávala jen část platu, zbytek tvořily strava a ubytování. Výdělek se podle Machkové Prajzové pohyboval na hranici životního minima. Nejméně vydělávala chůva bez kvalifikace, lépe placená byla vyučená kuchařka. Nejvyšší plat měly komorné, které se ale v měšťanských domácnostech objevovaly jen zřídka. Podle historičky neměla služka žádný volný čas.
Smlouva se službou neměla povahu řádné pracovní smlouvy. Místa navíc služky střídaly často, zhruba po roce nebo po půl roce. Devět let, které Sofie strávila u jedné rodiny, bylo spíš výjimkou. Většina z nich brala službu jako přechodné období, ve kterém měla jen minimální šanci společensky stoupnout. K lepšímu životu obvykle vedl sňatek.
Paní domu v ní viděla dítě, nebo sokyni
Při zkoumání pražských měšťanských domácností na přelomu 19. a 20. století popsala Machková Prajzová dva protichůdné postoje zaměstnavatelek. Některé se ke služce chovaly jako k dalšímu dítěti, které je třeba vychovat. Jiné se bály, že si jí všimne manžel nebo syn. S muži z rodiny se dívka potkávala i po práci, protože bydlela ve stejném domě.
Sofiina služba v Ostravě skončila těhotenstvím. Erika Bednářová o své matce řekla: „Ten pán domu z Ostravy ji znásilnil, ona otěhotněla, a tak ji vyhodil.“
S malou dcerou Grétou se Sofie vrátila k rodičům do Vízmberku, dnešní Loučné nad Desnou.
V letech 1900 až 1910 mělo podle Machkové Prajzové až 35 procent nemanželských dětí narozených v pražských porodnicích matku služebnou. Svobodná matka čelila odsuzování, o ženu s dítětem zaměstnavatelé nestáli. Pokud chtěla znovu sloužit, musela dítě svěřit rodičům nebo známým, případně ho dát do ústavu či náhradní rodiny.
Poslankyně chtěly služkám dát zámek na dveřích
Za Josefa Rottera se Sofie provdala v roce 1928 a odešla s ním do Pekařova. Měli spolu tři děti, mezi nimi Eriku, narozenou v roce 1930. Vdané ženy ze služby zpravidla odcházely. Potřebovala-li rodina další výdělek, mohly posluhovat a do cizí domácnosti jen docházet.
Parlament mezitím řešil poměry domácích služek. Dne 12. prosince 1929 předložily poslankyně Františka Zeminová, Ludmila Pechmanová a Milena Šmejcová s dalšími poslanci návrh zákona, který měl zrušit čelední řády a upravit poměry domácích zaměstnanců. O vztahu služky a zaměstnavatele v odůvodnění psaly: „A nikde nejsou tyto dvě strany sociálně tak rozdílné na sebe odkázány, jako právě v domácnostech.“ Připomněly, že služebnost dřív znamenala společenské ponížení a zaměstnance bylo možné beztrestně bít, aniž se směli obrátit na řádný soud. Zmínily i úsloví „Služka pro všechno“, které podle nich vždy označovalo „tvora, se kterým si smí každý dělat libovolně a beztrestně co chce“.
Podle předlohy měla služka pracovat mezi půl sedmou ráno a půl osmou večer, nejvýše deset hodin denně. Večer měla služka volno, v neděli a o svátcích od dvou hodin odpoledne. Po roce služby u jedné rodiny jí měl náležet týden letní dovolené. Dostávat měla stejné jídlo jako dospělí zdraví členové rodiny. Zaměstnanci mladší šestnácti let neměli po jedenácté hodině večer zůstávat mimo dům. Jeden paragraf pamatoval i na noc: „Zaměstnanec nechť má možnost uzamknouti se na noc v místnosti, ve které spí.“
Když Josef Rotter v roce 1933 zemřel na následky válečného zranění, byli se Sofií manželé teprve pět let. Sofie se s dětmi znovu vrátila k rodičům. Aby rodinu uživila, brala jakoukoli práci, s obživou jí musely pomáhat i děti.
Gréta sloužila u gestapáka
Rodina sice mluvila německy, Sofie ale byla zarytou antifašistkou. Gestapo ji zatklo hned po záboru pohraničí v roce 1938. V roce 1940 ji zatkli znovu a odebrali jí děti. Anna skončila v dětském domově v Čelákovicích. U německého sedláka ve Waltersdorfu, dnešním Žlebu, musel pracovat Sofiin syn Erich. Eriku si vzali strýc a teta Engelbertovi ze Svitav. Sofii pak ještě několikrát zatkli, vyslýchali a mučili. Za války pracovala v továrně Semprex.
Dcera z ostravské služby Gréta tehdy sama sloužila. Jednomu gestapákovi v Šumperku vedla domácnost, vařila a starala se o jeho dvě děti. Jednou si pro ni kdosi přišel s tím, že pokud chce matku ještě vidět živou, má jít s ním. Na gestapu ležela Sofie zbitá v rohu místnosti. Podle Eriky tehdy Gréta řekla: „Maminku dáte do nemocnice, nebo už tam nejdu sloužit.“
V gestapákově domácnosti Gréta zůstala, odmítla ale vařit. Gestapák za ní přišel s tím, že mu volala manželka, že děti mají hlad a Gréta nevaří. Gréta mu odpověděla: „Já nejdu vařit. Můžete mě zmlátit stejně jako maminku, ale já nejdu pryč. Až ji dáte do nemocnice.“ Gestapák nakonec do nemocnice Sofii nechal převézt.
Sofie pomáhala za války lidem různých národností. Sofie ukrývala osmnáctiletého vojáka wehrmachtu Waldemara z Lipska, který zběhl z armády. Němci by ho za zběhnutí zastřelili. V květnu 1945 ji známí varovali, že při prohlídkách domů budou odváděni němečtí vojáci. Sofie s ním vyrazila pěšky k německé hranici. Šli jen po nocích, občas je kus cesty svezlo auto. Než se vrátila k dětem, strávila na cestě téměř tři týdny. Po válce pracovala bez mzdy jen za stravu a nocleh.
Po válce pracovala bez mzdy jen za stravu a nocleh
Sofie byla za války opakovaně vězněna gestapem, po jejím skončení ale byla i s rodinou pronásledována kvůli německé národnosti. Erika strávila tři měsíce v internačním táboře v Olomouci-Hodolanech, kde v jedné místnosti spalo osmačtyřicet lidí na holé zemi. Na jaře 1948 ji spolu se Sofií vystěhovali na Uničovsko. Pracovaly tam bez mzdy, jen za stravu a ubytování. Erice pomohli odejít rodiče jejího manžela. Sofie tam zůstala celé tři roky, než ji z nucené práce dostali němečtí antifašisté z Rapotína.
