Článek
Příběh, který nejlépe ilustruje Dunning-Krugerův efekt, začal v roce 1995. V Pittsburghu zatkla policie bankovního lupiče jménem McArthur Wheeler. Přepadl dvě banky za bílého dne, bez masky a přímo před bezpečnostními kamerami. Když mu policisté pustili záznamy, reagoval s upřímným nepochopením. Nebyl to výraz člověka přistiženého při činu, ale někoho, kdo nechápe, jak se něco takového mohlo stát. Před loupeží si totiž potřel obličej citronovou šťávou, protože věřil, že díky tomu zůstane pro kamery neviditelný. Inspiroval se tím, že citronový džus funguje jako neviditelný inkoust.
Právě tento případ zaujal Davida Dunninga, profesora psychologie na Cornellově univerzitě. Samotná absurdita činu ho nezaujala tolik jako otázka, která za ním stála. Jak může být člověk tak pevně přesvědčený o něčem zjevně nesmyslném, aniž by o sobě alespoň na chvíli zapochyboval? Tahle úvaha nakonec vedla ke vzniku jednoho z nejcitovanějších psychologických konceptů posledních desetiletí. Dnes ho známe jako Dunning-Krugerův efekt.
Problém s tímto světem je ten, že inteligentní lidé jsou plni pochybností, zatímco ti hloupí jsou plní sebejistoty.
Dunning-Krugerův efekt a neschopnost rozpoznat vlastní limity
V roce 1999 publikovali David Dunning a jeho postgraduální student Justin Kruger studii s názvem Unskilled and Unaware of It. Testovali studenty Cornellovy univerzity ve třech oblastech, v logickém uvažování, gramatice a smyslu pro humor. Výsledky byly pozoruhodně konzistentní. Studenti z nejslabší čtvrtiny dosáhli nejhorších výsledků, přesto své schopnosti hodnotili výrazně výš, než odpovídalo realitě. V průměru se viděli na úrovni 62. percentilu. Jinými slovy lidé, kteří skončili přibližně na 12. místě ze sta, byli přesvědčeni, že patří nad průměr.
Dunning a Kruger tento mechanismus popsali jako selhání metakognice, tedy schopnosti přemýšlet o vlastním myšlení a realisticky vyhodnocovat, co skutečně víme. „Schopnosti, které člověka činí kompetentním v určité oblasti, jsou zároveň potřebné k tomu, aby tuto kompetenci dokázal rozpoznat u sebe i u ostatních.“ Člověk, kterému tyto schopnosti chybějí, často nemá ani nástroje k tomu, aby vlastní nekompetenci odhalil.
Dunning-Krugerův efekt: Dunning-Krugerův efekt. Graf ukazuje vztah mezi tím, jak chytří si lidé myslí, že jsou, a jejich skutečným IQ. Slabá souvislost naznačuje, že lidé často své schopnosti přeceňují.
V populárních interpretacích se ale Dunning-Krugerův efekt často zjednodušuje způsobem, který původní výzkum zkresluje. Neříká, že méně inteligentní lidé automaticky považují sami sebe za génie. Mluví spíš o nesouladu mezi skutečnou kompetencí a mírou sebejistoty. Jde spíš o specifické přeceňování v konkrétní oblasti než o univerzální aroganci. Lidé s malou znalostí tématu si často neuvědomují, jak velký rozdíl je dělí od skutečných odborníků. V určité situaci může být „Wheelerem“ každý z nás, aniž si to uvědomuje.
Následné výzkumy efekt opakovaně potvrzovaly v dalších oblastech. Studie z roku 2018 například ukázala, že Američané s nejnižšími znalostmi politiky a fungování státní správy výrazně častěji přeceňovali své vlastní znalosti těchto témat. Platilo přitom jednoduché pravidlo. Čím méně člověk věděl, tím méně si uvědomoval rozsah vlastních mezer.
Jak se Dunning-Krugerův efekt projevuje v české online debatě
Možná by tento mechanismus zůstal uzavřený v akademických studiích, kdyby sociální sítě nevytvořily prostředí, v němž se podobné chování šíří mimořádně rychle. Pandemie covidu v roce 2020 to ukázala velmi názorně. Prakticky přes noc se z části veřejnosti stali samozvaní epidemiologové, vakcinologové a virologové. Facebookové skupiny zaplavily sebejisté výklady od lidí, kteří několik hodin strávených na internetu považovali za dostatečný základ k tomu, aby zpochybňovali doporučení odborníků s desítkami let praxe a výzkumu.
Pandemie spíš odkryla prostředí, v němž Dunning-Krugerův efekt přirozeně sílí. Sociální sítě zvýhodňují sebevědomé a jednoznačné výroky. Lidé, kteří si věří nejvíc, zároveň často nemají problém své názory hlasitě prezentovat. A právě v tom spočívá jejich síla i nebezpečí. Dezinformační weby a manipulační obsah často cílí na publikum, které má dostatek informací k tomu, aby mělo pocit orientace v tématu, ale zároveň ne tolik, aby dokázalo rozpoznat manipulaci nebo slabiny argumentů.
Podle sociologů z Akademie věd se konspirační teorie nejvíc šíří mezi lidmi, kteří přestali věřit státu, médiím nebo úřadům. Často pak získají pocit, že věcem rozumí lépe než odborníci, a o vlastních názorech téměř nepochybují. Čím silnější tato jistota bývá, tím snáz člověk přehlédne, jak omezené jsou jeho skutečné znalosti.
Kdy bývá dav chytřejší než expert
Do tohoto obrazu ale vstupuje ještě jeden důležitý poznatek, tentokrát překvapivě optimistický. V roce 1906 se na venkovském veletrhu v anglickém Plymouthu konala soutěž v odhadování váhy vykrmeného vola po porážce a opracování. Návštěvníci zapisovali své tipy na lístky a nejpřesnější odhad měl získat cenu. Do soutěže se zapojilo asi osm set lidí. Jejich odhady si později vyžádal britský statistik a vědec Francis Galton, který je chtěl analyzovat.
Výsledek ho překvapil. Medián všech odhadů činil 1 207 liber, zatímco skutečná váha vola byla 1 198 liber. Kolektivní odhad se tedy spletl o méně než jedno procento, přestože žádný jednotlivec přesnou hodnotu netrefil.
Právě tento případ se stal jedním z hlavních argumentů pro teorii, kterou americký novinář James Surowiecki popsal v roce 2004 v knize Moudrost davů. Vycházel z myšlenky, že skupina lidí může za určitých okolností dojít k přesnějšímu závěru než jednotlivý odborník, a to i tehdy, když jednotlivci sami nemají žádné výjimečné znalosti. „Když jsou naše nedokonalé úsudky agregovány správným způsobem, naše kolektivní inteligence bývá výjimečná.“
Podle Surowieckého ale dav nefunguje automaticky chytře. Aby kolektivní rozhodování skutečně vedlo k přesnějším výsledkům, musí být splněno několik podmínek zároveň. Ve skupině mají být lidé s různými zkušenostmi a odlišným pohledem na problém. Každý by měl uvažovat samostatně a neměl by pouze přebírat názor ostatních. Zásadní je také to, aby diskusi nebo rozhodování neovládl jeden výrazný hlas. Teprve tehdy se jednotlivé omyly začnou navzájem vyvažovat a celek může fungovat překvapivě přesně. Na podobném principu dnes stojí třeba predikční trhy, crowdsourcing nebo některé formy vědeckého výzkumu.
Kdy dav přestává být moudrý
V reálném světě ale tyto podmínky často mizí rychleji, než si připouštíme. V padesátých letech prováděl polsko-americký psycholog Solomon Asch na Swarthmore College sérii dnes už klasických experimentů o konformitě. Původně předpokládal, že lidé budou vlastnímu úsudku důvěřovat i pod tlakem skupiny. Výsledky ho ale překvapily.
Aschův experiment spočíval ve velmi prostém uspořádání. Účastníci dostali za úkol prohlédnout si dvě karty. Na první kartě byla nakreslena jedna čára a na druhé se nacházely tři čáry s různou délkou. Každý člověk měl následně určit, která z nich se délkou shoduje s první čárou. Správná odpověď byla přitom na první pohled naprosto jasná.
Hlavní zápletka celého pokusu se skrývala v obsazení skupiny. Sedm z osmi mužů v místnosti patřilo k týmu profesora Asche a tito lidé dostali instrukci, aby úmyslně odpovídali chybně. Skutečný účastník seděl předposlední v řadě a musel poslouchat, jak se všichni ostatní před ním postupně shodují na zjevně nesprávné odpovědi.
Výsledky byly šokující. Přibližně 36,8 procenta odpovědí skutečných účastníků se přizpůsobilo očividně chybné většině. Pouze čtvrtina testovaných odolala skupinovému tlaku po celou dobu experimentu. Zbylé tři čtvrtiny alespoň jednou souhlasily s něčím, o čem samy viděly, že je nesprávné.
Když Asch s účastníky po skončení experimentů mluvil, ukázalo se, že důvody byly různé. Někteří skutečně začali pochybovat o vlastním úsudku. Jiní věděli, že skupina nemá pravdu, ale nechtěli vyčnívat nebo narušit shodu. Konformita se v těchto případech projevila jako tendence přizpůsobit chování či názory skupinovým normám, i když odporují osobnímu přesvědčení. A právě zde se začíná rozpadat představa moudrého davu. Ve chvíli, kdy mizí nezávislost jednotlivců, mizí i výhoda kolektivního rozhodování.
Groupthink aneb souhlas za každou cenu
Na přelomové poznatky profesora Asche navázal o několik desetiletí později americký psycholog Irving Janis. Právě on v sedmdesátých letech popsal nebezpečný mechanismus skupinového myšlení, pro který se v odborných kruzích vžil název groupthink. Janis se tehdy soustředil na rozbor zásadních politických selhání a snažil se v nich vypátrat společný jmenovatel. Postupně odhalil vzorec, který se v krizových situacích neustále opakoval. Soudržná skupina lidí tehdy podvědomě upřednostnila zachování vnitřní harmonie před skutečně kritickým uvažováním.
Lidé v takových skupinách často raději potlačili vlastní pochybnosti, jen aby nenarušili dohodnutý směr nebo atmosféru v týmu. Málokdo chtěl být tím, kdo začne klást nepříjemné otázky, brzdit ostatní nebo otevřeně zpochybní autoritu. Právě v tom je groupthink nebezpečný. Nejde přitom jen o vlády nebo armádní velení. Stejný mechanismus funguje i v běžném životě. Objevuje se ve firmách, rodinách i internetových komunitách. Všude tam, kde začne být důležitější souhlas a pocit sounáležitosti než snaha dobrat se pravdy.
Právě sociální sítě představují pro tento mechanismus mimořádně živnou půdu, protože jejich algoritmy přirozeně vytvářejí názorové bubliny. Lidé se v tomto digitálním prostoru setkávají především s obsahem, který pouze potvrzuje jejich stávající přesvědčení. Nezávislost každého jednotlivce se v takovém prostředí začíná pomalu vytrácet a přitom právě ona tvoří základ skutečné moudrosti davu. Místo aby společenství lidí chyby jednotlivců korigovalo, v těchto uzavřených strukturách je začne naopak nebezpečně zesilovat.
Co o sobě skutečně víme
Dunning-Krugerův efekt, Aschovy experimenty i Surowieckiho teorie dohromady vytvářejí poměrně nepříjemný obraz lidského myšlení. Každý člověk má sklon přeceňovat své schopnosti v oblastech, kterým nerozumí dostatečně dobře. Každý může podlehnout skupinovému tlaku a přijmout názor, o němž vnitřně pochybuje. A kolektivní inteligence funguje jen tehdy, pokud si skupina dokáže zachovat různorodost a nezávislost.
Ani tyto poznatky ale neznamenají, že je situace bezvýchodná. David Dunning opakovaně upozorňoval, že samotná znalost tohoto efektu sice automaticky nezmění lidské chování, ale může změnit způsob, jak o sobě přemýšlíme. Ochota připustit si možnost omylu je totiž zároveň jedním z nejspolehlivějších znaků skutečné kompetence. Člověk, který dokáže pochybovat o vlastních závěrech, má stále možnost učit se dál. Ten, kdo je přesvědčený, že už ví všechno, o tuto možnost často přichází. A stejně důležitý je i poznatek z Aschových experimentů. Stačí jediný člověk, který se odváží nesouhlasit, aby tlak skupiny výrazně oslabil.
McArthur Wheeler seděl po zatčení v policejní cele a věřil, že ho zradila citronová šťáva. Skutečná otázka ale nezní, zda existují lidé jako on. Důležitější je, v jaké oblasti si každý z nás symbolicky namazal obličej citronovou šťávou a zatím o tom vůbec neví.
Zdroje:
