Hlavní obsah
Lidé a společnost

Jirka Mach byl především skvělý a laskavý člověk

Foto: Dana Příbanová

Jsou zprávy, kterým se nechce věřit. Když na mě na FB začaly vyskakovat kondolenční posty, tak jsem to nejdříve nemohla pochopit.

Článek

Jenže jich bylo tolik a s takovým množstvím komentářů a sdílení, že se mi pomalu z mozku do srdce nejprve rozšířilo vědomý obrovské ztráty a poté hlubokého smutku.

Jirku samotného jsem ovšem smutného nikdy nezažila. Unaveného to ano. Pracoval totiž jako figurant při výcviku psích obran. A to je setsakramentská fyzická fuška.

Asi nejsilnější vzpomínka na Jirku pochází ze stejného psího tábora. Celý ten červencový týden panovaly tropické třicítky. A tak se jedno odpoledne najednou přihnala bouřka, kterou nikdo nečekal. No bouřka, šlo spíš o menší až střední uragán. Bydleli jsme ve stanech a většina lidí byla někde u vody nebo nakupovat. Já jsem ležela ve svém stanu a spolu se psem, vzrostlým německým ovčákem. Vlastní vahou jsme stanu společně bránili v odletu. Naštěstí vrchní nepromokavý díl byl tkaničkami připevněn k vnitřnímu tropiku. A tak jsem jednou rukou držela tkaničky, aby nám svrchní část stanu neuletěla a druhou hladila psa, aby se v té čině nebál. A najednou někdo otevřel zip a já viděla mokrého Jirku v plavkách. Ptal se, zda jsme v pořádku a nepotřebujeme s něčím pomoct. Když zjistil že situaci zvládáme, tak běžel dál a v té strašidelné čině mezi přívaly deště a hromy a blesky běhal od stanu ke stanu a házel věci, které jejich vlastníci nechali venku, dovnitř stanů. Poté stany zapínal, aby do nich nenapršelo. Takový totiž Jirka byl. Myslel víc na druhé než na sebe.

Měla jsem to štěstí, že jsem při výcviku svého psa Ronyho s Jirkou rok a půl spolupracovala. Nejprve jen obrany, potom i poslušnost. Teprve díky Jirkovi jsem pochopila základní principy i jemnější finesy nácviku obran. Jirka totiž vždy chtěl, aby majitelé psů věděli, co s jejich psy dělá, a hlavně proč to dělá. Věnoval se všem se stejným nasazením. Reprezentantovi jezdícímu na mistrovství světa, stejně jako důchodkyni, která se sportovní kynologií začala ve věku 60+.

Jako profesionál si vážil času ostatních lidí. Na nácvik obran jsme se vždy objednávali předem. Na závěr společné práce vždy Jirka vytáhnul diář z elegantní kožené diplomatky a společně se dohodnul termín další lekce s přesností na čtvrthodinu. Jen málokdy se stalo, že bychom obě kola obran nezvládli během jedné hodiny.
Při výcviku jednotlivých psů jsme si vzájemně pomáhali. Jirka nás při tom řídil jako zkušený režisér. V přestávkách mezi jednotlivými psy bývala taková zábava, že se k Jirkovu „pracovišti“ v zadním roku cvičiště stahovali všichni jeho mentálně otevření a veselí návštěvníci. Typicky české skupinkaření a vylučování se zde netrpělo.

Zhruba po půl roce jsme začali s Jirkou trénovat i poslušnost. Jako první jsem chtěla zrychlit aport. Hlavně návrat psa s činkou v tlamě zpět ke mně. Jirka zvolil metodu podbíhací. Po odhození aportu se člověk široce rozkročí a když se k němu pes vrací s aportem, tak prohodí pod nohama za sebe míček, za kterým se pes vrhne. Protože míček je pro psa nejvyšší odměna, a moc ho chce, tak přirozeně zrychlí.
Jirka si mého psa Ronyho přivolal k noze, odhodil aport, široce se rozkročil, a když se pes vracel, tak prohodil míček dozadu. Jenže Rony tento typ nácviku neznal. Měl ovšem obrovskou radost, že si s ním Jirka „hraje“. Pro aport vyletěl jak raketa, a vracel se rychle jako blesk. Jenže, místo aby Jirkovi proběhl mezi nohama, tak naopak hrdě zvednul hlavu a plnou silou narazil činkou Jirkovi do oblasti třísel. Naštěstí byl Rony naučen mířit přímo na střed a postranice činky byly hodně široké. Díky tomu naštěstí utrpěla jen Jirkova momentální důstojnost, protože poté, co jsme zjistili, že se mu nic nestalo, jsme všichni poněkud nekolegiálně padli smíchy.

Naposledy jsem Jirku viděla, když se v roce 2022 v Roudnici na Mistrovství světa za bouřlivého potlesku plného stadionu loučil se svou kariérou figuranta mistrovských závodů. To mu bylo 49 let.

Když jsem vybírala fotky k tomuto článku, prošla jsem si znovu ten rok a půl společné práce. Jirka se na fotkách buď vesele usmíval nebo tvrdě pracoval. Jen za fotkách je vidět, kolik úsilí ho jeho práce stála.

Jirko, děkuji ti za všechno, co jsi pro mě i pro ostatní udělal.

Děkuji ti za to, jaký jsi byl. Slušný, pracovitý, laskavý chlap se srdcem na pravém místě.

Foto: Dana Příbanová

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz