Článek
České silnice jsou pověstné špatnou údržbou a tím pádem i špatným stavem. Kromě děr a výmolů je hlavním problémem různá výšková úroveň jednotlivých pásů asfaltu a vyčnívající nebo naopak zapadlá víka od kanálů. O délce oprav a rekonstrukcí se raději nebudu zmiňovat. V Praze se automaticky za dobu přiměřenou pro rekonstrukci některé ulice považuje jeden rok. Nemůže to být třeba 11 měsíců, nebo například 9 měsíců. Óóó ne, musí to být vždycky rok. A nezáleží, zda jde o úsek měřící 200 metrů nebo dva kilometry.
Neuvěřitelným zážitkem byla rekonstrukce silnice podél Vltavy z pražské Zbraslavi do Štěchovic. Ta totiž trvala neuvěřitelných 5 let. Většinu té doby byly na trase 2-4 úseky s kyvadlovou, semafory řízenou dopravou. Semafory měly fixně nastavenou dobu střídání zelené a červené, bez ohledu na denně dobu nebo směr dopravní špičky. V době, kdy se létá do kosmu a připravuje se mise na Mars, neumí správa silnic v naší zemi vyrobit nebo koupit jednoduše programovatelný semafor. O dálkovém operativním řízení ani nemluvě. To, že by systém 2-4 semaforů byl adaptivně schopen reagovat na množství aut vjíždějících do jednotlivých úseků ani nemluvě.
Poté, co byl některý úsek dokončen, následovalo napojení nového asfaltu na původní silnici. Schválně, zkuste odhadnout, jaký byl mezi novým a starým pruhem asfaltu průměrný a největší výškový rozdíl. Tak ten průměrný odhaduji na 4 cm. Největší rozdíl byl kousek od mostu u Měchenic. Neuvěřitelných 12 cm. A rozhodně nešlo o plynulé šikmé napojení. Na silnici byl prostě schod. Při cestě tam se auto pravidelně vznášelo do vzduchu jako při terénní zkoušce na rallye. Při cestě opačným směrem byla doporučená rychlost 30 km/h ale bezpečná tak 10 km/h. Protože tam, kde není měření rychlosti, čeští řidiči na třicítce pravidelně jezdí padesát až šedesát, preventivně jsem již před mostem zapínala výstražné blikání všemi blinkry, aby mi někdo nepocuchal kufr.
Nevím jak v ostatních městech, ale v Praze čouhá nebo je naopak pod povrchem silnice utopené tak každé třetí víko od kanálu. Rekordmanem na mých trasách je ulice Libušská. Jinde na mnoha původně bezproblémových ulicích došlo k nutnosti přejíždět vystouplé nebo zanořené kanály díky mánii strany Pirátů, malovat na frekventované silnice cyklo pruhy, nebo přidávat pruh na parkování. Díky tomu se jízdní pruhy posouvají do míst, kde je projektanti nemínili mít a buch, prásk, křup, vesele se hopsá přes kanály nebo se jezdí nebezpečný slalom mezi nimi.
Proto navrhuji ministerstvu školství, aby zavedlo nový učební obor Asfaltér s maturitou. Maturita by se skládala ze dvou předmětů. Jak napojit dva pruhy asfaltu k sobě, tak aby výškově přesně navazovaly. Druhý maturitní předmět by byl, jak zaasfaltovat víko od kanálu, aby bylo ve stejné úrovni jako okolní silnice.
Toto opatření by ušetřilo stovky milionů za opravy aut poničených nerovnostmi na silnicích. Nepochybně by zabránilo mnoha dopravním nehodám a zachránilo nejeden lidský život.
