Článek
Názor, že trénink obran zvyšuje u psů agresivitu, je ale zcela nesprávný. Naopak. Pes při obranách uspokojuje jen své přirozené pudy. Nácvik obran je totiž symbolickým lovem „velké“ kořisti. Stejně jako je přinášení míčků, klacků a jiných aportíků symbolickým lovem „malé“ kořisti.
Je třeba si uvědomit, že základem nácviku obran je především ovladatelnost psa. Nejdůležitějším povelem je totiž povel „Pusť“. Pokud na zkoušce nebo na závodech pes neuposlechne tento povel, je diskvalifikován.
U sportovní kynologie se pes učí kousat do objemného ochranného rukávu, který kryje celou ruku figuranta až k rameni.
Dále se pes učí, že běžet k figurantovi a zakousnou se do rukávu na figurantově ruce může pouze na přímý povel psovoda, nebo pokud je psovod napaden. A jak takové napadení vypadá? Dospělý muž, s ochranným rukávem přes celou paži, běží s výhrůžným řevem k psovodovi a mává nad hlavou černým obuškem.
Pokud pes zaútočí na figuranta bez povelu, nebo bez zjevného útoku figuranta na psovoda, je opět diskvalifikován.
Rony zcela klidně sedí na volno a těší se na další zákus
Pokud se v průběhu celých obran zakousne kamkoliv jinam než do ochranného rukávu, je rovněž diskvalifikován.
Navíc, u sportovní kynologie se většina výcviku odehrává na oplocených cvičištích. Pes si tedy vytváří asociaci: cvičák - figurant s ochranným rukávem a obuškem - výhrůžný křik figuranta.
Dalším důležitým cvikem obran je takzvané vyhledání figuranta. U sportovní kynologie pes musí oběhnout šest trojúhelníkových, cca 2 metry vysokých maket. Ty jsou umístěny na okrajích cvičební plochy. Za poslední šestou se ukrývá figurant. Psi velmi rychle zjistí, že figurant většinou bývá za šestou maketou. A jen pečlivý nácvik poslušnosti jim zabrání, aby okamžitě neletěli k šesté maketě, ale poctivě oběhli i prvních pět.
A když to udělají, tak následuje cvik vyštěkávání. Pes tedy po oběhnutí pěti maket doběhne za tu šestou a jediné co smí, je štěkat. Nesmí se figuranta ani dotknout. Musí počkat, až k němu dojde psovod, postaví se cca dva, tři metry od figuranta a psa si přivolá k noze.
Poté následují další cviky, ale celou dobu musí pes na slovo poslouchat psovoda.
Osobně jsem zažila při běžné procházce v lesoparku s mým šestiletým, cvičeným německým ovčákem toto. Z třígenerační rodinné asi desetičlenné skupiny vyběhl zhruba dvanáctiletý, tedy už dosti velký chlapec. Měl černé oblečení, v ruce držel zhruba metrový klacek, zuřivě s ním mával nad hlavou, ječel a běžel přímo proti mému psovi. Vzdálenost mezi námi a skupinkou byla zhruba patnáct metrů.
Všechny přítomné polilo horko, ale pes se ani nehnul. Zůstal stát. Samozřejmě že jsem okamžitě houkla povel „Stůj“, ale ani to nebylo potřeba. Pes vyhodnotil, že se nejedná o obrany, zůstal klidně stát a jen se agresivnímu nevychovanci s klackem nad hlavou díval upřeně do očí. Pár vteřin po mně začali křičet i dospělí příbuzní útočícího chlapce. Naštěstí se chlapec zhruba v polovině vzdálenosti zastavil. Zda ho zastavil křik jeho příbuzných, nebo jak se blížil, lépe uviděl plnou velikost psa, kterého se rozhodl napadnout, nevím.
Pro mě to byl další jasný důkaz, že výcvik obran psa učí poslouchat i při vypjatých situacích a také přemýšlet a vyhodnocovat, zda hrozí reálné nebezpečí jeho psovodovi nebo ne.
Zdrojem výše uvedených informací jsou například knihy Ivo Eichlera Buď já, nebo pes a Problémové chování psů. Dále vycházím z 14 let cvičení sportovní kynologie a 10 let své práce výcvikářky. Informace jsem čerpala na Výcvikových táborech od předních českých kynologů jako jsou manželé Rohlenovi, Jiřího Macha, Renaty Machové a mnoha dalších.
