Článek
Legendární ťukec
Můj první šéf pan Sobotka jel jednou v zimě do práce autem. Většina silnic v Praze už byla prohrnutá a prosolená. Jen v naší, málo používané vedlejší ulici, byl led, hladký jako sklo. A tak se stalo nevyhnutelné. Při snaze přibrzdit kvůli pomaleji jedoucímu autu, jelo jeho auto pomalu dál, až do auta před sebou narazilo. Pan Sobotka vystoupil z auta a podoben kosmonautovi ve stavu beztíže po prvním kroku nezadržitelně doklouzal k řidiči naklepnutého auta. Zastavil se jen díky chycení za zrcátko. S poškozeným se domluvili a zavolali policii.
Policejní auto přijelo a při pokusu zastavit jelo samozřejmě nezadržitelně dál, až narazilo do předního auta. Jeden z policistů vystoupil z auta, po dvou krocích mu podjely nohy a po několikametrové jízdě sebou fláknul dost tvrdě o zem. Vstal, doručkoval k panu Sobotkovi stojícímu vedle svého auta, ukázal na naklepnuté blatníky a zeptal se: „Jak se to stalo?“
Bruslení bez bruslí
Jednou v zimě jsem pobývala na Zahradním městě v Praze. Když jsem ráno vyšla z branky s větším batohem na zádech, zjistila jsem, že přes noc se vše potáhlo centimetrovou vrstvou průzračného ledu. Musela jsem jít do práce, a tak jsem srdnatě vyrazila. Prvních padesát metrů po rovině to vcelku šlo. Jenže potom jsem zabočila na ulici, která se mírně svažovala směrem k zastávce tramvají na hlavní ulici.
Po prvním kroku jsem se pomalu ale nezadržitelně rozjela směrem dolů, jako na bruslích. Trochu jsem pokrčila nohy abych snížila těžiště a pomalu sjížděla dolů. Cestou jsem potkala babičku, zoufale visící na kandelábru. Bohužel jsem jí nemohla pomoci, protože jsem neměla šanci se při své jízdě ani zastavit. I kdyby se mi to podařilo, na šikmé ploše s nulovou přilnavostí bychom obě leda tak spadly tvrdě na zem.
O pár metrů dál mi nohy podklouzly, já se ocitla na všech čtyřech a pomalu jsem sjížděla ulicí s batohem na zádech jako s krunýřem, hlavou napřed jako želva. Neměla jsem šanci se zastavit. Naštěstí jsem měla na rukou odolné palčáku. Pomalu jsem jela blíž a bliž k rušné hlavní silnici a přemýšlela, jak se dole zastavím. Poslední metry naštěstí byly vodorovné, a tak jsem se zastavila a nepřepadla do silnice.
Nuselská past
V roce 2023 se opět při kombinaci mohutného sněžení, oblevy následného mrázu vytvořila v ulicích Prahy slušná ledovka. Ale taková nenápadná. Na vrstvě ušlapaného sněhu mrazem ztuhlého na kámen se vytvořila tenká ledová vrstvička. Vystupovala jsme z tramvaje v Nuslích u pobočky knihovny Na Jezerce. Ačkoliv jsem měla boty s neklouzavou podrážkou Vibram, tak jsem po došlápnutí na několik centimetrů vysoký val z ušlapaného sněhu okamžitě sletěla.
Kopyta hore, dopad na zadek a částečně na nohy, které se mi podařilo zatáhnout pod sebe jako letecký podvozek. Po dopadu jsem leknutím pravila sprosté slovo. Potom několik dalších. Poté ke mně přiskočili z obou stran dva pánové, popadli mě pod křídly, zvedli na nohy, oprášili a zeptali se, zda jsem v pořádku. Pravila jsem, že ano, poděkovala jim a prohlídla si pečlivě místo „činu“.
Mezitím přijela další tramvaj a lidé při výstupu okamžitě padali na zem. Důvod byl jednoduchý. Při zlidšťování veřejného prostoru v Nuslích došlo k ztrojnásobení šíře chodníku. Takže sněhový pluh se sypačem projeli prostředkem nebývale širokého chodníku a nahrnuli sníh do nízkého valu přesně do míst, kam při výstupu z tramvají lidé musí šlápnout. Po pokrytí valu ledovkou se z něj stala dokonalá past, protože vystupující lidé došlapovali na šikmou, ledovou plochu.
Přeji vám, aby vám zima a sníh přinášely jen radost. A pokud přeci jen spadnete, aby vás měl kdo zvednout a oprášit.
