Článek
Spartakiádní vrah Straka začal na jaře v roce 1985 přepadávat mladé ženy kolem dvacítky v blízkosti pražského sídliště Novodvorská. Důvod byl jednoduchý. Jako hornický učeň administrativně patřil do učiliště v ulici Vrbova hned pod sídlištěm. Pravděpodobně tam docházel i na teoretické předměty, takže to tam velmi dobře znal. Hned vedle učiliště je autobusová zastávka, kde si mohl vyhlížet své oběti.
Učiliště Vrbova
Sexuální predátoři většinou útočí stejně jako ostatní šelmy v době stmívání nebo po setmění. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení, že sexuální agresoři číhají potmě na ženy schovaní za křovím někde v parku či městském lesíku si sexuální agresoři své oběti aktivně vybírají. To dělají v místech, kde je dostatek světla a mohou si své oběti dobře prohlédnout. Pro to je městská hromadná doprava a její dobře osvětlené zastávky ideální.
Hned vedle zastávky odbočuje z hlavní Vrbovy ulice Skaláků, která vede přímo nahoru do Novodvorské rokle. V prvních metrech ulice vede mezi učilištěm a jedním výškovým domem. Poté se projde kolem několika rodinných domků a vstoupí do rokle.
Začátek ulice Skaláků, učiliště je vlevo za chodníkem. Na horizontu jsou vidět první paneláky sídliště Novodvorská
Cesta roklí zkrátí cestu nahoru k sídlišti Novodvorská na pár minut. V roce 1985 vedla cesta po dně rokle. I ve dne je to nepřívětivé a opuštěné místo. Mezi strmými svahy porostlými lesem a silně zanedbanou višňovkou je většinu dne stín a večer brzy tma.
Novodvorská rokle. Za stromy jsou vidět první domy sídliště.
Spartakiádní vrah zde spáchal první pokus o přepadení, kdy jeho vyhlédnutá oběť díky své duchapřítomnosti naštěstí dokázala utéct. Poté zde spáchal svou první vraždu přímo v Novodvorské rokli.
Zde začíná slíbená svědectví:
„V roce 1985 mi bylo 20 let. Vyrůstala jsem na sídlišti Novodvorská. Moji o dva roky starší kamarádku, spolužačku mého bratra, honil vrah Straka na ukradeném kole a vulgárně na ní pokřikoval. Naštěstí se jí podařilo utéci.
První oběť spartakiádního vraha byla spolužačka mého bratra, třiadvacetiletá maminka dvou malých dětí. Byla zabila 8.4.1985 a mrtvá ponechána zaházená suchým dubovým listím přímo v Novodvorské rokli.
V zimě na přelomu roku 1984 a 1985 jsme s kamarádkou Věrou, jejím přítelem a několika bývalými spolužáky z gymnázia chodili pravidelně plavat do bazénu v Podolí. V únoru se naše plavecká skupinka začala ztenčovat. A tak se stalo, že někdy koncem dubna jsem na naše plavecké setkání dorazila jen já. Pro jistotu jsem před stadionem čekala ještě zhruba půl hodiny. Bylo hezky, svítilo sluníčko. Mrzelo mě, že nikdo nepřišel. Ani jsem neměla náladu, jít si zaplavat sama.
Bylo tak krásně, že jsem se rozhodla, že se projdu a půjdu na příští stanici tramvaje pěšky. Moc se mi to líbilo, a tak jsem šla pěšky i další stanici. Potom jsem mohla zbytek cesty domů dojet autobusem, ale pěší chůze mi dělala dobře, a já šla pěšky další stanici a další a další… Když jsem došla k začátku Vrbovy ulice, začínalo se mírně stmívat. Byla jsem tak rozjetá, že jsem prošla pod viaduktem, kde cesta začíná stoupat a pár desítek metrů silnice je obklopeno lesem, křovím a zadní stěnou společných garáží. Prošla jsem kolem hřbitova a došla na stanici autobusu vedle učiliště. To už jsem byla dost unavená.
Cesta vedla do stále prudšího kopce a pěšky by mě čekala na silnici dost dlouhá dvojitá zatáčka vedoucí lesem. Podívala jsem se, za jak dlouho pojede autobus. Měl přijet až za dvacet minut. Na stanici stálo pár lidí. Bolely mě nohy, měla jsem otlačená chodidla od běžných vycházkových mokasínů a představa, že budu na stanici dvacet a nejspíš i více minut stát mě příliš nelákala.
Chvíli jsme se zvažovala možnosti a poté jsem se rozhodla, že půjdu zkratkou přes Novodvorskou rokli. Cesta na sídliště by trvala tak pět minut. Sice se už stmívalo, ale cestu jsem dobře znala. Rázně jsem vyrazila ulicí nahoru k rokli. Po pár metrech jsem najednou měla pocit, že se mi v hlavě doslova rozblikalo červené světlo a něco mi přikazovala: „Nechoď tam! Nechoď tam! Nechoď tam! …“ Snažila jsem se ten palčivý pocit v mé hlavě ignorovat a šla jsem dál. Po dalších několika metrech jsem to už nemohla vydržet, otočila jsem se a vrátila se na stanici autobusu.
Nepříjemně naléhavý pocit v mé hlavě zmizel a já si připadala hloupě. Zkontrolovala jsem, za jak dlouho pojede autobus. Za patnáct minut. A tak jsem znovu vyrazila nahoru k rokli. Všechno se opakovalo ještě silněji: „Nechoď tam! Nechoď tam! Nechoď tam! …“ Bylo to tak intenzivní, že jsem se vrátila. S bolavýma nohama i chodidly jsem počkala těch patnáct minut a zbytek cesty dojela. Pro předchozí varování jsem neměla žádné vysvětlení.
O vrahovi Strakovi jsme se dozvěděli šeptandou až o několik týdnů později, ale protože tehdejší režim první vraždy tutlal, tak jsem neznala žádné podrobnosti. O jeho spojení s okolím sídliště Novodvorská jsem nic netušila.
V roce 1999 jsem zcela náhodně v televizi začala sledovat dokumentární rekonstrukci Spartakiádní vrah od režiséra Jiřího Svobody. Okamžitě jsem si na svůj tehdy již 14 let starý zážitek vzpomněla. Pochopila jsem, co se tenkrát stalo a co se mohlo stát, kdybych varování ve své hlavě neuposlechla.“
Doslov
Spartakiádní vrah mezi únorem a květnem 1985 napadl v Praze 11 žen, z nich tři zavraždil, další vážně zranil nebo znásilnil. Děsivé bylo jeho prohlášení během výslechů po dopadení, že plánoval dalších deset nebo dvacet vražd. Jako mladistvý dostal podle tehdejších zákonů pouze 10 let ve vězení. Poté strávil dalších deset let v Psychiatrické léčebně Bohnice.
Jak vyšetřovatel Markovič, tak soudní znalci z oblasti kriminalistiky se shodovali na tom, že Straka i po propuštění bude představovat nebezpečí. Odmítl totiž jak kastraci, tak zásah na mozku, které by snížili jeho hypersexualitu a sadistická puzení.
Naštěstí neměli pravdu. Tehdy tolerovaná brutální šikana spoluvězňů a dozorců ve vězení byla pro spartakiádního vraha natolik formativní, že se na svobodě snaží žít řádným životem.
Podrobný popis celého případu zde.
