Článek
Před pár lety si můj tehdejší přítel přál jako dárek velkou obrázkovou knihu o japonských zahradách. Zrovna vyšla, ale vzhledem k úzkému zaměřené a vyšší ceně ji tehdejší malá soukromá knihkupectví neměla v nabídce. Po marném shánějí jsem se dozvěděla, že ji mají v knihkupectví v podzemním vestibulu na stanici metra Dejvická.
Tehdy jsme bydleli dole v Nuslích. Pár dní předtím napadlo několik málo centimetrů sněhu, který díky teplotám lehce pod nulou neroztál, ale vytvářel pohádkově krásnou atmosféru i v městských ulicích. V sobotu brzy ráno jsem se tedy teple oblékla i obula a vyrazila do Dejvic. Pod teplé manšestráky jsem si vzala ještě legíny. Obula jsem si umělým ovčím rounem zateplené trekové boty s neklouzavou podrážkou. Svetr a péřovou bundu doplněé teplou čepicí, šálou i rukavicemi.
Na tramvajovou stanici kousek od našeho domu jsem vyrazila načas, podle jízdního řádu, takže jsem na stanici nečekala ani minutu. V tramvaji bylo příjemně, ani zima ani horko. Cestou jsem si užívala pohledy z tramvaje na zasněžené Nusle, Bělehradskou ulici a část Vinohrad. Na Muzeu jsem z tramvaje přestoupila na metro a dojela na tehdejší konečnou Dejvická. Trochu tam ledově profukovalo, ale díky tomu, že jsem byla nabalená jak pumpa, mi bylo pořád příjemně. Po chvíli hledání jsem našla v podzemním vestibulu knihkupectví a zakoupila knihu o japonských zahradách. Huráá! Mise splněna.
Cestou domů jsem přestoupila na Muzeu nikoli na tramvaj, ale na linku C, protože mi to přišlo pohodlnější. Na Pankráci jsem vystoupila. Autobus 118 měl jet až za cca 15 minut. Napadlo mě, že si zatím prohlédnu zakoupenou knihu.
Jaké bylo moje překvapení, když po sundání teplých palčáků mě okamžitě začaly mrazem pálit dlaně. „Jejda, to jsem netušila, že jsem tak zchoulostivělá.“ Vrátila jsem knihu do batůžku a natáhla si palčáky. Zhruba po minutě mě začala silně zábst chodidla. Začala jsem podupávat a plácat rukama v rukavicích o sebe, abych se zahřála. Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že mi je čím dál větší zima, i přes velmi teplé oblečení. Vždyť jsem v zateplených botách se silnější podrážkou měla i teplé ponožky.
A tak jsem se choulila do co nejkompaktnějšího tvaru po vzoru ledních medvědů a lehce podupávala až do příjezdu autobusu. Zima mi byla i v autobuse. Když jsem vystoupila, poklusem jsem doběhla k domu, i když to bylo do příkrého kopce a špatně se mi ve studeném vzduchu dýchalo.
Velmi mě potěšilo, když jsem byla konečně doma. Po odložení téměř arktické výbavy jsem se ještě skoro hodinu rozehřívala teplým čajem a vydatnými pokrmy. A stále nemohla pochopit, jak je možné, že jsem skokově tak neuvěřitelně zchoulostivěla.
Když večer na ČT1 v relaci Počasí řekli, že v noci a ráno bylo 24 stupňů pod nulou, pochopila jsem. A to byla moje první zkušenost se skutečně arktickými mrazy.
Točná nad Břežanským údolím, což je kupodivu stále v Praze
