Článek
Když jsem se po několika letech vrátila do domu, kde jsem vyrůstala, překvapila mě změna chování sousedů. Jde o velký panelák s 98 byty. Býval to družstevní dům a původní osazenstvo patřilo do střední třídy. Bydlelo u nás několik špičkových lékařů z IKEMu, hodně inženýrů, několik vedoucích pracovníků technických oddělení filmových ateliérů Barrandov.
Žilo se tu pospolu a krásně. Každou neděli bylo v suterénu domu promítání filmů pro děti. Otcové rodin si mohli hadicí nataženou z domu opláchnout auto. Všichni se znali. Děti i rodiče se vzájemně čile navštěvovali. Dům byl čistý a skvěle udržovaný.
Čas trhnul oponou, byty se zprivatizovaly a zhruba polovina původních obyvatel odešla. Za lepším, nebo tam, odkud není návratu. Byty v domě se začaly skupovat jako investice na pronajímání lidmi, kteří jak k domu, tak k dané lokalitě, natož k dlouholetým obyvatelům domu, neměli žádný vztah. Stejně tak i nájemníci investičních bytů.
Většina nových nájemníků při setkání v domě nezdravila, naopak. Pokud výtah cestou dolů někde zastavil, po otevření dveří výtahu následoval vzteklý pohled, po nastoupení do výtahu ostentativní otočení se zády a podobné „radosti“. Že by někdo po přivolání výtahu v suterénu počkal na souseda, který vcházel do domu, tak to ani náhodou. Sem tam mě někdo málem porazil v domovních dveřích, protože neznal základní pravidlo, že přednost má ten, kdo vychází. Při příchodu k domu se stávalo, že soused pár kroků přede mnou mi dveře nejen nepřidržel, ale ještě je za sebou přibouchl. Jako dítko jsem si přávala mít kouzelnou hůlku a podle potřeby být neviditelná. Tak teď se mi to splnilo.
Když začala válka na Ukrajině, přibylo v domě Ukrajinců. Se smutnýma očima a prázdnými obličeji. Okamžitě jsem je začala s úsměvem přátelsky zdravit. Bez ohledu na pravidlo, že muž má ženu zdravit první. Brzy už mě zdravili všichni sami od sebe. Ve výtahu jsem zbytky své ruštiny říznuté angličtinou zapřádala výtahové minirozhovory. Odezva byla skvělá.
A tak jsem se stejně začala chovat ke všem mně neznámým lidem, které jsem v domě potkala. Přidržení dveří nebo pozvání na společnou cestu výtahem praktikuji kdekoli a kdykoli, ale v našem domě jsem tímto dost lidí překvapila. Výsledky se brzy dostavily. Většina lidí se při mém spatření začne usmívat a zdraví mě už z dálky. Výtahové minirozhovory jsou stále častější. Hodně lidí se ke mně hlásí i dost daleko od domu.
Naše ulice je na okraji sídliště. Většina lidí, které v ní potkám, v ní bydlí, nebo v nejbližším okolí. Pokud tedy potkám nějakou babičku či dědečka, tak je s úsměvem pozdravím. Někdy prohodíme pár vět. Vím, že často jsem jediný člověk, který je ten den osloví. Všichni mají radost.
A tak je to se vším.
Člověk se může s tím, co mu vadí, smířit, nadávat na to, nebo se pokusit s tím něco udělat. Osobně dávám přednost třetí možnosti. I když vždy se všechno nepovede, hřeje mě vědomí, že jsem to alespoň zkusila.
