Článek
Že se 11. listopadu, na Martina, otevírají a degustují mladá vína, ví asi každý. Je to mladá, trochu umělá, ale přece jen hezká tradice.
Že se ale se svátkem svatého Martina váže historická událost, která má pro národ pivních pupíků daleko větší význam, a to naražení prvního soudku s plzeňským pivem, ví jen málokdo.
Nuže ponořme se do oněch dávných časů, kdy pradědové našich pradědů byli ještě malými chlapci a povězme si, jak to vlastně se zrozením Prazdroje bylo. Dozvíme se, že toto pivo, které dalo vznik celé nové pivní kategorii, která zcela ovládla napřed české země, pak Evropu a nakonec celý svět, vzniklo vlastně trochu omylem.
Město Plzeň první poloviny devatenáctého století bylo všechno možné, jen ne pivní Mekkou. Pivní kultura zde byla prachbídná, a oproti jiným oblastem nesmírně zaostalá. Zatímco v jiných městech, v sousedním Bavorsku, ale i v českých zemích už fungovaly moderní pivovary, v Plzni se vařilo pivo postaru, jako za středověku. Ve vaření se střídaly jednotlivé měšťanské rodiny, které kdysi dávno obdržely právo várečné od panovníka a pivo vařívaly přímo ve svých domech. Ne každý ovšem měl na vaření piva buňky a vhodnou technologii. Často se tak stávalo, že pivo z některých právovárečných domů bylo kvality nevalné, ba přímo bídné. Dokonce došlo i k tomu, že roku 1838 nechala radnice vylít 36 sudů piva kvůli obavě z jeho zdravotní závadnosti. Radní měli prostou obavu, že takový nával by nezvládly veřejné záchodky, ani kanalizace.
Situace vyvrcholila rozhodnutím, že se postaví nový pivovar. A jak se měšťané rozhodli, tak i učinili. Brzy ovšem vyvstala otázka, kdo bude pivo vařit. Plzeňané měli představu, že by chtěli mít pivo bavorského typu a kde tedy hledat odborníka jinde, než v sousedních Bavorech? Volba padla na mladého, avšak již zkušeného sládka Josefa Grolla. Ten na začátku dělal drahoty a to doslova, řekl si totiž o odměnu, která se Plzeňákům jevila příliš vysoká, ale protože nikoho jiného stejně erudovaného nenašli, museli Josefovy drahoty akceptovat. Ten se vzápětí přihnal do Plzně, aby nám zaostalým Čechům ukázal, jak vaří Bavorák. Přivezl si na to i tajnou zbraň - soudek s kvasnicemi spodního kvašení.
/Technická poznámka - v Čechách se do té doby kvasilo tzv. svrchně, kdy se používá jiného typu kvasnic a výsledné pivo mívá i jiný charakter. V Bavorsku už ovšem spodní kvašení znali a používali. Jedním z charakterů svrchních kvasnic je, že bývají rozptýlené v tekutině a pivo je tak více či méně zakalené, naopak spodní kvasnice si poté, co odvedou svoji práci, hezky hačnou na dno, pivo se vyčistí a při opatrném stáčení, může být i docela čiré. Zároveň je důležité říct, že do této doby se v Čechách vařívalo buď tmavé pivo bavorského typu, nebo naopak „bílé“ pivo z pšeničného sladu (Weißbier či Weizenbier)/
Josef Groll se tedy pustil do díla, ale k jeho překvapení byly dodané suroviny poněkud jiné, než na jaké byl zvyklý. Český chmel byl hořčejší a aromatičtější, než německé chmely, se kterými dříve pracoval. A slad? To už byla úplně jiné liga. Nebyl to tmavý, pražený slad bavorského typu, naopak, byl sice taky ječný, ale světlý. Groll sám nevěděl, co mu z toho vlastně vyleze, ale jistě věděl, že bavorský ležák to nebude. Pustil se tedy do vaření, zpracoval, co měl k dispozici a pak jen čekal až pivo vykvasí a poleží si. Po naléhání kolegů, kteří chtěli nové pivo ochutnat právě na svátek sv. Martina, se rozhodl pivo stočit a první soudky narazit v plzeňských restauracích U bílé růže a U zlatého orla. Groll sám nebyl se svým dílem úplně spokojen, byl přesvědčen, že měl pivo ještě nechat ležet a hlouběji prokvasit, ale k jeho překvapení se mu dostalo velkých pochval. Pivaři, zvyklí na temné bavorské pivo, nebo naopak na mléčně zakalené pivo pšeničné, dostali nápoj zlatě jantarové barvy, čirý, s výraznou hořkostí a vůni žateckého chmelu, doplněný plným a chlebnatým tělem zbytkových cukrů, které dohromady tvořily symfonii chutí a povzbuzovaly k dalšímu loku. Nic takového předtím ještě nikdy nepili a nové pivo je zcela uchvátilo. A nejen je, věhlas plzeňského piva se rychle rozšířil po českých zemích, brzo dobylo i evropské metropole a pak i USA. Pivovary celého světa jakoby rázem zapomněly na své tradiční značky a masově přecházely na výrobu piva plzeňského typu, pro který se celosvětově vžilo označení Pils či Pilsner. Za pár desítek let se tak plzeňský ležák stal nejpopulárnější a nejvíce vařeným pivním stylem a je tomu tak dodnes.
Kdo tedy není přímo milovníkem vína, může si 11.listopadu připít ležákem, který v tento den roku 1842 poprvé spatřil světlo světa.
/Pokud se ptáte, jak to dopadlo se sládkem Grollem, pak vězte, že toho Plzeňáci po třech letech z pivovaru vykopli, načež se vrátil do Bavor a zbytek života strávil proklínáním proradných Čechů, kteří ho okradli o jeho slávu a peníze. Inu, tak to chodí./
Zdroj: Česká pivní válka, Martin Jarošek. Evolution films sro, 2014. Prazdroj.cz. Wikipedia.
Autor prohlašuje, že toto není marketingový článek Plzeňských pivovarů a že za něj od této společnosti nedostal vůbec nic. Kdyby se ale přece jen chtěli… tak mu chutná ROG IPA od Radegastu…
