Článek
Je tomu pár dnů, co se vláda státu Izrael rozhodla plnou silou zaútočit na Irán, a to za účelem likvidace jeho jaderného programu, který by mohl vést k výrobě jaderné zbraně.
Jak je dobrým zvykem, obránci tohoto kroku se v médiích ihned sešikovali a začali útok hájit. Prý byl nutným krokem, neboť v případě získání jaderné zbraně islamistickým režimem Iránu by byla fatálně ohrožena bezpečnost Izraele.
V této souvislosti je třeba říci několik faktů:
Irán v současné době jadernou zbraň nemá, naproti tomu Izrael jich má dle odhadů několik desítek. Izrael tedy není bezbranný a nebyl by ani pokud by Irán už jadernou zbraň vlastnil. I konvenční potenciál Izraele výrazně převyšuje možnosti Iránu, což aktuálně vidíme v přímém přenosu.
I tak by ale vzhledem k povaze iránského režimu mohl mít Izrael pocit ohrožení. Zásadní otázka ale zní, jestli je pocit ohrožení dostatečným ospravedlněním regulérního vojenského zásahu. Podle mezinárodního práva nikoliv. Vojenská reakce je možná pouze v případě přímého napadení, což se v tomto případě nestalo. Pokud bychom pouhý pocit ohrožení považovali za dostatečný casus belli, tedy důvod k válce, nemohli bychom ani válku na Ukrajině považovat za agresi. Museli bychom totiž akceptovat ruskou obavu ze vstupu Ukrajiny do NATO a s tím související pocit ohrožení.
Nicméně ani obava ze vstupu do NATO, ani obava z možného pořízení jaderné zbraně, nemůže omluvit přímý vojenský útok. Charta OSN v tomto směru hovoří jasně a každý se o tom může přesvědčit.
Čeho tedy Izrael dosáhne svým útokem na Irán? Je dost možné, že pravého opaku toho, co zamýšlel. Irán se oficiálně vzdá bezjaderného statusu a maximálně akceleruje výrobu vlastní jaderné zbraně. V Severní Koreji má totiž důkaz, že země, která si pořídí jadernou zbraň, vstoupí do klubu nedotknutelných. S takovou i ti největší hráči jednají trochu jinak. Se skřípáním zubů, s krajní nechutí, ale s respektem. Izrael se tedy do budoucna bude muset vzdát přímých útoků na Irán a bude s ním muset vést jen proxy válku, jaká se vede mezi Západem a Ruskem. Tedy podporování spřátelených sil a naopak útoky na síly podporované nepřítelem, avšak bez přímé konfrontace. Tedy prakticky totéž, co dělal dosud. Dost slabý výsledek vzhledem rozsáhlosti celé akce.
Poslední otázkou tedy zůstává jak moc je morální podporovat preventivní útoky. Odpověď je prostá - nijak. Pokud se k tomu ale rozhodnete, zkuste být ve své amorálnosti alespoň konzistentní a podporovat všechny, bez rozdílu a bez osobních sympatií.
