Článek
Příkladů zde můžeme uvést dost.
Například americká Občanská válka: na začátku plachetnice a předovky, na konci ponorné čluny a pancéřové bitevní lodě s otočnými dělovými věžemi.
První světová válka - na začátku vzducholodě a zákopy plné bahna, na konci funčkní bombardovací a stíhací letectvo a tanky.
A Druhá světová? To byla teprve rychlost. Například Británie do ní vstupovala s dvouplošníky Fairey Swordfish a končila s proudovými letouny Gloster Meteor. Rozdíl dvou generací během pouhých pěti let!
Opravdovým megahybatelem technického pokroku se pak stalo nacistické Německo. Po neúspěchu jeho letecké kampaně proti Británii, kdy síla bristkého letectva narostla natolik, že začalo být posílání bombardovacích svazů značně neefektivní, bylo zapotřebí vymyslet, jak postupovat dál. Ono to máte asi takto - pokud má nepřítel nějaký cenný cíl, který se mu snažíme zničit, musíme do jeho nejtěsnější blízkosti dopravit dostatečně účinnou ničivou nálož. Pokud je ovšem cíl daleko a k jeho zničení je třeba velké ničivé síly, měly soupeřící strany v podstatě jedinou možnost. Vzít nějaký eroplán, po střechu ho naložit výbušninami a za knipl posadit nějakého toho Johna, Heinricha nebo Sergeje a poslat ho, aby náklad vyklopil přesně na onen cíl. Bohužel zákeřný nepřítel má dost často ve zvyku si cíl dobře chránit a i když je onen John, Heinrich nebo Sergej odvážný a plný neoprávněného optimismu, efektivita obrany bývá taková, že počty eroplánů, stejně jako počty Heinrichů začnou povážlivě klesat, což nebývá dobrým znamením.
V takové chvíli přijde vhod, když se najde skupina chytrých hlav, které si řeknou - a nemohli bychom ty nálože dopravit na cíl nějakým jiným - bezpečnějším způsobem?
Není náhodou, že se těchto několik chytrých hlav našlo právě v severovýchodním Německu, v bezvýznamné pobřežní vesničce Peenemünde, neboť právě tam Luftwaffe umístila své výzkumné centrum, jehož hlavním programem byl vývoj dalekonosných bezpilotních prostředků.
Výzkum v Peenemünde, který měla za úkol vyvíjet bojové prostředky, v nabubřelé německé terminologii zvané Vergeltungswaffen, tedy zbraně odplaty, vedl ke vzniku dvou naprosto zásadních konstrukcí a to letounové pumy Fieseler Fi 103, zvané V-1 a rakety Aggregat 4, zvané V-2.
Ačkoliv se z mnoha důvodů může raketa A4 jevit jako po všech stránkách zajímavějším projektem, její základní princip nebyl nic nového. Rakety znali a používali už staří Číňané před pár tisíci lety. Raketa A4 byla jen masivním zdokonalením tohoto principu, ale sama o sobě nebyla ničím novým. Ostatně balistickými raketami v době Druhé světové války nedisponovali jen Němci, ale i Sověti (známé Kaťuše a jejich varianty) nebo Američani. Ano, jistě, tyto zbraně se nemohly raketám A4 rovnat ve výkonu, ale princip byl stejný.
My se však podívejme na střelu Fi 103, která byla absolutně novým, do té doby nikdy nepoužitým principem.
Zkusme si v krátkosti ozřejmit základní rozdíl mezi těmito útočnými prostředky.
Raketa A4 (V-2) funguje…no prostě jako raketa. Vystřelíte ji, raketový motor jí udělí rychlost, ona vyletí do výše a pak obloukem, po balistické křivce, dopadne na cíl. Čím je cíl dál, tím výšší oblouk musí raketa udělat, aby na cíl doletěla. Raketa A4 měla dolet 320km a nejvyšší bod její balistické křivky byl na hranicích atmosféry (80-90km). Současné balistické rakety středního a dlouhého doletu pak atmosféru běžně opouštějí a většinu své cesty k cíli konají fakticky ve vesmíru (tedy ve výškách nad 100km) .
Naproti tomu letounová střela Fi 103 (V-2) letí jako letadlo, tedy rovně, v horizontálním směru. Motor této střely pracuje po celou dobu letu a narozdíl od rakety je tato střela vybavena křídly, které jí poskytují vztlak, aby se ve vzduchu udržela. Obě střely se liší kromě jiného právě motorem. Raketový motor pracuje jen po určitou dobu, a to tak, aby raketě udělil patřičnou rychlost. Pak se vypne, nebo mu prostě dojde palivo a raketa letí setrvačností. Jak ale už bylo zmíněno, motor V-1 pracuje po celou dobu a cíleně se vypíná až nad cílem, což vede k tomu, že se střela prostě zřítí na zem. Pokud bylo navádění správné, na zemi se právě nachází cíl, který má být zničen.
Rozdíl je taky v principu obou motorů. Raketa A4 měla raketový motor na kapalné palivo, a zde je možné vidět asi největší technický přínos německých raketových vědců. Do té doby totiž prakticky všechny používané rakety létaly na pevné palivo. Raketa A4 si ve vnitřních nádržích nesla jak kapalné palivo (75% ethanol), tak okysličovalo (kyslík). Tyto dvě látky byly přivedeny do spalovací komory, kde se vznítily, vzniklé plyny o vysoké teplotě a tlaku vysokou rychlostí opouštěly trysku a podle zákonu akce a reakce odpovídající reaktivní síla udělovala raketě zrychlení. Až na použité palivo stejný princip jako u Číňanů.
Ovšem u V-1 šlo o zcela nový reaktivní motor zajímavé konstrukce. Firma Argus Motoren GmbH vyvinula motor Argus As 014, který fungoval na pulzačním principu:
Motor vypadal jako celkém prostá roura s otvory na čele a na zádi. Na čele motoru se nacházel vstupní otvor pro vzduch. Byl opatřen systémem plechových lamel, které vpouštěly vzduch do motoru. Pracovní postup byl takový: přes otevřený lamelový vstup proudí do spalovacího prostoru motoru vzduch. Do něj je vstříknuto palivo a ihned je zažehnuto. Vzkniklý přetlak ve spalovacím prostoru uzavře lamely na čele a protože jinou možnost nemá, unikne tryskou na zádi. Po poklesu tlaku v nitru motoru se znovu náporem vzduchu otevřou lamely na čele roury, vpustí dovnitř další vzduch a celý cyklus se zopakuje. A to celé 45 x za sekundu! Pro motory Argus byl tedy typický bručivý zvuk daný jednotlivými pulzy, který jim vynesl přízvisko buzz bomb nebo doodlebug.
Tento zvuk děsil Brity po celou dobu bombardovací kampaně, ale přesto to bylo přijatelnější, než útoky raketami V-2, neboť tyto přilétaly vysokou nadzvukovou rychlostí, takže napřed zazněla exploze a až pak zvuk letu. Z tohoto důvody byly rakety zcela imunní vůči britské protivzdušné obraně, zatímco s pomalými letounovými střelami V-1 bojovala britská obrana celkem úspěšně.
Mohlo by se zdát, že rakety svými technickými parametry letounové střely zcela zastínily a tyto prostředky, dnešní terminologií zvané střely s plochou dráhou letu, jsou slepým výběžkem vývoje. Opak je pravdou. Letounové střely se staly mimořádně významným úderným prostředkem, který plně prokázal svou životaschopnost. Pulzační motor byl nahrazen proudovým, střely byly vybaveny sofistikovanými naváděcími systémy a střely dostaly nová jména, známá například ze současných světových konfliktů. Nejznámější z nich je nepochybně americká střela BGM-109 Tomahawk, manévrující střela s plochou dráhou letu, která vyniká přesností a těžkou zachytitelností. Střela se pohybuje jen pár desítek metrů nad zemí, dokáže měnit kurz, ukrývat se mezi terénními překážkami a je naváděna vysoce přesným kombinovaným naváděcím systémem.
Z války na Ukrajině jsou nám ale známy i další jména: bristko-francouzské střely Storm Shadow/Scalp, německé Taurusy, ruské střely řady Ch nebo nové Kalibry. S určitou dávkou fantazie se za ně dají považovat i iránské Shahídy, nebo spíše jejich ruské varianty Geran-2 s proudovým motorem.
Opravdovým unikátem, byť stále dost záhadným, je pak ukrajinské Flamengo FP-5. Jeho parametry znějí fantasticky /dolet až 3000km, hlavice cca 1200kg/ a to natolik, až se nabízí otázka, nakolik jsou „vylepšeny“ válečnou propagandou, která zuří na obou stranách.
Médii loni proběhla zpráva, že i Česko bude mít svoji „V-1“. Firma LPP Holding (ano, ta, ve které někdo nedávno způsobil požár) loni oznámila, že je v závěrečné fázi testů střely s plochou dráhou letu Narwhal. I Česká republika tak nejspíš vstoupí do klubu zemí, které se přihlásily k odkazu německých vývojářů a získá schopnost vést údery na velké vzdálenosti.
Americká střela BGM - 109 Tomahawk
Tomahawk
