Článek
Nemylte se, ty uvozovky jsou tam správně. Ve skutečnosti je totiž toto téma podřadné, na pořadu dní máme témat mnohem více a prakticky všechna jsou důležitější. Válka na Ukrajině, navyšování obranných výdajů, blížící se inflační boom tlačený cenou paliv, politické lavírování v zahraniční politice, jak směrem k Bruselu, tak i k Washingtonu, obří zadlužení, ekonomika, která se konečně začala probouzet z dlouhé, covidem nastartované stagnace a která potřebuje pořádně nakopnout přílivem nových investic a nápadů, sociální politika (vládu nejspíš čeká práce nad přepracováním tzv. superdávky, která se ukázala být celkem průšvihem pro nízkopříjmové rodiny) a další věci.
Na úplně posledním místě v pořadníku důležitosti se pak pohybuje právě otázka financování veřejnoprávních médií.
Jakkoliv opozice parlamentní i mimoparlamentní uchopila tuto příležitost jako onu pověstnou hůl a snaží se z ní vytvořit zásadní téma týkající se samotné demokratické podstaty našeho státu, ve skutečnosti je to jen účelový spor, navíc opozicí nepochybně vítaný, neboť jí na rozdíl od předchozích témat umožňuje se naprosto zásadně vymezit vůči vládě. A jestli věci půjdou dobře, přistoupit k velkolepým a spektakulárním protestním mechanismům.
/Pro vysvětlení - že věci půjdou dobře znamená, že vláda návrh nestáhne./
Proč je tedy celá tahle válka zbytečná?
Protože na tom, jestli budou veřejnoprávní média placena z rozpočtu nebo z poplatků, ve skutečnosti vůbec nezáleží. Oba modely jsou možné a ve světě používané. Ze strany vlády byl tento návrh zbytečný, stejně jako hysterické protesty ze strany opozice. Způsob financování nemá na chod těchto médií žádný vliv. Opozice by bohorovně mohla pokrčit rameny a říct - Klidně to změňte, my to zase po volbách změníme zpátky. Jenže prací opozice je jít vládě po krku tady a teď. A vynechat tuto jedinečnou šanci jak vládě zatopit, by bylo nezodpovědným plýtváním příležitostmi.
A teď si povězme, proč by se nic nezměnilo.
Kritici vládního návrhu srší nabubřelými frázemi o ochraně demokracie a svobody tisku, která prý může být garantována pouze když na veřejnoprávní média nebudou mít vliv politici. Kdyby byla ČT a ČRo placeny z rozpočtu, politici by údajně mohli s výši platby manipulovat a tím média ovlivňovat.
Pardon, ale kdo že v současnosti rozhoduje o výši příjmů ČT a ČRo? Nejsou to náhodou právě politici, kteří rozhodují o výši koncesionářských poplatků? Má snad občan právo rozhodnout o tom, jak vysoký poplatek bude platit a jestli vůbec?
Nikoliv, toto za něj rozhoduje politik. V konečném důsledku je tedy úplně jedno, jestli jde poplatek médiu přímo z kapsy občana, nebo oklikou přes rozpočet. Tak jako tak ho občan musí odvézt a o jeho výši rozhoduje někdo jiný, než on sám.
Zrovna tak politici rozhodují o charakteru veřejnoprávních médií. Jsou to totiž oni, kdo volí radní do Rady ČT a ČRo. Občan na to má jen malý vliv.
Opusťme tedy falešnou ideu, že veřejnoprávní média jsou u nás nezávislá. Jsou po všech stránkách v rukou politiků a nezávislá jsou pouze na těch, kdo je platí, tedy na občanech.
Skutečnými tématy, nad nimiž bychom ovšem měli vést střet, jsou:
1. Jaká je povaha veřejnoprávních médií v ČR a jak naplňují samotnou definici veřejnoprávnosti?
2. Potřebujeme vůbec veřejnoprávní média? Není konkurence v mediálním prostředí dostačujícím faktorem ochrany svobody slova a plurality názorů?
3. Není povinná finanční podpora terestických médií v době internetu a sociálních sítí anachronismem?
Až si toto zodpovíme a shodneme se, že placená veřejnoprávní média skutečně potřebujeme, pak se teprve bavme o formě jejich financování.
Jenže vést celospolečenskou akademickou debatu není mediálně tak vděčné, jako oprašovat spacáky a vyhrožovat stávkou.
Pod čarou: Autor přiznává, že v této věci není objektivní. Například Český rozhlas už více než 30 let neslyšel a jeho existenci v současné podobě považuje za naprosto zbytečnou.
