Článek
Tak copak jsme se zase dočetli? Že je v Chorvatsku draho. Že úroveň služeb je chabá. Že jsou pláže špinavé. Že úroveň gastronomie neodpovídá cenám. Že se na dálnicích tvoří kolony. Že jsou Chorvati arogantní. Že jsou nacionalisté. Že moře zaplavily fekálie nebo dokonce medúzy.
A nakonec samozřejmě žralok. Ten se vždycky před sezónou objeví, jinak by to ani nešlo.
Pod články se jako obvykle strhnou emotivní diskuse, v nichž se pisatelé vzájemně obviňují ze lží a posílají se do Egypta nebo Turecka. Čím více se sezóna chýlí ke konci, tím je podobných přestřelek méně, až nakonec zcela vyšumí a na rok je zase klid. A napřesrok pak zase všichni jedou do Chorvatska.
Autora těchto řádků nechávají tyto divoké polemiky v klidu. Co se týče Chorvatska, má jasno. Chorvatsko je láska. Když se po roce vrátí a hned po příjezdu se ponoří do vlnek Jadranu, cítí se jako doma.
Ano, Chorvatsko miluju a dokud to půjde, budu tam jezdit. Že jsou ceny vysoké? Ano, jsou hodně vysoké, ale dovolená je jednou za rok. Že člověk musí přetrpět osm až deset hodin za volantem? No ano, musí, zvláště pokud neumí létat. A to já vážně neumím, do letadla mě nikdo nedostane ani s namířenou zbraní.
Že úroveň služeb není vždy na 100 %? Zcela upřímně – kvůli službám tam nejezdím. Pokud mi jejich kvalita nevyhovuje, nevyužívám je. Ano, zvláště v gastronomii jsou určitá chorvatská specifika lehce otravná. Číšníci kolem vás chodí, i když máte prázdnou sklenici nebo talíř, a dokud je nepřivoláte, nezeptají se, co byste si ještě dal. V tomto směru je personál českých restaurací přímo vzorem ochoty a i během konzumace se zajímá, jestli vám něco neschází a nepotřebujete něco doplnit. Ale co už, kdo jsem já, abych kritizoval hostitele? Třeba je to v Chorvatsku normální.
Nic z předešlých věcí pro mě není důvodem, abych na Hrvatsku zanevřel. Protože moře a příroda mi to dokážou bohatě nahradit. Krystalicky čistá voda, monumentální pohoří lemující pobřežní oblasti, historická městečka postavená z bílého vápence, kde se člověk může toulat i během horkého dne, protože v úzkých uličkách je stín…
Proč ale tyto řádky vznikly?
Letos se mi totiž přihodilo něco, co mi obraz Chorvatska lehce znechutilo. Něco takového jsem zažil poprvé za více než dvacet let, co do Chorvatska jezdím.
Sedím si takhle na pláži jednoho malého pobřežního městečka, plného návštěvníků, a najednou vidím staršího pána, jak si na pláž nese přepravku s rybami. Zcela bezostyšně bere do ruky jednu po druhé a začíná je čistit. Odpad, tedy šupiny a vnitřnosti, končí v moři. Návštěvníci pláže se tak za chvíli koupou mezi rybími vnitřnostmi. Nevěřil jsem vlastním očím a po chvíli pláž znechuceně opustil.
Bral bych to jako jednorázový úlet jednoho bezohledného seniora, který je možná i podrážděn přílišnou hustotou rekreantů, kteří narušují jeho poklid, a on si kvůli nim nehodlá brát servítky. Jak jsem však brzy zjistil, ten postarší Chorvat byl majitelem apartmánu a ryby čistil pro své české hosty. Kteří se tam koupali taky!
Jelikož jsem v následujících dnech nechtěl podobný obraz vidět, dával jsem přednost jiné pláži. Byla dlouhá, hezká, upravená a čistá. V záplavě ježovek u břehu pak byly vytvořeny čisté chodníčky, kterými se člověk bezpečně dostal do vody.
Po pár dnech se ale stalo něco neuvěřitelného. K moři dorazili dva Chorvaté, otec se synem. Oba vybavení kvalitní soupravou na šnorchlování a syn navíc harpunou. Nepředpokládal jsem, že by něco ulovil. Kdo zná chorvatské pobřeží, ví, že je na ryby poměrně skoupé.
Synek však byl šikovný a po krátké době ulovil čtyři ryby, kromě jiného i úhoře a murénu. Úlovky vzbudily ohlas a dovolenkáři si je dokonce fotili. Ostatně vidět rybu ulovenou harpunou se vám v Česku jistě nepodaří.
Nadšení však brzy polevilo, když si teenager sedl k jednomu z vytvořených ježkůprostých chodníčků a začal ryby kuchat. Cachtající se děti se pak brzy cachtaly mezi rybími střevy. Jen co dokuchal, zvedli se a odešli. Zcela bez zájmu o to, že znečistili koupací pláž. Podle pohledů dalších návštěvníků jsem pochopil, že nejsem jediný, kdo byl tímto jednáním znechucen.
Aby nedošlo k nedorozumění: moc dobře vím, že rybáři ulovené ryby ihned čistí a odpad házejí zpátky do moře, kde se o něj postarají krabi. Ale děje se tak v rybářských přístavech nebo alespoň na opuštěných místech, kde to nikoho neobtěžuje. Udělat toto ale na koupací pláži a dokonce tímto organickým odpadem zaneřádit jeden z přístupů do vody považuji za aroganci a drzost.
Dokonce ve mně hlodalo podezření, že to dotyční dělali schválně. V obou případech totiž mohli poodejít dál, kde již byly skalky a nikdo tudy do vody nechodil. Z jejich chování ovšem do značné míry trčelo opovržení turisty: To MY jsme tady doma, TO MY si můžeme dělat, co uznáme za vhodné.
Náladu mi nespravilo ani ujištění jednoho dovolenkujícího se Čecha, že tohle je přece v Chorvatsku normální.
Nevím, jestli je to normální, ale za více než dvacet let, co navštěvuji Chorvatsko, jsem nikdy nic takového nezažil. Ale kdo ví, třeba jsem dosud měl jen štěstí a kuchání ryb přímo mezi rekreanty je běžné a nikoho nepopuzuje. Chci ale věřit, že tomu tak není, protože příští rok pojedu do Chorvatska znovu.
Hvala, Hrvatska.
Jadran
