Článek
Představme si fiktivní situaci: Před soudem stojí občan X. Upřeně hledí na soudkyni, která právě vynáší rozsudek ve věci šíření nenávisti:
„….ve věci vytvoření plakátu, na němž byl prostřednictvím algoritmu umělé inteligence zobrazen muž v ruské vojenské uniformě, který právě páchá válečný zločin popravy zajatce, se obžalovaný shledává vinným z trestného činu šíření nenávisti vůči rasové, etnické, náboženské nebo jiné skupině osob. Soud se shoduje s názorem obžaloby, že obviněný se vytvořením plakátu snažil přisoudit všem ruským vojákům kolektivní vinu a vzbudit tak u obyvatelstva obavy a zášť vůči Rusům jako národu.“
Tak jo, nasmáli jste se?
Všichni cítíme, že něco takového je v současné politické situace zcela nemyslitelné. Autor takového plakátu by nejenže nebyl trestán, ale nejspíš by se mu dostalo hlasité podpory z velké části politického a mediálního spektra. Ti, jenž by na spornost tohoto činu poukázali, by byli hlasitě označeni za agenty….druhé strany.
Jenže co si budem povídat, autor takového plakátu by měl stoprocentní pravdu. Ruská armáda se na Ukrajině dopustila nesčetného počtu válečných zločinů, které jsou navíc jasně zdokumentovány a to mnohdy samotnými pachateli těchto činů. Vytvořit tento plakát by tedy jen plně reflektovalo realitu. A to bez ohledu, že mezi Rusy a nejspíš i mezi vojáky jsou lidé, kteří se žádného zločinu nedopustili. To v kontextu hrůz na Ukrajině není relevantní. Naopak je vysoce společensky žádoucí na zločiny některých Rusů upozorňovat, i kdyby to měla být jen aritmetická menšina.
A kdo na to upozorní, tomu by žádný trest hrozit neměl.
Ale pak máme jiné případy. Skutkově podobné, avšak diametrálně odlišné v hodnocení. Jsou to totiž případy, které spadají do oblasti oněch společenských tabu, do oblasti politické korektnosti, která nám ústa nejen uzamyká, ale ještě hrozí zdviženým prstem, abychom ani nepomysleli na jejich otevření.
Vzpomínám na dobu před sametem. Politické vtipy se tehdy vyprávěly jen opatrně, mezi známými a kamarády. Každý věděl, že nechat se nachytat při veřejné produkci nějakého protistátně formulovaného projevu, by mělo neblahé následky. Říct, že socialismus nefunguje a SSSR není žádný kámoš, ale totalitní moloch, by znamenalo minimálně vyhazov z práce. Možná i prokurátora, jak se tehdy říkávalo.
Dnes máme opět témata, která znamenají prokurátora. Jen jsou jiná, ale opět si musíme dávat pozor na jazyk, abychom se jich veřejně příliš nedotýkali. Protože přijde stíhání, soud a rozsudek. A to za vyřčení toho, co je naprostá realita a co všichni ví. Jen se to nesmí říkat.
Svoboda slova pomalu padá na zem a svíjí se v křečích, když vidí, že probíhá soud s někým, kdo řekl pravdu. A byť ji řekl někdo, kdo je nám v hloubi duše nesympatický a s jehož názory jinak nesouhlasíme, jsme povinni hájit jeho právo na svobodu názoru.
Říká se často a populárně, že lež není názor. Že tedy nevyžaduje ochrany dle demokratických standardů.
A zasluhuje ji alespoň pravda? Byť nepříjemná a vyřčená nesympatickým člověkem?
Autor tohoto článku je přesvědčen, že ano.
A i když autora plakátu osobně považuje za ostudu české politiky, v tuto chvíli se cítí povinen říci: Ani já v této zemi nechci chirurgy z dovozu.
