Článek
Čím dál více komentátorů se kloní k názoru, že rusko-ukrajinský konflikt buď skončí jednáním, a nebo neskončí vůbec. Na jednoznačné vítězství jedné nebo druhé strany už dnes sázejí jen zarputilí optimisté na obou stranách.
O ukrajinskou státnost v tuto chvíli strach mít nemusíme, tu si Ukrajina už vybojovala u Kyjeva a Charkova. Pravobřežní chersonskou oblast Rusové vyklidili sami, takže válka se scvrkla na přetahovanou o Donbas.
Na nic víc už Rusové nemají sílu, pokud nesáhnou k totální mobilizaci, nebo k použití jaderných zbraní.
Na druhou stranu ale ani Ukrajina nemá sílu provést zásadní ofenzívu a na Donbase převzít iniciativu. Válka se změnila na statické boje hlavně v bachmutské oblasti, které vypadají jako kombinace Verdunu (zákopová válka s dělostřelectvem) a Stalingradu (souboje menších jednotek v rozvalinách). Frontová linie se posouvá jen pomalu a za cenu nepředstavitelných lidských ztrát na obou stranách. Označení Bachmutu za mlýnek na maso, kam obě strany posílají další a další vlny lidského materiálu, je zcela na místě. Město se pomalu mění v měsíční krajinu a ať jej získá jakákoliv strana, bude to Pyrrhovo vítězství, protože získají jen neobyvatelné trosky, ve kterých bude přežívat pár zoufalých civilistů.
Z celkem bezvýznamného okresního města se tak stal symbol - ať je třeba zničené do posledního domu, hlavně ať ho nezíská druhá strana. Šílenství symbolů v praxi.
A právě tyto symboly jsou dnes cennější než města, domy, lidské životy. Raději zničit, než opustit. Nad tímhle domem bude vlát buď vlajka naše, nebo žádná. Raději obětovat 10.000 mužů, než ustoupit.
Jak již bylo řečeno, v tuto chvíli to nevypadá, že by Ukrajina měla moc převzít iniciativu na frontě, ale i kdyby se tak stalo a ona přešla do ofenzívy, co by získala? Jen Donbas plný takových Bachmutů, měst a městeček zničených do posledního domu a opuštěných jejich obyvateli, kteří i kdyby se vrátit chtěli (a ve skutečnosti si nemyslím, že by obyvatelé Doněcku, Luhansku nebo Sevastopolu toužili po osvobození ukrajinskou armádou), tak nebudou mít kam. Vítěz získá liduprázdnou měsíční krajinu a za odměnu si ji může za dva bilióny dolarů zrekonstruovat.
O lidských ztrátách při takové ofenzívě ani nechci mluvit, ale myslím, že číslo jeden milión je celkem reálné.
V obdobných situacích taktického patu se ve válkách obvykle přistupuje k jednání. Oběma stranám dojde, že ti druzí jsou docela silní v obraně, ale na útok už sílu nemají a že buď spolu začnou mluvit, nebo budou dál a dál nesmyslně posílat maso do mlýnku, aniž by čehokoliv dosáhli. Největším zločinem proti lidskosti je v tuto chvíli hlásat myšlenku „už jsme ztratili příliš mnoho mužů na to, abychom to vzdali“. Jakkoliv vypadá ušlechtile, možná i vznešeně, v překladu znamená: Pořád ještě máme dost živých, které můžeme poslat na smrt.
I přátelům, kteří dělají nerozumné věci, je nutné toto říct narovinu a do očí. Vlastně přátelům především.
A Ukrajina je náš přítel, alespoň tak to deklarujeme. Udělali jsme pro ni hodně a jistě ještě uděláme, ale na oplátku bychom jí měli říct - jednání není sprosté slovo. Neznamená ani slabost, ani porážku. Ale znamená naději. Pro tisíce něčích otců a synů, kteří by jinak skončili jako bezejmenné trupy pohřbené v blátě kolem Bachmutu, nebo jakéhokoliv jiného města.
Uděláme to? Obávám se, že ne. Na tohle jsme v této válce příliš zainteresovaní. Bez sebemenšího váhání bychom to udělali, kdyby se konflikt odehrával někde jinde, v Asii, Africe. Angažování za zastavení násilí, bez ohledu na to, kdo je napadený a kdo útočník, bychom považovali za naši přirozenou povinnost. Žádali bychom okamžité příměří a zahájení mírových jednání. Protože v tomto případě bychom mír považovali za vyšší hodnotu než vítězství.
Chci doufat, že se z pout symbolů vymaníme co nejdříve i ve vztahu k Ukrajině. A že se nám povede jí vysvětlit, že život je důležitější, než vztyčení vítězné vlajky nad zničeným městem.
