Článek
Mírová jednání, jejichž intenzita výrazně vzrostla po nástupu Donalda Trumpa k moci, jsou nepochybně hlavním nástrojem, jak ukončit 4 leté utrpení obyvatel Ukrajiny. Na „mír skrze vítězství“ už věří jen někteří idealisté v Evropě. Na samotné Ukrajině už ale nemožnost dosáhnutí tohoto cíle pochopila i oficiální místa.
Kritici Trumpovy diplomacie ovšem opakují stále stejné argumenty. Pokud bude mír uzavřen za současné situace, pak:
- Putin získá vše, co požadoval, a to ho posílí.
- Putinovo vítězství povzbudí darebácké státy po celém světě.
- Bude překročen Rubikon nedotknutelnosti státních hranic a jejich změn silou.
- Dokud je Rusko zaměstnáno Ukrajinou, nemá čas a prostředky zaútočit na Evropu.
Podle zastánců těchto názorů bude takto uzavřený mír nespravedlivý, bude totiž výhodný jen pro Rusko, zatímco Ukrajina ponese veškeré ztráty.
Pojďme teď nechat stranou fakt, že něco jako spravedlivý mír je iluze a v praxi nic takového nenajdete (vždy jedna strana ztratí víc), tak v tomto případě je ve hře ještě jeden důležitý faktor.
Průzkumy se shodují, že většina Rusů stojí stále za Putinem. Ruské propagandě se podařilo něco nevídaného: sjednotit ruský národ se svým vůdcem, což se zdálo téměř nemožné. Minimálně od ruské mládeže, která se jevila být plně westernizována Instagramem a burgery od McDonalda, se čekalo, že na zákaz těchto produktů v Rusku bude reagovat silně nesouhlasně. A světe div se - nic se nestalo. Celá společnost včetně mládeže zůstala pasivní. Když se mezi podporovatele Putina zařadila i oligarchie, dalo by se říct, že je po všem. Putinizace ruské společnosti byla úspěšně dokončena. Dokonce i nezávislé agentury, jako ruská Levada, uvádějí, že podpora Putina stále dosahuje děsivých 85%.
Podobný jev jsme už v minulosti mohli vidět v jiných zemích. V zemi, která má jasného nepřítele a je s ním dokonce v konfliktu, se národ přirozeně houfuje za svým vůdcem, jakkoliv byl předtím nepopulární. Jakkoliv je neschopný. Jakkoliv je zkorumpovaný. A dokud konflikt neskončí, podpora nepřestane. Nebezpečí totiž spojuje, je to nejsilnější jednotící prvek každého národa.
Co se ale stane, když nebezpečí pomine? Když válka skončí? Když se vše vrátí do starých kolejí?
Ano, pak rychle zmizí i podpora vůdci. Euforie z vítězství vydrží jen pár měsíců, pak nastoupí reálné problémy, které zatím byly mimo hlavní pozornost a jejichž řešení se odkládalo. Lid se začne ptát, proč trvá drahota. Proč jsou tak vysoké úroky, které neumožňují brát si hypotéky. Proč se po ulicích povalují tisíce na mol opilých veteránů, kteří obtěžují okolí. Proč tak vzrostla zločinnost? Proč se víc nepomáhá mrzákům a rodinám po padlých? Proč se neopravují silnice? Proč stále není zavedena kanalizace?
To všechno jsou totiž témata, která už dnes hodně Rusů zajímá, ale v kontextu „války s kolektivním Západem“ jak válku na Ukrajině prezentuje propaganda, se jeví nedůležitá. Jakmile ale válka skončí, budou to opět témata na první stranu. A Rusové se na ně opět začnou ptát, tím spíše když jim propaganda bude opakovat floskule o vítězství ve válce. A to se vítěz neumí postarat o ty, co za něj krváceli?
Spolu s tím pak samozřejmě přijde i kritika generálů po bitvě: radikální kruhy se budou ptát, proč se nepokračovalo? Proč se nedošlo až do Mukačeva? Nebo rovnou do Varšavy? To je naše vedení tak neschopné? Tak opatrné? Nebo rovnou vlastizrádné?
Tyhle hlasy ultranacionalistických radikálů pak budou Putinův režim nahlodávat z druhé strany. Nebudou mít takovou sílu, jako ty milióny těch obyčejných, ale o to budou ostřejší. Nepříjemná konkurence.
Otázka samozřejmě zní, jak moc je tento scénář pravděpodobný. Osobně si myslím, že vysoce. Když se například začtete do diskuzí na ruských serverech, zjistíte, že podpora války je stále vysoká a plná radikálních požadavků (nasazení jaderných zbraní, pokračovat až k La Manche atd.), ale silně narůstá i kritika ekonomické a sociální situace obyčejných Rusů.
Pisatelé zatím vinu hledají u byrokratů, oligarchů, centrální banky a jen ti nejodvážnější přímo na nejvyšších místech. Ale až odpadne jednotící prvek probíhající války, zbyde jen tato kritika. A ta bude sílit, protože ekonomická situace Ruska bude po skončení války nepochybně o hodně horší, než na jejím začátku. Zcela logicky se pak bude rozšiřovat i na kritiku samotného prezidenta.
Konec války je tedy past, do které se Putin může snadno chytit. Naším úkolem je ho přinutit, aby do ní vlezl. V tomto směru je ovšem Evropa na rozdíl od Trumpa silně pasivní.
