Článek
24. únor 2022 znamenal obrovské překvapení pro celý svět. Rusko na mnoha místech překročilo hranice Ukrajiny a zároveň spustilo masivní letecké a raketové útoky na strategické cíle na Ukrajině. Začala rusko-ukrajinská válka. Veřejnost celého světa seděla s napětím u obrazovek, monitorů a displejů a sledovala vývoj situace. Mohla vidět útoky na vojenské, ale i civilní cíle, sledovat masivní destrukci, proudy běženců prchajících z míst bojů a bohužel už i první mrtvé a zraněné. Tento obraz byla tak názorně děsivý, že jsme si nikdo neuměli představit, že by snad mohli existovat jedinci či skupiny, které by nestály na straně napadené země.
Nechtěli jsme vidět věci v kontextu, měli jsme představu, že náš pohled na začínající konflikt je ten jediný možný: zde je napadený a tam je útočník. Není nad čím uvažovat, viník je jasný a sedí v Kremlu v Moskvě. Vždyť je vše nad slunce jasné.
Deziluze přišla po krátké době, už v řádech měsíců po začátku války. S překvapením jsme mohli vidět, že se nepodařilo vytvořit nějakou jednotnou frontu proti ruskému agresorovi. Většina zemí světa sice ve Valném shromáždění OSN zvedla ruku pro odsouzení agrese, ale to bylo vše, co v tomto směru učinily. Od té doby už podpora Ukrajiny jen erodovala a dnes je v protiruské koalici sešikován už fakticky jen Západ. Zdá se, že zbytek světa dal od této války ruce pryč a nebo skrytě či zcela otevřeně podporuje ruskou pozici. A co je možná ještě horší, ruskou optikou začala tento konflikt vnímat celá řada obyvatel Západu. A jejich počty narůstají.
K vlastnímu zděšení tak můžeme vidět, že skoro celá Afrika a většina Asie stojí v tomto konfliktu na straně Moskvy. Jižní Amerika se většinově tváří neutrálně, ale její největší stát Brazílie je s Ruskem spojen členstvím v BRICS. O sympatiích v zemích ovládaných levicovými autokraty si taky nedělejme iluze. Najednou vidíme, že jsme zůstali sami - země NATO a EU, plus těch několik málo spojenců, co ve světě máme (Austrálie, Japonsko, Jižní Korea…) proti zbytku světa. A k tomu ještě naše domácí proruská scéna.
Otázka, která nám všem svítí jako velký rudý otazník, zní: Jak k tomu mohlo dojít?
Copak světová veřejnost nevidí, kdo je útočník a kdo oběť? Kdo na koho zaútočil a ukradl mu území? Jak se kremelskému režimu povedlo, že jeho pohledu na tento konflikt věří více obyvatel planety, než tomu našemu?
V čem je moskevský diktátor atraktivnější nejen pro svět, ale i pro západní scénu, kterou jsme se navykli nazývat desinformační, či hezky česky dezolátní?
Odpovědi nejsou až tak těžké, jak si můžeme myslet. Začneme světem.
Pro celou řadu obyvatel zemí tzv. třetího světa není Putin atraktivní sám o sobě. Je pro ně atraktivní jako oponent Západu. Jako oponent silný, sebevědomý a rozhodný. Jako někdo, kdo se může pustit do konfliktu se Západem, a navíc ho může i vyhrát. Je pro ně ikonou, která může drze sebevědomý Západ pořádně udeřit do zubů, a alespoň částečně mu tak vrátit aroganci a cynickou politiku z pozice síly, kterou uplatňuje už desítky let, minimálně od pádu východního bloku. Je to daň za to, že jsme v Africe či Asii chovali jako slon v porcelánu, jako imperátor, který svojí politikou dělových člunů (dnes spíše dronů Predator či Reaper) rozhodoval, kdo je v cizí zemi nepřítel a má zemřít. Je to daň za všechny oběti, které přinesla americká politika války proti terorismu, v jejímž rámci bylo povoleno téměř vše - agrese, okupace, věznění, mučení, a mnoho mnoho „vedlejších škod“, což v newspeaku někdejšího mluvčího NATO Jamieho Shea, znamenalo prosté civilní oběti. Díky americké podpoře státu Izrael nebyl Západ v zemích třetího světa nikdy milován, ale jeho bezohledná hegemonistická politika posledních 30 let udělala z jeho obyvatel - především muslimského vyznání - smrtelného nepřítele. Navíc nepřítele vzdáleného, a tak technologicky nadřazeného, že je prakticky nedosažitelný.
Teď se ale objevil někdo, kdo se Západu může postavit téměř jako rovný rovnému. Putinově propagandě se povedlo pro valnou část světa vykreslit válku proti Ukrajině jako ruskou obranu proti rozpínavému Západu. A na to část světa opravdu ráda slyší, vždyť na Západ a jeho agresivní rozpínavost, má stejný názor. Západ se navíc ochotně nechal do Putinovy pasti propagandy chytit, když na Ukrajině nezůstal formálně neutrální, nesnažil se o diplomatické kroky a o utlumení války hned v samém začátku, ale naopak okamžitě vsadil na vojenské řešení konfliktu. S postupujícím časem navíc svoji podporu stupňuje po technologické stránce a ruským mluvícím hlavám tak zdarma dodává propagandistickou munici: Vidíte - země NATO dodávají zbraně a brzy vyšlou i vojáky… Pro občana Iráku nebo Libye, který zažil na vlastní kůži export západní demokracie je situace jasná: Putin je možná cynický agresivní bastard, ale je ve válce se Západem, takže bojuje i za nás.
Mohli bychom samozřejmě do hloubky pitvat nelogický myšlenkový status obyvatel těchto zemí, kteří sice milují Putina a nenávidí Západ, ale namísto obřího Ruska, kde je místa dost pro všechny, je to při migraci táhne do nenáviděné Evropy. Taková úvaha by byla dlouhá a zavedla by nás někam mimo hlavní téma. Berme to jako bizarní příklad, kam situace dospěla.
Pojďme se ale nyní podívat na druhou skupinu, pro kterou má putinismus neodolatelný půvab. Jsou to naši milí „dezoláti“, jak jsme si navykli je nazývat.
Pro ty je charakteristické, že jsou stejně kritičtí k západní hegemonii a jejímu agresivnímu vynucování, ale navíc zažívají deziluzi z domácí politiky Západu. O ní se domnívají, že je úplně jiná, než byla před 20-30 lety, kdy jsme se opětovně stali členy civilizované Evropy. Zvláště nepochopitelná se může jevit lidem konzervativního založení, kteří nevěřícně hledí na woke kulturu, na otevírání témat, která podle nich takovou pozornost nezasluhují, neboť jsou výrazně menšinová. Genderismus, LGBT, feminismus, tyto pojmy na něj odevšad útočí a nabourávají jeho představu tradičních hodnot. Dnes a denně může číst o manželstvích pro všechny, tranzicích, genderových sebeidentifikacích a podobných tématech, které ho nezajímají a na něž už kvůli jejich nadužívání získal alergii. Do toho požadavky na politickou korektnost, plnění etnických kvót v umění, ve filmech britské královny černé pleti, tradiční postavy evropských pohádek hraných herci tmavé pleti a spousta dalších věcí… to vše na tradičně a konzervativně založeného voliče působí jako červený hadr na býka. V Putinovi, který sám sebe pasoval na obránce tradičních hodnot, najednou vidí někoho, s kým může sdílet obdobný světonázor. Vidí, že zatímco v USA se kácejí sochy Otců zakladatelů, protože to byli dnešním pohledem rasisti a otrokáři, Rusko si stále váží svých historických postav, a to kupodivu jak těch imperiálních, tak těch z období komunismu. Že to dohromady příliš nejde? Nevadí, jejich pohledem je to přijatelnější, než vyřazovat z knihoven knihy 200 let mrtvých autorů, protože se tam o Afroameričanech zmiňují tím zakázaným slovem na N.
Do toho se ještě vkrádají pochybnosti o funkčnosti Evropské unie, o jejím nezvládnutí migrační krize, nezvládnutí plíživé islamizace, agresivní přistup v uplatňování zelené politiky a další sporné věci, které v řadě lidí vzbuzují pocit, že jsme se na Západě všichni zbláznili. Pochyby o vlastním směřování pak logicky vedou u hůře informovaných občanů vést k dojmu, že v Rusku je to všecko tak nějak přehlednější a jednodušší… zkrátka lepší.
Poslední skupinou, o níž je potřeba se zmínit, je samotná ruská společnost.
Bláhově jsme žili v iluzi, že je již dostatečně westernizována a když jí Putin vezme instagram a sladké hambáče od McDonalda, povstane ze svých gaučů a smete ho. A když se nic takového nestalo, namlouvali jsme si, že mají strach, protože je Putinova diktatura drtí železnou podrážkou. A přitom jsme si vůbec nechtěli připustit to nejjednodušší vysvětení - že Rusové jednoduše stojí za Putinem. Že ho skutečně podporují, obdivují a někteří dokonce milují.
Ale proč, klademe si otázku s typickou evropskou naivitou. Proč milují svého diktátora?
Odpověď spočívá ve dvou faktorech. Ten první se dá považovat za typické chování smečky, která se vždy, když je v nebezpečí, srotí za svým vůdcem. To platí pro šelmy žijící ve smečkách, a tedy i pro lidi. Když je země v krizi, v nebezpečí, v krajním případě ve válce, národ se postaví po bok svému vůdci, a to bez ohledu, jak byl předtím nepopulární a jak rozděloval společnost. V minulosti jsme to mohli vidět na příkladu Slobodana Miloševiče, který byl nenáviděn velkou částí srbské veřejnosti a pořádaly se proti němu masové demonstrace, ale když dopadly první bomby NATO, jeho podpora vystřelila do oblak. Své o tom ví i bývalý prezident USA Bush jr., který byl až do útoku na Dvojčata nejméně populárním prezidentem USA. Teror a ohrožení ze strany islamistů způsobily, že mu Američané dokonce přidělili mandát na druhé volební období.
Druhý faktor působící na ruskou společnost má ještě masivnější efekt: Putin si vybudoval pověst nadčlověka, neomylného vůdce, který na co sáhne, to se mu podaří. A je třeba přiznat, že se to do značné míry zakládá na pravdě. Putinovi se povedlo vytáhnout Rusko z ekonomického a mravního marasmu devadesátých let. Už to by mu nejspíš zajistilo doživotní vděčnost obyvatelstva, zdecimovaného necitlivými a zpackanými liberálními reformami Jelcinova období. On k tomu ale ještě přidal úspěchy mocenské politiky, jak domácí, tak v zahraničí. Zpacifikoval odbojné Čečensko, během pár dnů vytlačil gruzínské síly ze severní Osetie, udržel u moci Bašára Asáda a fakticky zlomil moc Islámského státu v Sýrii. A pak k tomu jako třešničku na dortu navrátil Rusku Krym a to prakticky bez výstřelu. Korunou jeho úspěchů pak mělo být rychlé a bezproblémové pokoření Ukrajiny. Zde se to - pravda - trochu zadrhlo, ale propaganda zapracovala a Rusové stále věří, že vše jde podle plánu a že prezident ví, co dělá.
Přiznávám, že nemám rád jakékoliv paralely s Hitlerem a nacistickým režimem. Nacismus je tak extrémní zlo, že srovnávat ho s čímkoliv dalším, znamená devalvaci tohoto pojmu a do značné míry i neúctu k jeho obětem. Přesto se určitého srovnání Putina s Hitlerem dopustím.
Hitlera vynesla k moci ulice, lépe řečeno voliči, obyčejní Němci, zdeptaní ekonomickou krizí, navíc drceni sankcemi a reparacemi, uvalenými na ně po skončení První světové války. Němci je (do značné míry oprávněně) vnímali jako nespravedlivé a ponižující. Hitler jim slíbil, že je z těchto temných tenat dostane a svůj slib splnil. Dále se mu pak povedlo nekompromisním jednáním přinutit Anglosasy, aby Německu opět umožnili vývoj zbraní. Zbraňové kategorie, do té doby zakázané, mohli Němci najednou legálně vyvíjet. Byly to nejen tanky, ale i válečné lodě. Versailleská smlouva například stanovovala, že německé námořnictvo nesmí mít ve vlastnictví bitevní loď s výtlakem vyšším, než 10.000 tun. Německé loděnice tak byly nuceny postavit zmenšené verze bitevních lodí, z půlky posměšně, z půlky vážně nazývané Kapesní bitevní lodě, které však ve své síle nemohly západním konstrukcím konkurovat. Hitlerově politice se povedlo toto omezení odstranit a výsledkem byly vynikající bitevní lodě Bismarck a Tirpitz, které pak několik dalších let strašily Kralovské námořnictvo).
Hitler si následně připsal body remilitarizací Porýní, anexí Rakouska, Sudet a následně zbytku českých zemí. To vše bez výstřelu.
Je známo, že v německé armádě existovalo už před válkou opoziční spiklenecké uskupení - především kolem admirála Canarise, šéfa Abwehru - které mělo v plánu Hitlera odstranit. Generálové se už tehdy obávali, že zavleče nepřipravené Německo do další velké války. Hitler jim ale vzal vítr z plachet. Stejně jako Putin, byl i on tím, kdo na co sáhne, to se mu podaří a spiklenci si tak neodvažovali na úspěšného vůdce vztáhnout ruku, v obavě, že je národ nadosmrti zatratí jako vlastizrádce. Hitlerův parní válec mezitím přejel Polsko, Dánsko, Benelux, Francii, Norsko, Balkán a úspěšný byl i v Africe. Teprve Moskva znamenala narušení snu o neporazitelném Hitlerovi. Přesto Němci až do úplného konce Hitlerovi věřili.
Podobnost mezi oběma vůdci je minimálně v tomto směru do očí bijící. Oba byli obdivováni pro své schopnosti - a nejen svými národy. Pro Hitlera zhasla aureola neomylného a neporazitelného u Moskvy.
Ta Putinova poněkud zmatněla, ale pořád září a má koho fascinovat. Rusové tak stále věří, že Putin ví, co dělá.
Jestli to ví i on sám, je ve hvězdách.
