Hlavní obsah
Názory a úvahy

Zatykač na Putina: špatný krok ve špatnou dobu

Foto: Pixbay

Jestli něco hodilo definitivní vidle do případných mírových jednání na Ukrajině, je to krok ICC.

Článek

Mezinárodní trestní soud v Haagu se rozhodl ke zcela bezprecedentnímu kroku, když na ruského prezidenta Putina vydal mezinárodní zatykač. Formálně vzato jsou teď všechny země, které ICC uznávají, povinny tohoto muže zatknout, pokud by se objevil na jejich území. Bezprecedentnost nespočívá v samotném faktu, že dotyčný politik je stále ve funkci - i když i to je pozoruhodné - ale v tom, že je to první případ, kdy je obžalována hlava stálého člena RB OSN a rovněž jaderné velmoci.

Nechme teď stranou otázky ohledně objektivity ICC, k níž mohou mít mnozí pádné argumenty, ale podívejme se na praktické důsledky tohoto kroku.

Jakkoli mnozí doufali, že by míru na Ukrajině mohlo být dosaženo mírovým jednáním, tato možnost je teď mimo hru. Se zločincem, na něhož je vydán zatykač, jednat nelze. ICC to de facto zakázal. Pokusy evropských politiků o nějaký dialog - jakkoliv zbytečný - jsou teď navíc morálně neospravedlnitelné. Tak pravil soud.

Ne, jistěže zde nechci tvrdit, že Putin před soud nepatří. Naopak, je to odporná kreatura s rukama až po lokty od krve a zaslouží si zavřít do nejhlubší podzemní kobky a zahodit klíč.

Jenže politika je často právě o jednání s odpornými kreaturami. Když vás naštve Franta ze sousedství, můžete s ním úplně přerušit kontakt. Pokud je ale Franta starostou a vy leaderem opozice, můžete Frantu považovat za lidský odpad, ale jednat s ním z titulu své pozice musíte. A v mezinárodní politice to platí desetinásobně.

Proto Západ jednal s vůdci komunistického Sovětského svazu. Byly to kreatury minimálně stejného formátu, jako Putin. Okupovali Maďarsko, Československo, bojovali v Afgánistánu, podporovali celou řadu bolševických tyranů všude po světě. I tak ale s nimi Západ jednal. Nezakázal si to žádným rozsudkem a zatykačem, ale pokud to jen šlo, využil každé možnosti dialogu, protože ve hře bylo opravdu hodně. Ne nějaká vesnička se starostou Frantou, ale celá tahle planeta a život na ní. Byla to odpovědnost, které se Západ (ale kupodivu ani Východ) nezříkal a tak si pánové potřásali rukama, i když se nejspíš v duchu vzájemně považovali za planetární smetí. A ono to fungovalo, povedlo se domluvit celou řadu pravidel, díky nimž se svět stal o něco bezpečnějším. Západ pochopil, že musí mluvit i s bastardy, kterým by slušný člověk ruku nepodal, pokud tito bastardi mají v boudách tisíce atomových psů, kteří jsou celí říční, aby byli puštěni z řetězu.

Pozitivním reliktem těch časů je zásada, že komunikační kanály musí zůstat otevřené děj se co děj.

Do této zásady dnes ICC vrazil vidle, když tuto komunikaci fakticky zakázal. Nezodpovědně a nekompetentně.

Druhá věc má minimálně stejně vážné dopady.

Psychologové tento jev dobře znají a na rozdíl ode mě jej umí i pojmenovat. Je to situace, kdy se země ocitne ve válce a národ se sjednotí za svým vůdcem. Lhostejno, jak byl předtím nepopulární a jak masivní byly opoziční protesty, ve chvíli, kdy zazní první výstřely, jdou vzájemné rozepře stranou a národ se sjednotí. Může se nám to jevit iracionálně, ale tak to prostě je. Rusko není jediným příkladem, vzpomeňme na Miloševičovu zbytkovou Jugoslávii. Proti srbskému prezidentu tehdy stála silná opozice, která svoji nelibost dávala najevo častými protestními akcemi a popularita „balkánského řezníka“ padala rychle dolů. To vše se změnilo s dopadem prvních bomb NATO, které vedly ke sjednocení srbského národa a k okamžitému růstu Miloševičovy podpory, která trvala až do konce války. Teprve po jejím skončení začaly Slobodanu Miloševičovi opět padat preference, přišly další protestní akce, až byl nakonec odejit a po pár letech dokonce vlastním národem vydán do Haagu. Psychologie davu je taková, že v krizi podpoří svého vůdce, aby mu to po jejím skončení spočítal. Ostatně i britský premiér Churchill byl šokován nevděčností Britů, když v červnu 1945 prohrál volby se svým labouristickým sokem Clementem Attleem. A tak si věřil…

Je tedy celkem pravděpodobné, že Putinovu masivní podporu by po skončení války (ať by dopadla jakkoliv) vystřídala deziluze a sjednocený národ by se opět fragmentizoval. Někteří by Putinovi začali vyčítat, že válku vedl příliš měkce, jiní zase, že příliš tvrdě, někteří, že příliš draho, druzí zase, že do toho neinvestoval víc prostředků. Po bitvě se generálů najde vždy spousty a my jsme mohli v klidu pozorovat, jak se ruská společnost štěpí až do té míry, že se nakonec dokáže shodnout jen na jednom - že Putin je viník všeho. A kdo ví, jestli by jej pak do Haagu neposlali na stříbrném podnose s citrónem v ústech…

Ale my jsme si řekli - ne. My vytvoříme situaci, kdy i po skončení války můžou Rusové zůstat jednotní, protože i když na Ukrajině zbraně utichnou, ve válce se Západem zůstanou i nadále. Faktický útok na hlavu státu bude stmelujícím faktorem pořád.

Pokud mohl mít Putin doteď obavy, že mu hrozí propad podpory vzhledem k neúspěšnému válečnému tažení, za tuto nezištnou pomoc jistě pošle do Haagu květiny.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám