Článek
Optický nerv opouští sítnici v místě bez světločivných buněk a mozek ten výpadek okamžitě dopočítá podle okolí, takže žádnou černou díru nevidíme. S listopadovou pamětí zacházíme stejně. Svíčky na chodníku pod Kaňkovým palácem, proslovy u pamětní desky a pach rozlitého svařáku mísící se s voskem na chladné dlažbě zakrývají fakt, že dohled z našeho života nezmizel – jen sundal uniformu a přešel na jiný protokol.
Neviditelná klec bez obušků
V roce 1989 měl aparát jasné obrysy; cenzurní úřad nebo bílé přilby pohotovostního pluku byly těžkopádné a dalo se do nich narazit. Člověk přesně věděl, kde stojí zeď a kdo drží klíče. Dnešní moc zákazy nepotřebuje, běží v serverovnách mimo naši jurisdikci a po milisekundách dávkuje obsah, který nás udrží u obrazovky.
Večer po průvodu otevřete telefon a algoritmus vám naservíruje verzi událostí, která vás jen utvrdí ve vlastním vidění světa – jednomu ukáže na sítích zaplněný Václavák jako důkaz občanské vitality, druhému detailní záběry na pár křiklounů u pódia nebo posměšné sestřihy z Albertova. Každý dostane svou dávku rozhořčení, protože vztek a strach prodlužují čas v aplikaci nejspolehlivěji. Chodíme klást věnce za konec režimu, který kontroloval poštu, a přitom dobrovolně odevzdáváme vlastní hlavu korporacím, do jejichž kódu nevidíme (a popravdě se do něj ani dívat nechceme). Tahle podřízenost nebolí a nikoho neotravuje. O to hůř se proti ní staví.
Mozek jako úsporný stroj
Z pohledu neurobiologie to ale dává smysl. Lidský mozek funguje jako stroj nastavený na přísnou úsporu energie, jehož úkolem je snižovat nejistotu a bránit se překvapením. Setkání s názorem, který bourá naše přesvědčení, vyžaduje metabolickou námahu – musíme zapojit čelní lalok, přepisovat staré spoje a pálit glukózu. Souhlas a potvrzení vlastní pravdy nás naproti tomu odmění dávkou dopaminu bez dřiny.
Doporučovací systémy tuhle evoluční lenost nevymyslely, jen ji vytěžily na dřeň. Když rozhraní odstraní tření a názorový střet, pouze uspokojuje naši biologickou poptávku po klidu. Touha po svobodě se tak pere přímo s tím, jak máme zapojenou hlavu – jsme rukojmími vlastní biologie, které někdo prodal přesně padnoucí protézu.
Kámen ve zmrzlé hlíně
Svoboda přitom spočívá ve schopnosti ustát náraz do reality, která se neřídí našimi představami. Je to jako když v listopadovém blátě zatloukáte kůl do zmrzlé hlíny a narazíte na kámen, se kterým prostě nepohnete, ať se vztekáte sebevíc. Právě tenhle odpor vnějšího světa nás nutí přemýšlet a hledat jiné cesty.
V roce 2026 proto řešíme jiný problém než porážku cenzury: jak do digitálního prostředí vrátit zdravý odpor, aniž bychom sklouzli k novému poručníkování shora – třeba v podobě bruselských nařízení o digitálních službách, které se ve jménu bezpečí snadno zvrhnou v úřední dohled nad tím, co smí člověk na síti vidět. Rok 1989 byl fyzický střet, kde se platilo modřinami nebo ztrátou místa, zatímco dnes o vlastní úsudek přicházíme dobrovolně, kliknutí po kliknutí, v teple obýváku na gauči.
Daniel Frajman, venkovan a zahrádkář



