Článek
David James Christian Faber (*1961) je britský historik. Nyní se v knihkupectvích objevila jeho kniha „Mnichov. Krize appeasementu 1938.“ V originálu „Munich, 1938: Appeasement and World War II“. Chtěl jsem o této knize napsat článek. Hossbachův protokol a aféra Blomberg - Fritsch. Tyto události Mnichovu předcházely, pan Faber je rozebírá velmi podrobně a já si chtěl přečtené svým článkem utřídit.

Jenže jsem začal pátrat, jak se nacisté dostali k moci, resp. co vše učinili v r. 1933, aby demokratickou Výmarskou republiku přeměnili v nacistickou diktaturu. Mnohé jsem samozřejmě věděl. Mě ale zajímala posloupnost konkrétních kroků, a to zvláště právních. A když jsem si minulý čtvrtek přečetl na stránkách „Seznam Zprávy“ článek ČTK „Návrat ke komunismu by uvítala pětina Čechů, vyplývá z průzkumu“, rozhodl jsem se, že plukovníka Hossbacha a generály Blomberga a Fritsche zatím nechám spát. Dnes je 17. 11. a od listopadových událostí, jichž jsem pamětníkem (na Albertově jsem byl), uplyne již 37 let. A já se nemohu zbavit dojmu, že mnozí z mých spoluobčanů žijí v bludu, že v dobách předlistopadových to sice v Československu žádná sláva nebyla, avšak oproti nacistickému Německu to ještě docela ušlo.
Čím začít? Asi tím, že byl-li bych průměrným Němcem, který zažil Velkou válku, nedomyšlené ponížení Německa vyvolané zvláště urputnou pomstychtivostí Francie, hyperinflaci, zmatky let 20., hospodářskou krizi a nezaměstnanost, zřejmě bych v r. 1933 mával vlaječkou s hákovým křížem a Vůdce by pro mne byl obdobou Mesiáše. Můj švagr stejně starý jako já (*1960) je Němec z Bavorska. „Byl hlad“, řekla kdysi německá „babi“ Ema, která by mouše neublížila. Když máma nemá dost jídla pro své děti (a takových rodin bylo v Německu na počátku 30. let hodně), je s to dát svůj hlas klidně i ďáblovi.
Stařičký prezident Paul von Hindenburg jmenoval Hitlera, který mu byl protivný (říkal mu „český frajtr“ - spletl si rakouské Braunau am Inn s českým příhraničním Broumovem - německy rovněž Braunau), na nátlak pravicových politiků (Papen a spol.) říšským kancléřem v pondělí 30. 1. 1933. Nacisté tento den označili jako Machtergreifung, česky uchopení moci. Příznačné je, dobře se na to pamatuji, že středu 25. 2. 1948 definovala počátkem 80. let na VŠE lektorka Zemanová v povinném kursu Dějin dělnického hnutí jako uchopení moci (s dodatkem „revoluční dělnickou třídou“). Stejný termín byl k nalezení v zelené Čítance z dějin mezinárodního dělnického hnutí a KSČ (Státní pedagogické nakladatelství, 1976).

Pak už to šlo v Říši ráz na ráz. Pondělí 27. 2. 1933 a požár Říšského sněmu. Den poté „Verordnung des Reichspräsidenten zum Schutz von Volk und Staat“, čili „Nařízení říšského prezidenta k ochraně národa a státu“. Jinak též Dekret o požáru Říšského sněmu. Prezidentský „befél“ s okamžitou platností pozastavil na dobu neurčitou sedm článků ústavy Výmarské republiky. Ty občanům garantovaly osobní svobodu, svobodu projevu a tisku, svobodu shromažďování a sdružování, listovní a telekomunikační tajemství a nedotknutelnost obydlí a majetku.
Překlad úvodního paragrafu: „Na základě článku 48, odst. 2 říšské ústavy se za účelem odvrácení komunistických násilných činů ohrožujících stát nařizuje: § 1 Články 114, 115, 117, 118, 123, 124 a 153 Ústavy Německé říše se až do odvolání pozastavují. Z tohoto důvodu jsou přípustná omezení osobní svobody, omezení práva na svobodné vyjadřování názorů včetně svobody tisku, omezení práva sdružovacího a shromažďovacího, zásahy do listovního, poštovního, telegrafního a telefonního tajemství, příkazy k domovním prohlídkám a zabavování věcí, jakož i omezení vlastnického práva, a to i mimo zákonem jinak stanovené meze.“
A českoslovenští komunisté? V Ústavě 9. května (zákon č. 150/1948 Sb.), již Beneš odmítl podepsat a raději abdikoval, si občanská práva a svobody upravili způsobem „ano, ale“. Tak třeba svoboda projevu byla zaručena, ale jen v mezích zákona: § 18 (2) Každý může v mezích zákona projevovat své mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jakýmkoli jiným způsobem. Tisk - § 21: (1) Svoboda tisku se zaručuje. Není proto v zásadě dovoleno podrobovat tisk předběžné censuře. (2) Zákon stanoví, kdo má právo vydávat noviny a časopisy a za jakých podmínek, zejména také se zřetelem k tomu, aby zisk nebyl účelem. Nebo činnost dalších médií - nyní aktuální: § 22: (1) Právo k výrobě, šíření, veřejnému promítání, jakož i k dovozu a vývozu filmu je vyhrazeno státu. (2) Provozovat rozhlas a televisi je výhradním právem státu. Shromažďování a spolčování upravoval § 24: (1) Právo shromažďovací a spolčovací se zaručuje, pokud se tím neohrožuje lidově demokratické zřízení nebo veřejný pokoj a řád.

Ihned po Machtergreifung začaly v Německu vznikat bez jakékoli opory v zákonech „divoké“ věznice a koncentrační tábory. Zde se noví páni za použití brutálního násilí vypořádávali se skutečnými či potencionálními odpůrci (komunisté, sociální demokraté, odboroví funkcionáři, opoziční novináři, homosexuálové…). Hlavními aktéry byli členové úderných oddílů - hnedokošiláči z SA pod vedením homosexuála (jak příznačné) Ernsta Röhma.
Můj dědeček z taťkovy strany, právní rada ve Vysokém Mýtě, byl bezprostředně po únoru vyakčněn. MS Word korektor sloveso „vyakčnit“ nezná, avšak koncem února 1948 a v měsících následujících bylo frekventované. Po Gottwaldově výzvě z 21. 2. 1948, kdy s Clementisovou beranicí na hlavě mluvil z balkonu paláce Kinských na Staroměstském náměstí, se začaly v obcích, na úřadech, ve školách, v továrnách, na ministerstvech atd. ustavovat akční výbory Národní fronty. Právní základ neměly, šlo o komise ze spolehlivých soudruhů a soudružek, které si zvaly zaměstnance, státní úředníky, vyučující atd. na pohovor. Říkalo se tomu očista veřejného života od reakčních živlů. Výbory vydávaly rozhodnutí, kterými toho či onoho/tu, či onu zbavily zaměstnání. Odvolání nepřicházelo v úvahu. Předsedou Ústředního akčního výboru NF byl tehdejší šéf Ústřední rady odborů Antonín Zápotocký. V centrálním komitétu dále působili např. Zdeněk Fierlinger, Josef Plojhar (suspendovaný a exkomunikovaný kněz, ministr zdravotnictví, alkoholik), Evžen Erban (mnohoobročník, viz dále), Václav Kopecký (ministr informací), Anežka Hodinová-Spurná (místopředsedkyně Národního shromáždění), Václav Nosek (ministr vnitra), Alexej Čepička (ministr spravedlnosti) … A také spisovatel Jan Drda a profesor Zdeněk Nejedlý, ministr školství a osvěty.

Teprve v srpnu 1948 byl vydán zákon č. 75/1948 Sb., o úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů. Stačí ocitovat § 1: (1) Opatření akčních výborů nebo opatření učiněná na jejich návrh nebo na jejich místě, k nimž došlo v době od 20. února 1948 do dne počátku účinnosti tohoto zákona a která směřovala k ochraně nebo k zabezpečení lidově-demokratického zřízení nebo k očistě veřejného života, jsou po právu, a to i v těch případech, kde by jinak nebyla v souladu s příslušnými předpisy.
Nyní opět nacisté. Ty třídní původ nechával povětšinou v klidu. Zato je zajímal původ rasový. Dne 7. 4. 1933 je vydán Zákon o obnovení státní služby (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums). Zásadní byl zvláště § 3, který umožňoval penzionovat nebo propustit „beamaty“ neárijského původu. Prováděcí nařízení k zákonu: „Za Neárijce je pokládán každý, kdo pochází z neárijských, zejména židovských rodičů a prarodičů. Stačí, když Neárijcem je jeden z rodičů nebo prarodičů. To platí obzvláště v případě, byl-li jeden rodič nebo prarodič židovského náboženství.“

Na You Tube lze zhlédnout kdysi trezorový film Škola otců z roku 1957. Režie Ladislav Helge. Roli učitele Pelikána, který přišel do malého města a odmítá dávat dětem funkcionářů pěkné známky, skvěle zahrál Karel Höger. Příznačná je scénka, kdy děti odmítají sedět s jedním chlapcem, protože je reakcionář. Na učitelovu otázku, co toto slovo znamená, děcka mlčí. Nevědí. Stejně tak v Německu nikdy nebylo jasně definováno, kdo je Árijec. Zřejmě to nevěděli ani Hitler nebo stranický ideolog Rosenberg. Pravý Árijec měl být modrooký, úzkolebý blondýn. Jenže Hitler a jeho kamarila tomuto typu povětšinou neodpovídali. „Kdybych vypadal jako Himmler, vůbec bych se neodvažoval mluvit o rasové čistotě“, prohlásil gdaňsko-západopruský gauleiter Albert Foerster. Norimberské zákony z r. 1935 raději zavedly výraz „německé či příbuzné krve“.
Jedním ze souzených ve Slánského procesu v listopadu 1952 byl Otto Fischl (1902 - 1952, náměstek ministra financí a první velvyslanec ČSR v NDR). Dialog mezi předsedou soudu Jaroslavem Novákem (1901 - 1973) a obžalovaným by klidně mohl zaznít v mírně pozměněné podobě v procesu s atentátníky z 20. 7. 1944 za předsednictví soudce-zuřivce Rolanda Freislera (1893 - 1945). Nebo v procesu s Bílou růží (sourozenci Schollovi a další) v r. 1943. Posuďte sami - předseda soudu J. Novák: „Proč jste měl tak nepřátelský postoj k lidově demokratickému Československu?“ Fischl: „Jsem maloburžoasního původu, syn obchodníka a židovský buržoasní nacionalista.“

V neděli 5. 3. 1933 proběhly volby do Říšského sněmu stále ještě Výmarské republiky (oficiální název státu byl Německá říše). Nelze tvrdit, že tyto volby byly zcela nesvobodné a bez možnosti výběru. Ovšem zmíněný „požární dekret“ znamenal okamžité zatýkání a věznění (viz divoké věznice) politických odpůrců, zvláště komunistů a sociálních demokratů. K tomu dosti výrazné omezení volebních kampaní opozice. I tak NSDAP získala „jen“ 43,9 % hlasů, sociální demokraté 18,3 %, komunisté 12,3 % a katoličtí centristé 11,3 % hlasů. Schválně jsem si to spočítal: ode dne uchopení moci do dne voleb uplynulo 33 dnů.
Volby do Národního shromáždění v r. 1948 se uskutečnily také v neděli, a to 30. 5. Komunisté tedy potřebovali 94 dnů. Model „jednotná kandidátka Národní fronty.“ Ten Hitler vyzkoušel až při doplňovacích volbách do Říšského sněmu v r. 1938, tj. po Mnichovu, kdy bylo třeba zvolit poslance za připojené Sudety. Pokud jde o vyloučení a zastrašování nespolehlivých voličů, němečtí nacisté a českoslovenští komunisté by si mohli podat ruku. Tak např. v § 55 zákona č. 75/1948 Sb., o volbách do Národního shromáždění se v § 55 - Překážka výkonu právo volebního dočteme: (1) Překážka výkonu práva volebního budiž poznamenána ve stálých seznamech voličských u zápisu…e) osob, které akční výbory Národní fronty vyřadily z veřejného a politického života, protože jsou odsouzeny nebo proti nim jest vedeno trestní řízení podle zákona na ochranu republiky, nebo se provinily proti lidově demokratickému řádu, nebo činně a vědomě usilovaly o hospodářský rozvrat, nebo zneužívaly své veřejné nebo politické funkce ke svému obohacení, zejména přijímáním úplatků. V procentech jsme měli oproti Říši v r. 1948 navrch: Pro jednotnou kandidátku hlasovalo 83,7 % oprávněných voličů. Bílý lístek se odvážilo vhodit 13 % voličů a 3,3 % hlasů bylo neplatných.

Čtvrtek 23. 3. 1933. Říšský sněm přijímá Zmocňovací zákon. Vláda a především kancléř Adolf Hitler získávají pravomoc vydávat zákony včetně změn ústavy (!) bez schválení Říšským sněmem. Zákonem posvěcená likvidace demokracie. Budiž připomenuto, že němečtí sociální demokraté hlasovali proti. To, že diktatury si libují v prznění jazyka, ukázal George Orwell v románu 1984. Zmocňovací zákon byl totiž předložen jako Zákon o nápravě nouze občanů a Říše. V Göthově jazyku Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich. Naši komunisté takový předpis nepotřebovali. Po květnových jednokandidátkových volbách se stal z Národního shromáždění hlasovací automat řízený předsednictvem ÚV KSČ. To mělo koncem roku 1948 celkem 20 členů a jediný Gottwald, jsa prezident, nebyl poslancem. V této souvislosti mne napadla jedna pikantérie. Mezi léty 1919 - 1938 sloužilo pražské Rudolfinum jako sídlo Poslanecké sněmovny. Právě zde byl T. G. M. v r. 1920 zvolen prvním prezidentem nové republiky. Heydrich objekt navrátil hudebním produkcím. Okupanti nepomíjeli zdůrazňovat, že nekulturní Češi přeměnili sídlo múz v politické kolbiště. To, že Říšský sněm zasedal po požáru v berlínské Krollově opeře, bylo zřejmě v pořádku a plně germánské.

Svobodné odbory byly v Německu zlikvidovány v úterý 2. 5. 1933. Příslušníci SA, SS a organizace podnikových buněk NSDAP (obdoba závodních výborů KSČ) obsadili odborové domy, kanceláře, redakce a banky. Funkcionáři byli pozatýkáni a odborářský majetek byl zabaven. Ve středu 10. 5. 1933 byla založena Německá pracovní fronta (Deutsche Arbeitsfront, DAF) v čele s psychicky labilním alkoholikem Robertem Leyem (1890 - 1945). Sdružovala zaměstnance i zaměstnavatele a sloužila kontrole a ideologickému ovlivňování pracujících. Zákon? Žádný nebyl. Stačil Leyův stranický oběžník č. 6/33 z 21. 4. 1933. Určil zahájení akce a nařizoval obsazení odborových zařízení, zatčení představitelů a blokaci účtů. Šlo tedy o organizovaný mocenský zásah NSDAP.
Českoslovenští komunisté zvolili poněkud odlišnou cestu. Jednotná odborová organizace byla ustavena již za Protektorátu. Národní odborová ústředna zaměstnanecká. Vznikla nuceným sloučením dosud nezávislých odborových organizací, Wikipedie uvádí datum 30. 6. 1939. Jedno ze sídel NOÚZ bylo v ulici Na Zbořenci 272/4, Praha 2. Rajón mích dětských her, neboť jsme bydleli na blizoučko, na Karlově náměstí. Tajemníkem centrály byl Evžen Erban (1912 - 1994). Po roce 1945 zastával řadu funkcí, zhruba dle Švejkova „…že je to hotovej nezmar, jako nějakej Boušek z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili od ,Exnerů’, a vždycky se jim tam vrátil, že tam zapomněl fajfku. Lez jim tam voknem, dveřma, z kuchyně, přes zeď do lokálu, přes sklep do výčepu a byl by se spustil snad komínem, kdyby ho byli hasiči nesundali se střechy. Takovej byl vytrvalej, že by se moh stát ministrem nebo poslancem. Udělali pro něj, co mohli.“ Generální tajemník ÚRO, hlavní organizátor sloučení ČSSD s KSČ v červnu 1948. Člen ÚV KSČ a jeho předsednictva (politbyra), ministr sociální péče za Gottwalda, předseda Státního úřadu sociálního zabezpečení, předseda Správy hmotných rezerv, místopředseda Mezinárodní konfederace práce, předseda Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení, poslanec Národního shromáždění, člen sekretariátu ÚV KSČ, po r. 1968 předseda ÚV Národní fronty (po odchodu F. Kriegela), poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění, poslanec a předseda České národní rady, předseda Československé společnosti pro mezinárodní styky… S poslancováním skončil až v lednu 1990. Tehdy jsem byl s kamarádem - tento mnohoobročník nás zajímal - na pražském Výstavišti, kde s ním byla beseda. Neustále a s despektem zmiňoval soudruha V. B., kterého nesnášel. Nemohl to být nikdo jiný, než Vasil Biľak.

Středa, 14. 6. 1933. Zákon proti zakládání nových politických stran. Gesetz gegen die Neubildung von Parteien. Krátký a srozumitelný každému, kdo uměl číst. „§ 1 V Německu existuje jako jediná politická strana Národně socialistická německá dělnická strana. § 2 Kdo se pokusí zachovat organizační soudržnost jiné politické strany nebo vytvořit novou politickou stranu, bude potrestán káznicí až na tři roky nebo vězením od šesti měsíců do tří let, pokud za tento čin není podle jiných předpisů stanoven přísnější trest.“
Zajímavé je, že v československém právním řádu taková norma nebyla. Existence Národní fronty, která od roku 1945 sdružovala 8 politických stran (později méně, ale komunisté měli vždy dvě: KSČ a KSS) a další společenské organizace, nebyla, s výjimkou krátkého období 1968 - 1970, nikdy zákonem upravena. Důvodová zpráva parlamentního návrhu z roku 1990 výslovně připomíná, že Národní fronta nebyla registrována ani jako dobrovolná organizace podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních. Ve zmíněném krátkém období byl schválen zákon č. 128/1968 Sb., o Národní frontě. Byl také velmi krátký. Vystačil se 4 paragrafy. Stěžejní byl § 2 odst. 1: (1)Politické strany a organizace plnící jejich funkci mohou působit jen jako členové Národní fronty. A ještě § 3 odst. 1: 1)Rozhodl-li příslušný orgán Národní fronty, že určitá politická strana nebo organizace plnící její funkci není jejím členem, vydá ministerstvo vnitra, na Slovensku příslušný orgán Slovenské národní rady rozhodnutí, kterým vysloví zákaz její činnosti.
Kultura a tisk. Zvláště tyto branže bylo třeba podřídit přísnému říšskému partajnímu dohledu. A to co nejrychleji. Zařídil to Joseph Goebbels (1897 - 1945). Hitler pro kulhavého nohsleda vytvořil v sobotu 13. 3. 1933 Ministerstvo lidové osvěty a propagandy. Reichsministerium für Volksaufklärung und Propaganda. Kdo chtěl v Říši psát knihy, hrát na divadle či ve filmu, malovat obrazy, tesat sochy, skládat hudbu atd., musel být členem některé z oborových komor, které zastřešovala Říšská kulturní komora - Reichskulturkammer. Kdo členem nebyl, znamenalo to (většinou) zákaz tvorby. Profesní svaz zvláště střežený měli novináři a rozhlasáci. Ostudné bylo pálení knih ve středu 10. 5. 1933 v univerzitních městech Říše. Koho kulhavec k autodafé vybral? Např. Bertolt Brecht, Albert Einstein, Sigmund Freud, Heinrich Mann, Erich Maria Remarque, Stefan Zweig či Heinrich Heine. Podle AI také Jaroslav Hašek, Ivan Olbracht, Franz Kafka nebo Max Brod.

Znak ≡ : Je identické, shodné.
Československo? Inspirace nacistickým skřetem byla zjevná. Ústřední svaz československých výtvarných umělců, Svaz československých skladatelů, Svaz československých architektů, Svaz československých divadelních umělců, Svaz československých filmových a televizních umělců - FITES, Svaz československých novinářů… Ještě tolik, že ministrem, který měl média pod palcem, byl stalinista každým coulem Václav Kopecký (1897 - 1961). „Amt“ se jmenoval Ministerstvo informací a lidové osvěty. Rudému dědkovi Zdeňku Nejedlému (1878 - 1962) bylo svěřeno Ministerstvo školství, věd a umění. Drobná pikantérie. To, že Goebbels měl techtle a mechtle s herečkou Lídou Baarovou, je všeobecně známé. Když jsem si dohledával informace o Kopeckém, dočetl jsem se, že jeho (údajný) synovec Jan Kopecký byl prvním manželem herečky v létech 1947 - 1956. Hranice s knihami u nás zapalovány nebyly, avšak knihovny byly partajními ideology čištěny rovněž. Nenápadně, příkazy „shora“ s poznámkou „Jen pro vnitřní potřebu.“ Naším Goebbelsem byl zmíněný Kopecký, jemuž sekundoval Nejedlý. Proskribovaní? Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka, Karel Čapek, Sigmund Freud, Carl Gustav Jung… Má osobní zkušenost je z doby pozdější. Navštěvoval jsem dětské oddělení Městské knihovny v Praze. Po roce 1968 najednou, z měsíce na měsíc, zmizely z polic všechny knihy Jaroslava Foglara. „To víš, nepsal o pionýrech. Prý nezdravá, falešná romantika“, vysvětlili mně rodiče. Oba byli za třetí republiky velcí a zapálení skauti. Vzpomínám na tábor na Vysočině v r. 1969, kde jsem „skautoval“ s tátou, který byl jedním z vedoucích. Junáka, českou odnož skautingu, zakázali nejprve nacisté (1940) a poté dvakrát komunisté (1950, 1970).

Taťka a já. Skalutský tábor 1969.
A nyní ještě nacisté a uzavření českých vysokých škol, pátek 17. 11. 1939. Protektorátní občané tehdy slyšeli nebo si mohli přečíst: „Ačkoliv bylo opětovně vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině, menšími nebo většími akcemi odporu rušiti klid a pořádek v Protektorátu Čechy a Morava. Při tom bylo zjištěno, že původci těchto aktů odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách. Ježto tyto živly daly se ve dnech 28. října a 15. listopadu strhnouti k násilným činům proti jednotlivým Němcům, byly české vysoké školy na dobu tří roků uzavřeny, devět pachatelů bylo zastřeleno a větší počet účastníků vzat do vazby.“
Prohlášení České národní rady z pondělí 20. 11. 1989. „Manifestačního shromáždění studentů vysokých škol k uctění památky Jana Opletala a mučedníků protifašistického zápasu bylo po ukončení zneužito částí účastníků k otevřenému vystoupení protisocialistických sil. Pod dojmem nepravdivých zpráv, šířených západními sdělovacími prostředky, došlo 17. listopadu a v dalších dnech k opětovnému vyvolávání neklidu, porušení zákonů a provokování společenského rozvratu. Za těmito událostmi stojí nepřátelé socialistického zřízení a zahraniční antikomunistická centra, která se zaměřují především na mladé lidi a snaží se zneužít jejich netrpělivosti, nespokojenosti a přirozené kritičnosti.“
Dalo by se toho napsat daleko více. Třeba o ochranné vazbě za nacistů (Schutzhaft), o prvních nedivokých koncentrácích (Dachau), o zákonu č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky nebo o zákonu č. 247/1948, o táborech nucené práce.
V pondělí 16. 11. 2026 v podvečer, jako každý rok, jsem zašel na Národní třídu položit růži. Pak do Jenštejnské ulice před Hlávkovu kolej. V pátek 17. 11. 1989 jsem byl na Albertově a na Vyšehradě. Dál již jsem jít odmítl. Řekl jsem si, že vodní děla už znám z ledna a z Palachova týdne. Nechtěl jsem skončit v posteli s bronchitidou. Seběhl jsem do města něco sníst, a protože jsem bydlel v Břevnově, utíkal jsem k Národnímu divadlu na tramvaj č. 22, abych v 21.00 stihnul zprávy Hlasu Ameriky. Jenže ouha! U nakladatelství Albatros zhruba naproti obchodnímu domu Máj kordón příslušníků. Protože jsem byl zvědavý až moc, málem jsem jednu koupil. Napřažený pendrek vidím ještě dnes. Jiní dopadli daleko hůř.

V pátek 17. 11. 1989 večer jsem stál před budovou Albatrosu…
Závěrem poznámka terminologická, ozřejmuje ji úvodní obrázek. Komunisté mívali a většinou ještě mají ve zvyku mluvit o německém fašismu. Proč asi? V ždyť fašismus byl v Itálii. Ve Velkoněmecké říši byl ideologickou zákaldnou nacionální socialismus.
Prameny
- vlastní vědomosti a vzpomínky
- rodinný archiv
- · https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-navrat-ke-komunismu-by-uvitala-petina-cechu-vyplyva-z-pruzkumu-320381
- Chat GPT
- David Faber: Mnichov. Krize appeasementu 1938 (BOURDON, 2026)
- https://www.zakonyprolidi.cz
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Ev%C5%BEen_Erban_(politik)
- https://www.totalita.cz/volby/volby_1948.php
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Volby_do_N%C3%A1rodn%C3%ADho_shrom%C3%A1%C5%BEd%C4%9Bn%C3%AD_1948¨
- https://www.holocaust.cz/dejiny/soa/Nacionalnesocialisticke-konecne-resenkonecne-reseni-zidovske-otazky-v-evrope/konec-nemecke-demokracie/¨
- https://de.wikipedia.org/wiki/Machtergreifung
- https://www.lidovky.cz/nazory/17-listopad-1939-vzpominka-den-studentstva-jan-opletal.A241116_093332_ln_nazory_halu
- Guido Knopp: Tajemství Třetí říše (IKAR, 2014)




