Vysoké Mýto aneb dušičková procházka Kujebinou

„Mýto Vysoké (Hohenmauth, lat. Alta Muta), královské věnné město v Čechách nad řekou Loučnou, 290 m n. m., skládá se ze města vnitřního a ze 3 předměstí (Pražského, Litomyšlského a Choceňského), má 778 domů, 9505 obyvatel (bez vojska 8053), mimo čásť vojska skoro veskrze národnosti české.“

Takto začíná mýtské heslo na str. 950 sedmadvacátého dílu Ottova slovníku naučného. Vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze, rok 1901. Dnes je encyklopedie volně dostupná na webu Digitální knihovny Kramerius.

Jsem křtěný Vltavou, a to doslova. Neboť pan farář Kajetán Matoušek u sv. Vojtěcha v létě roku 1960 zřejmě jinou vodu, než tu Vltavskou, v křtitelnici neměl. Avšak rodiče i prarodiče byli „Mejťáci“. Taťka i mamka vystudovali tamní gymnazium. Dědeček - hodností štábní kapitán a později major - sloužil za první republiky v Mýtě u 30. pěšího pluku Aloise Jiráska jako velitel jezdecké eskadrony. Druhý děda, výborný pianista, byl právním radou na vysokomýtském městském úřadě. V rodinném domku prarodičů z maminčiny strany jsem prožil kus dětství a vždy část prázdnin od r. 1966 až do roku 1984. Na Dušičky, od úmrtí babičky (1992) každoročně, se vypravím na městský hřbitov. Z Prahy do Chocně a pak lokálka Choceň - Vysoké Mýto - Litomyšl. Trať 018. Nejinak tomu bylo i v sobotu 1. 11. 2026. Zvu tedy čtenáře na podzimní procházku Vysokým Mýtem. Neboli Kujebinou, vysvětlím v závěru.

Město nad řekou Loučnou a Knířovským potokem založil král Přemysl II. Otakar. Spolu s Českými Budějovicemi jde o nejlepší příklad středověkého urbanismu v zemích Koruny české. Přibližně čtvercové náměstí a rovné ulice a uličky. Velký farní kostel sv. Vavřince na jihozápadní straně, zvonice, vodárenská věž, tři městské brány a hradby. Mejťáci se hádají s Budějovicemi, které město má větší a pravidelnější náměstí. Zde si, myslím, AI vymýšlet nebude. Vysoké Mýto: 153 m - 147 m - 134 m - 127 m, plocha cca 19,7 m2. České Budějovice: 133 m - 137 m - 134 m - 134 m, plocha cca 17,8 m2. Takže budějovické náměstí je pravidelnější, vysokomýtské je větší. Obě dnes nesou jméno Přemysla Otakara II. V městě nad Loučnou však byli před rokem 1989 „uvědomělejší“, neboť zde měli Náměstí Klementa Gottwalda. Před tím dějiny 20. stol: náměstí Krále Otakara - Vítězné náměstí - náměstí Krále Otakara - Královské náměstí - Ringplatz. A Budějice? Žižkovo náměstí - Masarykovo - Náměstí Adolfa Hitlera - Masarykovo - Náměstí Svobody - Náměstí císaře Františka Josefa I - Ringplatz.

Kdy přesně král Přemysl II. Vysoké Mýto založil, nevíme. Muselo to být před r. 1265, neboť zakládací listina blízké Poličky je z roku 1265 a o Mýtě je v ní zmínka. Lokátorem zřejmě byl, stejně jako u Poličky a Chrudimi, specialista na zakládání měst na zelené louce Con(d)rad von Lewendorf, neboli Konrád z Limberka. I když přivedl německé osadníky, tak Mýto bylo ve svých dějinách vždy povětšinou české. Leží na staré zemské Trstenické stezce, též zvané Česká. Vedla z Prahy směrem na východ, název Trstenická zavedl Hermenegild Jireček (bude o něm zmínka) v 19. stol. podle zemské brány v Trstěnici na Svitavsku, která propojovala Čechy s Moravou.

Rudolf I. Habsburský zvaný též král Kaše nám vládl jen krátce (1306 - 7). Avšak pro svou ženu Elišku Rejčku (vdova po Václavovi II.) vybral pět královských měst, která měla přispívat na život českých královen a po smrti manželů jim poskytovat vdovské důchody. Do pětice patřily vedle Vysokého Mýta města Polička, Chrudim, Jaroměř a Hradec (paní) Králové. Později přibyly Mělník, Dvůr Králové nad Labem, Nový Bydžov a Trutnov. Vcelku slušný počinek.

U Vysokého Mýta je unikátní intaktně dochovaný půdorys středověkého města. Domy na náměstí mají většinou fasády novodobé z konce 19. a z počátku 20. stol., neboť původní zástavbu poničily požáry. Avšak řada parcel, na nichž domy stojí, jsou parcely původní, gotické. Za zmínku stojí dům č. p. 195 zvaný Brejchův. V knihách o české barokní architektuře bývá často fotografie jeho krásného rokového průčelí. U domu č.p. 206, kde je dnes restaurace U Bakaláře, se dochoval gotický portál. Pak ještě pozdně barokní radnice (č.p. 92, nyní městský úřad) a dům č.p. 96. Jde o starou radnici. Nad vchodem se dochovala plastika s rakouskou orlicí, kterou mýtští občané - vždy velcí vlastenci - naštěstí v r. 1918 nestrhli a nerozbili na padrť. Bývalo zde Muzeum českého karosářství, které se nyní přesunulo do větší budovy na třídě Kapitána Poplera.

Neodmyslitelnou součástí vysokomýtského panoramatu jsou dvě věže se štíhlými helmicemi (67 m) děkanského kostela sv. Vavřince. Jeden z nejvýznamnějších městských kostelů v Čechách. Trojlodní vrcholně gotická bazilika z druhé půle 14. stol. a z druhé půle stol. 16. (obnova po požáru). Kostel byl výrazně regotizován architekty Františkem Schmoranzem, Josefem Mockerem a dalšími mezi léty 1875 - 1904. Pozoruhodná je severní předsíň s obkročnou klenbou (inspirace Parléřovou jižní předsíní svatovítské katedrály). Po velkém požáru v r. 1774 město odkoupilo hlavní oltář ze zrušené klášterní cisterciácké baziliky Nanebevzetí Panny Marie v Sedleci u Kutné hory, kterou přestavoval Jan Blažej Santini. Oltářní obraz „Nanebevzetí“ (1728) je od Petra Brandla a patří k jeho největším a nejlepším dílům vůbec. Pozoruhodností českého (ne-li evropského) významu je vnitřní fresková secesní výzdoba kostela pokrývající stěny i klenby kostela. Jejím autorem byl malíř a interiérový architekt Karel Vítězslav Mašek. Jako kluk jsem s babičkou - nebigotní katoličkou - chodíval na nedělní mše. Občas to pro mne bylo dlouhé, homilii pana děkana jsem nerozuměl, a tak jsem si prohlížel malby s výjevy ze života sv. Vavřince. Křesťanské legendy si v podrobném popisu nejrůznějších tortur libují. Vavřinec byl upečen na železném roštu za vlády císaře Valeriána, snad dne 10. 8. 258. Při grilování měl prý budoucí světec sdělit přihlížejícímu císaři: „Z této strany jsem již dost propečen, obrať mě tedy ještě na druhou stranu a uvěř!“ U kostela je renesanční zvonice z r. konce 16. století v baroku navýšená o patro. Dnes se využívá k výstavám Městské galerie.

Mýtští měšťané naštěstí nechtěli v 19. století jen bořit a tak tři hradební věže (brány) zůstaly zachovány. Byť dvě z nich, Pražská (Vraclavská) a Litomyšlská, neunikly tehdy módní regotizaci. Průchozí brány, resp. prostor nad nimi, byly vyzdobeny sgrafity. U Litomyšlské brány podle kartónů Mikoláše Alše. Choceňské bráně se rovněž říká Karaska a má barokní cibulovitou báň s lucernou (věžičkou). Průchozí brána s menší vedlejší věží byla zbořena koncem první půle 19. století. Zbytky hradeb se uchovaly nad řekou Loučnou na severní straně města s baštou zvanou Klášterecká a v Jungmanových sadech. Zde mýtští do zdi vsadili kamenné pamětní desky, do kterých jsou vytesány důležité události z městských dějin.

Pro mne je zásadní deska novodobá. Ve Vysokém Mýtě od srpna 1968 až do léta roku 1990 pobývala „spřátelená“ vojska Sovětské armády. Rodinný domek babičky a dědy byl a stále stojí v Žižkově ulici, jejíž jihovýchodní stranu lemoval táhlý patrový objekt kasáren. A tak jsme měli okupanty přímo naproti. Poslední sovětský voják odešel 16. 7. 1990. Zde poznámka: V Žižkově ulici bydlela rodina („ob-ob-ob-ob sousedé“), ku které náležel Karel Ledvinka (*1941), známý polistopadový politik - poslanec za Občanské fórum a později za ODA, místopředseda Poslanecké sněmovny. Předpokládám, že i on má na vyexpedování sovětské posádky zásluhu.

Ve Vysokém Mýtě jsou však i stavby novější, a to ze století 20. Vybral jsem čtyři. Dům generála Hoopeho. Maloměstská secese jak vyšitá. Viktor Hoppe (1874 -1962) byl český generál, od roku 1903 do roku 1914 působil jako důstojník rakousko-uherské armády ve Vysokém Mýtě. Poté zastával velitelské funkce v nově ustavené československé armádě. Ve druhé půli let 20. ceremoniář prezidenta Masaryka. Vedle Hoppeho domu je městské Šemberovo divadlo, pěkná rondokubistická (?) stavba z let 1924 - 1925, architekt Vincec Mašek. První zde dávanou hrou byla Princezna Pampeliška, premiéra byla za účasti autorů J. V. Kvapila a Josefa Bohuslava Foerstera. Sokolovna v neorenezančním stylu se sgrafity a plastikami sokolů. Postavena v r. 1900 podle návrhu architekta Josefa Podhajského (1858 - 1912) narozeného ve Vysokém Mýtě. Střízlivě pojatá dvoupodlažní vila podnikatele Viléma Charváta. Najdeme ji přímo u vlakové zastávky Vysoké Mýto - město a je chráněna jako kulturní památka. Důvod je logický Navrhl ji slavný Jan Kotěra (1871 - 1923).

Nyní vysokomýtští slavní. Každý by si zasloužil samostatný článek. Zde však budu stručný. Bedřich Briedel (1619 - 1680). Rodák. Jezuita, náš největší předmáchovský básník, autor velké duchovní básně Co Bůh? Člověk? Alois Vojtěch Šembera (1807 - 1882). Rodák. Obrozenec, jazykovědec, historik, profesor češtiny a české lieratury v Olomouci a ve Vídni. Rukopisy správně označil za padělek. Hermenegild Jireček, rytíř ze Samkova (1827 - 1909). Rodák. Právní a literární historik, novinář, člen Královské české společnosti nauk. Korunního prince Rudolfa učil češtině. Josef Konstantin Jireček (1854 - 1918). Syn ministra Josefa Jirečka, mýtského rodáka, synovec Konstantinův. Docent na pražské univerzitě. Organizátor školství v nově ustaveném Bulharsku, bulharský ministr osvěty a ředitel sofijské Národní knihovny. Otmar Vaňorný (1860 - 1946). Dlouholetý učitel latiny na vysokomýtském gymnáziu, čestný doktor Karlovy univerzity, překladatel Homéra a Vergilia. Noemi Jirečková (1874 - 1963). Vynikající pianistka, počátkem 20. stol. turné s houslistou Ondříčkem, jedna z nejlepších interpretek Beethovenových klavírních sonát. Od roku 1907 žila v rodinné vile ve Vysokém Mýtě. Dědeček z taťkovy strany se s ní dobře znal. Julie Jirečková (1878 - 1963). První česká umělecká fotografka, žila v Mýtě spolu se sestrou Noemi. Hrobka rodiny Jirečků je na mýtském hřbitově. Josef Sodomka (1904 - 1965). Rodák. Továrník, majitel společnosti Sodomka, navrhoval a vyráběl užitkové i luxusní autokaroserie (designér). Po roce 1948 komunisté jeho firmu znárodnili a vznikla slavná Karosa Vysoké Mýto, dnes Iveco Czech Republic, a. s. Kapitán Rudolf Popler (1899 - 1933). Rodák. Jeden z největších českých dostihových jezdců mezi dvěma válkami. Každý „koňák“ o něm vědět bude. Zahynul při dostihu dnes zvaném Polerům memoriál. S dědou - důstojníkem a dostihovým jezdcem - se dobře znali. Josef Svatoň (1896 - 1944). Důstojník vysokomýtského pluku Aloise Jiráska. Přítel a důstojnický kolega mého dědečka. Za nacistické okupace v odboji (Obrana národa, Rada tří), padl u Proseče při přestřelce s Gestapem.

Mé oblíbené místo? Od Choceňské brány dolů ubíhající třída Kapitána Poplera. Lidově se jejímu příkrému začátku říká Merglák. Pak doleva k Panskému (Hornímu) mlýnu. A Weinfurtherovou ulicí kolem ramena řeky Loučné až k aleji starých lip, jejichž kořeny nadzdvihávají kamenné desky cesty zvané místními Chodníček. Koncem jara a v létě poutník z bzukotu včel málem ohluchne. Právě tudy jsme jezdívali na kolech do zahraní restaurace Na Vinicích. Vila sester Jirečkových byla nedaleko. Bohužel, zbořili ji. Jaroslav Seifert na „vinickou“ Noemi vzpomínal takto: „Ze všech žen, s kterými jsem se v Mýtě setkal, zaujala mě nejvíce Noemi Jirečková. Ještě měla kolem hlavy neviditelný věnec slávy a na staré tváři ve vráskách našel jsem ještě kousíčky její mladé krásy. Kdyby však ani toho nebylo, přitahovala mě i jinak. Byla poslední láskou Jaroslava Vrchlického. Poslední a také nešťastnou, jak jsem brzo poznal z jejího vyprávění. Milostná záře Měsíční sonáty nepadla už na jeho staré čelo.“

Nyní splním slib z úvodu článku. Vysokému Mýtu se přezdívá Kujebina a Mejťákům Kujebáci. Taťka vyprávěl, že v Mýtě žil snad v 15. - 16. století (?) Jakub Kujeba. Řemeslem švec. Rozumu moc nepobral, zato se rád hádal, byl „hádavý a křiklavý.“ Staří Čechové měli dokonce přirovnání „Hádá se jak Kujeba z Mýta.“ Nebo „To je mejckej Kujeba.“ Druhá kujebácká historka je tato: Řeka Loučná byla a snad ještě je proslulá výbornými pstruhy. Mýtští je dodávali na královskou tabuli při korunovacích. Někdy v 80. letech 18. století radní v městě nad Loučnou očekávali vzácnou návštěvu. Císaře a českého krále Josefa II. Když v určený den Jeho Císařské Veličenstvo nedorazilo, konšelé si dali do nosu. Připravené pstruhy zblajzli. Císařpán se objevil další den. Naštěstí několik ryb zbylo a Josef si i tak pochutnal. Jeden z měšťanostů, příjmením Kujeba, císaři vše vyslepičil. „Majestátnosti, včera ale byli připraveni pstruzi ještě lepší.“ Josef to s úsměvem okomentoval takto: „Tak to jste mi pěkní Kujebáci!“

Prameny