Cesta za tejemstvími Chetitské říše

Chetité a Bedřich Hrozný byli hlavním důvodem, proč jsem se přihlásil na zářijový poznávací zájezd do tureckého středozemí, do Kapadókie. Ve čtvrtek 2. 10. 2026 byl na platformě médium.cz publikován můj článek „Bedřich Hrozný a dvě důležité věty“. V něm jsem vyprávěl o nalézání starověkého národa Chetitů a o českém vědci z Lysé nad Labem. O vědci, který dešifroval jazyk, jehož písmo lingvisté sice znali, avšak co v něm Chetité zapisovali, již přečíst neuměli. Uvedl jsem, že pokud by se udělovala Nobelova cena za jazykovědu, Bedřich Hrozný by ji v r. 1916 určitě obdržel (svůj objev zveřejnil v r. 1915).

Pro zemi bílého půlměsíce a hvězdy je příznačné, že kdekoli se kopne do země, narazí rýč dříve či poději na pozůstatky starověké civilizace. S trochou zjednodušení lze sestavit tuto rovnici: Turecko = Anatólie = Anatolský poloostrov = Malá Asie neboli Asia Minor. Za dob římského impéria ve 2. a 3. století n. l. se zde rozkládaly tyto provincie: Asia, Bythinia a Pontus, Galatia, Lycia, Kappadokia a Cilicia. To již ovšem pro Chetity platilo „dávno již tomu“, neboť jejich veleříši rozvrátily okolo roku 1200 před n.l. Mořské národy. Zbylé ostrůvky v méně přístupných regionech vzaly definitivně za své okolo roku 700 př. Kr. Mluvíme o hieroglyfických Chetitech nebo o Novochetitských královstvích.

Při naší kapadocké pouti jsme se s Hrozného národem setkávali skoro každý den. Ve svém článku jsem slíbil, že se o chetitských místech, jež jsme navštívili, rozepíši podrobněji. Vyprávění doplním vlastními fotografiemi a dalšími obrázky (mapky, rekonstrukce staveb…), při nichž bude mým pomocníkem umělá inteligence. Poznámka: AI používám ke kolážím a pro vylepšení svých fotek (třeba k odstranění postav, k vyjasnění kontur) a k pokusům o rekonstrukci památky, z níž se dochovaly jen ruiny. Texty jsou však mé vlastní, neboť bych se studem propadal, pokud bych Chat GPT použil třeba jen jako „ghostwritera“.

Nejprve výčet míst: 1. Ankara - Muzeum anatolských civilizací, 2. Alaca Hüyük (chetitské město), 3. Chattušaš (hlavní město chetitské říše), 4. Yazılıkaya (skalní masiv s reliéfy), 5. Kültepe/Káneš/Néša(město, kde kopal Hrozný), 6. Kayseri - Archeologické muzeum. Zmíním se i o lokalitě 7. Karchemiš, kde jsem sice nebyl, avšak dají-li Bůh, příroda a politická situace (město je při samé hranici se Sýrií), podívám se možná již příští rok i na poslední novochetitské centrum, na město hieroglyfických Chetitů.

Další poznámka: Pokud jde o názvy míst a jména králů, převezmu je tak, jak je uvádí Wikipedie nebo ikonická knížka Vojtěcha Zamarovského „Za tajemstvím říše Chetitů“ (vydání z r. 2006). Díky internetu jsem pochopil, proč Turci některá „i“ píší „ı“ (tj. bez tečky). Jde o souhlásku, která se vyslovuje poněkud jinak, než klasické „i“.

1. Ankara - Muzeum anatolských civilizací. Ani obyvatelé Anatolského poloostrova nebyli ušetřeni vypjatého nacionalismu. S ním bývá často spojeno úsloví „přání je otcem myšlenky“. Po vyhlášení Turecké republiky (1923) byly v oblibě teorie hlásající, že Turci jsou přímými potomky Chetitů a že turečtina ze starověké chetitštiny pochází. Je to samozřejmě nesmysl, neboť již náš Hrozný k velikému překvapení svému, lingvistů a historiků jasně prokázal, že chetitský jazyk patří do indoevropské skupiny. Bibličtí Hetejci tedy jsou - pokud jde o mluvu - našimi vzdálenými bratranci. Např. wādar = voda, nēwa- = nový, naš = zájmeno nám atd. Zkrátka a dobře starověcí Chetité byli mezi dvěma válkami v kurzu. Proto zakladatel moderního Turecka a první prezident Mustafa Kemal Atatürk (1881 - 1938) založil v čerstvě ustaveném hlavním městě Ankaře Chetitské muzeum.

Dnes má tato instituce daleko širší záběr, tj. vystavují se zde artefakty počínaje neolitem (např. ukázky z Göbekli Tepe), následují kultury asyrská, chetitská, frygická, urartská, starořecká, helénistická, římská, byzantská, seldžucká a dokonce i raně osmanská. Muzeum není velké, nachází se v zahradě s kavárnou a prohlídka netrvá dlouho. Bez mučení přiznám, že komornější instituce tohoto typu jsou mně milejší, než overturismem postižené molochy jako Louvre, Ermitáž či Uffizi.

Malá odbočka. Velká města mívají svoji „zakládací“ pověst. Praha a kněžna Libuše, Řím a Romulus, Athény a Pallas Athéna… Bájným zakladatelem Ankary byl král Midas. Tak se skutečně jmenovalo několik frýžských panovníků z první půle prvního tisíciletí před Kr. Frýgie je území západně od Ankary. Karel Havlíček sepsal poému Král Lávra, která je parafrází na starořeckou báji o králi Midasovi. Pan vševěda, který si myslel, že hudbě rozumí lépe, než bůh umění a věštby Apollón. Ten soutěžil s bůžkem stád a pastvin Pánem v muzicírování. Pána s růžky vůdce Múz porazil. Jenže Midas vykřikl: „Pánova písnička je stokrát hezčí. Mně se líbí! A když se mně líbí, musí být přece lepší. Copak nemám uši?“ Apollón se usmál a proměnil královy lidské uši v oslí slechy. Pan Petiška - autor dosud nepřekonaných Starých řeckých bájí a pověstí - zakončil vyprávěnku o králi Midasovi takto: „Konečně jednou označili bohové hloupost zjevným znamením, myslili si (lidé) s uspokojením.“

2. Alaca Hüyük. Významná archeologická lokalita u vesnice téhož jména, asi 200 km mírně na severovýchod od Ankary. Jak se jmenovalo město, jehož ruiny se dochovaly, archeologové a historici nevědí. Snad Arinna, Tawiniya nebo Zippalanda? Víme jen tolik, že „hüyük“ je turecky pahorek. Osídlení je prastaré, odkryto bylo 14 vrstev. Od eneolitu (přechod mezi kamennou a bronzovou dobou) až po staré Římany a Osmany.

Šachtové královské (?) hrobky pocházejí ze 3. tis. před Kr. Tedy z doby, kdy Chetité v Malé Asii ještě neúřadovali. Hrobové nálezy z Alaca Hüyüku si můžeme prohlédnout v  ankarském muzeu (viz výše). K nejpozoruhodnějším patří měděné standarty a vyobrazení býků a jelenů na podstavcích. Je třeba rozlišovat. Do 3. tisíciletí př. n. l. zde sídlil národ Chattijců. Ti s Hrozného Chetity příbuzní nebyli, i když jim dali jméno. Právě jejich, tj. chattijským králům, se šachtové hroby připisují.

Chetité přicházejí počátkem 2. tisíciletí a Chattijce pohlcují. Náležejí jim vrstvy č. 4 - 2. Na Alaca Hüyük se kopalo od konce 19. stol., přičemž vedle zmíněných hrobek pozornost turistů přitahuje chetitské opevnění s bránou Sfing a s kamennými reliéfy po stranách ze 14. stol. př. Kr. Za vlády krále Tutchaliaše IV. (13. stol.) postihlo zemi ničivé sucho. Stavěly se přehrady, obilí se dováželo z Egypta. Město zůstalo kvetoucím sídlem až do konce doby bronzové a významné osídlení zde bylo také v období fryžském. Vykopávky stále probíhají a jak je nyní v Turecku dobrým zvykem, u naleziště najdeme malé muzeum.

3. Chattušaš. Turecky Hattuşaş. Zlatý chetitský hřeb, hlavní město velké říše. Dokud nebyl znám název, mluvilo se o zříceninách města u vsi Boğazkale (po staru Boğazköy). Pro novověký svět sídlo objevil dobrodruh, archeolog a cestovatel Felix Marie Charles Texier (1802 - 1871), a to v r. 1834. Zmiňuji se o něm ve svém prvním chetitském článku.

V. Zamarovský: „Texier vystoupil na kopec a nevěřil vlastním očím. Leželo předním moře rozvalin. Velká náhorní planina, uzavřená údolím, za kterým ses dobíhal divoce rozeklaný útes, byla pokryta troskami. Nejpodivnějšími troskami, jaké kdy viděl: běloskvoucí kamenné linie se protínaly pravidelných geometrických obrazcích a tvořili půdorys mrtvého města s rovnými třídami a rozlehlými budovami, které ovšem byly již bez střech… Kolem města hradby, na svahu pod nimi další pás hradeb uprostřed velký obdélník s pozůstatky sloupu - chrám, palác, fórum?“

Francouzský cestovatel se až do své smrti nedozvěděl, že objevil Chattušaš - centrum zaniklé říše Chetitů. Protože o tomto národu se nevědělo nic. Museli přijít jiní (např. Archibald Henry Sayce), aby lidstvu sdělili, že ve druhém tisíciletí před Kr. obýval Anatolský poloostrov národ, který vybudoval říši velikostí i mocí srovnatelnou se starověkým Egyptem Ramesse II. Což jiní vědci zpočátku přijímali se smíchem. Neznámý velký národ? Nesmysl! V r. 1906 přišel do Boğazkale německý asyrolog Hugo Winckler a turecký archeolog Theodor Makridi. Byť nad jejich výkopovými metodami již tehdy archeologové lomili rukama (Wincklera zajímaly jen texty), tak se jim podařilo sesbírat tisíce hliněných tabulek popsaných klínovým písmem. Šlo o státní archiv chetitského království. Jazyk byl ovšem záhadou. Vědělo se, že jde o chetitštinu a  klínové písmo známé bylo. Avšak jazyk čekal na svého Alana Turinga (pokořil německý kód Enigma). Tím byl náš Bedřich Hrozný, rozluštitel klínopisné chetitštiny.

Chattušaš stála na vyvýšenině, ze tří stran ji chránily strmé skalní stěny a ze čtvrté rokle. Plocha cca 170 ha. V období největšího rozkvětu chetitské říše, ve 14. - 13. století př. n. l., zde žilo nejméně 10 tisíc obyvatel. Nejvýznamnější stavbou byl palác, v němž sídlili chetitští králové a dále tzv. Dolní město s velkým chrámem. Mohutné fortifikace obklopovaly město s domy a paláci, umělé jezero a 31 malých chrámků.

Hradby měří přibližně šest km, jsou vysoké šest a silné osm metrů a doplňuje je množství věží. K jejich vybudování byly použity balvany o váze až 20 tun. Je možné, že chetitští pevnostní inženýři projektovali také hradby v starořeckých Mykénách a Tírynsu. Obě „homérská“ města jsem viděl, a tak nemohu, než s informací z Wikipedie souhlasit. Našel jsem ve svém archivu mykénské obrázky a AI se postarala o koláž.

Tři hlavní brány jsme minout nemohli. Byť před nimi byl dav italských turistů a zvláště jedna dáma nechápala, že pro fotky je třeba, aby prostor mezi lvy opustila. Brána Lví vedla na východ. Na západ směřovala Královská brána a na jihu jsme obdivovali bránu Sfing. V areálu hlavního města se nalezlo mnoho chrámů, z nichž nejvýznamnějším je Velký. Komplex zbudovaný na umělé terase je ze 13. stol. př. Kr. a byl zřejmě určen pro uctívání boha bouří. Chattušaš měla i kanalizaci. Hradby, které jsme viděli na obzoru, jsou novodobým pokusem o rekonstrukci. I zde je u lokality malé muzeum. Zhruba od počátku 3. tisíciletí si Turci začali uvědomovat, že dějiny jejich země nepsali jen Seldžukové a Osmané a že památkami nejsou jen mešity, karavanseráje a sultánské paláce. U každého místa, které jsme měli v programu (platí i pro skalní byzantské chrámy), bylo malé muzeum, obchod se suvenýry, stánek s čajem a kávou a, last but nor least, čisté toalety.

4. Yazılıkaya. Něco málo přes 2 km na východ od města Chattušaš a asi 30 km na sever od Alaca Hüyük. V překladu Popsaná skála. Pro Evropu a vědu ji objevil v r. 1834 již zmíněný Texier. O skále informoval v trojsvazkovém „Popisu Malé Asie“ o pár let později. Pan Zamarovský: „Po dvou hodinách cesty, spíš lezení divokou roklí, ukázal průvodce na reliéf, mělce vytesaný do téměř kolmé skalní stěny. A když se k němu Texier přiblížil na vzdálenost několika desítek metrů, stál tváří v tvář strašidelnému procesí: strnule, jako na přehlídce, kráčel zde tucet, dva tucty mužů, zřejmě válečníků, nebo kněží, v krátkých přepásaných tunikách, jaké nosili Římané, s vysokými zašpičatělými čepicemi, které zvyšovaly postavy mužů asi o třetinu. Na ramenou měli meče, nebo barely…“

Co víme dnes? Yazılıkaya bylo posvátné místo Chetitů nedaleko od Chattušaše. Tvořily je dvě hlavní prostory mezi skalami. Vstup do prostor usměrňovaly brány a budovy postavené přímo před nimi. Z nich se však zachovaly jen nezřetelné základy. Nejpozoruhodnější jsou skalní reliéfy, které zobrazují božstva chetitského panteonu. Řekneme-li „tisíc bohů chetitských“, nepůjde o nadsázku. Svatyně snad mohla sloužit i k obřadům spojeným s oslavami nového roku. Někteří vědci tvrdí, že i k měření času. Jednotlivé reliéfy prý fungovaly jako značky pro sledování pohybu Měsíce a Slunce. Yazılıkayabyla využívána od konce 16. století př. n. l., avšak většina reliéfů pochází až z období vlády chetitských králů Tutchalijaše IV. a Šuppiluliumaše II., tedy ze 13. století př. n. l., kdy místo prošlo rozsáhlou obnovou.

5. Kültepe/Káneš/Néša. Turecky „popelový pahorek“, ve starověku asyrsky Káneš, chetitsky Néša.Asi 20 km na severovýchod od velkoměsta Kayseri. Pahorek byl obýván od rané doby bronzové až do období Římské říše. V poslední čtvrti 19. stol. se na černém trhu v Istanbulu objevily destičky s klínovým písmem, tzv. kappadocké tabulky. Jazyk byl znám. Staroasyrský dialekt akkadštiny. Bedřich Hrozný se nezabýval jen Chetity. Vždyť byl zakladatelem Orientálního ústavu, který existuje dodnes. Záhadné tabulky z Kappadokie mu nedaly spát. Po r. 1918, když se stal světovou i českou celebritou, začal shánět peníze na vykopávky. Jednoduché to nebylo, ale podařilo se. Dnes bychom jeho metody získávání peněz módně označili za fundraising nebo crowfunding.

Nyní pan Zamarovský a spolu s ním i samotný Hrozný: „Po tomto podal jsem u angorské (tj. ankarské) vlády žádost o dva pahorky ležící poblíž dnešní Kaisareie v Malé Asii a skrývající patrně zříceniny starých měst. … Bylo důležité systematickými výkopy zjistit přesně místo odkud tabulky tyto pocházejí. Zde jde o rozluštění důležitého problému z nejstarších dějin malé Asie.“

Hrozný tušil, že pramen kappadockých tabulek bude u vísky Kültepe, kde se již koncem 19. stol. kopalo. Získal koncesi, na Chetity v Istanbulu i v Ankaře ve 20. letech slyšeli, avšak poté se musel utkat s tupou omezeností místních úředníků i s tím, že Kayseri - dnes moderní město s 1,5 mil. obyvatel - byl zablešený a zavšivený městys. K tomu všudypřítomná malárie a nedůvěra, ba zášť místních k nevěřícím z Evropy. Avšak „audacia fortuna iuvat“, čili odvážným štěstí přeje. V r. 1925 se Hroznému podařilo u obce Kültepe vykopat přibližně tisíc klínopisných tabulek popsaných asyrským dialektem akkadštiny. Kappadocké tabulky, toť kupní smlouvy, seznamy zboží, dlužní úpisy a další obchodní i rodinná korespondence asyrských obchodníků z 2. tisíciletí př. n.l. Kupci z Asýrie zde žili a obchodovali vedle domácího (chetitského) obyvatelstva, neboť Káneš/Néša součástí asyrské říše nebyla. Lze tedy konstatovat, že staroasyrské klínopisné tabulky byly nalezeny ve městě úzce spojeném s počátky Chetitů. Néša totiž byla hlavním chetitským sídlem před Chattušaší.

Když jsme si lokalitu prohlíželi, náš pan průvodce se dal do řeči s archeology, kteří zrovna přijeli (zřejmě z Kayseri) v terénním voze. Vyprávěli, že se jim skutečně podařilo sondami dokázat, že místo bylo osídleno již ve 3. tis. př. n. l. Dnes už 23 tisíc (!) tabulek postupně nalézaných v kültepských domech představuje jeden z největších textových souborů ze starověkého předního východu. Celá lokalita patří mezi turecké památky navržené k zápisu do seznamu UNESCO.

6. Kayseri - Archeologické muzeum. Po cca 50 letech působení v původní budově muzeum přestěhovali do nových prostor v areálu kayseriské citadely. Návštěvníkům se otevřelo 19. října 2019. I zde - stejně jako v Ankaře - nenajdeme moloch. 13 sálů s chronologicky uspořádanými expozicemi. Vystavené předměty pocházejí z období od eneolitu až po pozdní osmanskou dobu. Významnou část sbírek tvoří nálezy z vykopávek v Kültepe (např. tabulky) a v jeho obchodní čtvrti (viz výše).

Mne však nejvíce zaujal exponát nesumerský. Mramorový římský sarkofág, kde reliéfy zpodobňují Héraklovy práce. Cca roky 150 - 160 n. l. Upravit a uspořádat fotky do koláže (chtěl jsem odstranit odlesk vitríny a postavy návštěvníků natlačených kolem) Chat GPT odmítal. Prý mé fotografie - byť uměleckého díla běžně přístupného i dětem - obsahují nahotu. Leč podařilo se, avšak sám nevím, jak a proč.

7. Karchemiš. Toto město jsme v itineráři neměli, avšak pro dějiny Chetitů je důležité. Snad je uvidím příští rok a pokud ano, napíšu článek jen o něm. Okolo roku 1200 př. n. l. veleříši Chetitů (a nejen ji) rozvrátily Mořské národy. Končí doba bronzová. Původ národů z moře je nejasný, každopádně vedle Chetitů „mořští“ zlikvidovali i civilizaci mykénskou. Egypt faraona Ramesse III. odolal, avšak jen s vypětím sil. Jsme však v době, kdy „Tenkrát, když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl - no to trvalo.“ (Werich). Malá Asie je rozlehlá a tak až do 8. stol. před Kr. malá novochetitská království přežívala jako městské státy. Někdy mluvíme o hieroglyfických Chetitech, neboť hieroglyfy byly druhým chetitským písmem a nápisy se dochovaly právě v novochetitských sídlech.

Karchemiš na řece Eufrat bylo jedním z posledních měst, kde se Chetité udrželi. Leží přímo na hranici Turecka a Sýrie. Lidé zde žili již v pravěku. Dnes rozsáhlý areál ruin o rozloze asi 90 ha, z nichž cca dvě třetiny leží v Turecku a jedna třetina v Sýrii. Díky své poloze (Malá Asie ↔ Mezopotámie ↔ Egypt) měl Karchemiš velký hospodářský i vojenský význam. Ve 14. stol. př. n. l. se město nacházelo pod vlivem říše Mitanni, později ho ovládl chetitský král Šuppiluliumaš I. a panovali zde příslušníci královské rodiny. Na konci 8. století př. n. l. samostatnost novochetitského státečku ukončili Asyřané. Chetité se propadají do zapomnění.

Karchemiš, toť vnější a vnitřní město a citadela. Hradby zesílené věžemi i a baštami byly z nepálených cihel. K významným stavbám patřil chrám boha bouře a palácová budova. Chrámy, paláce, brány a hradby zdobily kamenné desky s reliéfy z čediče a vápence. Zobrazovaly bohyni Kubabu, panovníky a jejich rodiny, vojáky, válečné vozy, lov, hostiny, hudebníky, mytologické výjevy… Kolem roku 605 př. n. l. se zde odehrála bitva mezi Babyloňany a Egypťany, o níž se zmiňuje Starý zákon, a to kniha Jeremjáš, verš 46.1. a násl. Mám doma po dědovi Kralickou bibli, a tak se můžeme potěšit veleslavínskou češtinou: „Slovo Hospodinovo, kteréž se stalo k Jeremiášovi proroku proti národům těmto: O Egyptských. Proti vojsku Faraona Néchy krále Egyptského, (jenž bylo při řece Eufrates u Charkemis, kteréž zbil Nabuchodonozor král Babylonský), léta čtvrtého Joakima syna Joziášova, krále Judského: Připravtež štít a pavézu, a jděte k boji. Zapřáhejte koně, a vsedejte jezdci, postavte se s lebkami, vytírejte kopí, zobláčejte se v pancíře.“

V Bibli je skutečně vše. Ale stejně tak ve Švejkovi. Při přepisování jmen chetitských panovníků se mně Haškův dobrý voják okamžitě vybavil. „To mně nikdo nebude věřit,“ pomyslil si Švejk, „že se někdy někdo moh tak jmenovat jako ti Tataři kolem: Muhlahalej Abdrachmanov - Bejmurat Allahali - Džeredže

Čerdedže - Davlatbalej Nurdagalejev a tak dále. To u nás máme přeci lepší jména, jako ten farář v Židohoušti, kterej se jmenoval Vobejda.“ … „Když potom jmenoval tatarská jména, s kterými se seznámil na své pouti, jako Hallimulabalibej, ke kterýmž jménům přidal celou řadu jmen vytvořených jím samým, jako Valivolavalivej, Malimulamalimej, nezdržel se již nadporučík Lukáš poznámky: „Že vás kopnu, vy dobytku. Pokračujte krátce, ale souvisle!“

Zdroje