Tetín, farní ves v Čechách, blíže pravého břehu Berounky…

Evropské země mají své patrony. Zvláštností zemí českých je, že jejich mír a pokoj střeží dvě babičky. Té první můžeme klidně říkat babička tetínská.

„Mlha přede mnou, mlha za mnou a jediný Pán Bůh nade mnou; ať mě nikdo nepozná.“ Verš z pohádky O Popelce sedí pro dějiny Čech konce 9. a první půle 10. století jak ulitý. Kamarád Zdeněk (a jeho kamarádi) pro naši „strejcovskou“ partu připravuje již hezkých pár let výlety. V sobotu 24. 10. jsme zavítali nad Berounku, a to do Tetína. Na červenou růži kvetoucí nad řekou již bylo pozdě. Zato jsem si oprášil své vědomosti o událostech z doby raně přemyslovské. Po prohlídce tří tetínských kostelů a několika vyhlídek jsme se spustili k Berounce a naši pouť zakončili u sv. Jana pod skalou. Tetín jsem si vybral jako téma pro článek na medium.cz.

Rok co rok, vždy v září, když se v mediálním prostoru objeví příspěvky o sv. Ludmile a sv. Václavovi, se usmívám. Zvláště autoři mající blízko k Církvi římskokatolické jsou schopni vyprávět o tom, co mívala kněžna Ludmila k snídani, na jakém koni jezdil Václav a které že víno pil jeho bratr Boleslav. O tetínské a boleslavské vraždě sepsali učení i méně učení tuny a stovky metrů knih. Přitom bezpečně víme jen to, že Bořivoj, Ludmila, Spytihněv, Vratislav, Drahomíra, Václav a Boleslav byli lidé z masa a kostí, neboť - a to ještě jen u některých - se dochovaly jejich kosterní pozůstatky. Historik, překladatel a novinář Záviš Kalandra(1902 - 1950) fyzickou existenci knížete Václava zpochybňoval, což je extrém ze strany druhé. Zpochybňoval rovněž věrohodnost moskevských procesů ve druhé půli 30. let. To byl - na rozdíl od Václava - názor správný. Leč po r. 1948 mu vynesl nálepku trockistický štváč. Byl vřazen do procesu s Miladou Horákovou a dne 27. 6. 1950 popraven.

Jedinými prameny k našim nejstarším dějinám, z nichž lze čerpat, a které máme prozkoumány do poslední tečky nad i , jsou církevní legendy. K tomu sem tam nějaká větička v kronice (Fuldské anály, Gumpold). Legendy bývají jako historický pramen nespolehlivé. Jejich úkolem je oslavit světce. Čím více zázraků, tím je legenda lepší. Toto pravidlo platilo po dlouhou dobu. Až do druhé půle 18. století. Neboť naším prvním skutečně kritickým dějepiscem byl piarista Job Felix Dobner, známější pod jménem Gelasius (Dobner) a Sancta Catharina (1719 - 1790). Ten - jsa po osvícensku racionální - rozcupoval oblíbenou a hojně čtenou Kroniku českou svého kolegy ve víře Václava Hájka z Libočan (149×? - 1553). A jsme opět u Tetína, protože pater pohádkář na Tetíně farářoval a právě zde své české letopisy sepisoval.

Dejme mu tedy, pokud jde o bájné hradiště nad Berounkou, slovo. Rok je samozřejmě smyšlený, jako všechny Hájkovy letopočty a události z doby pohanské. „Léta 712. Vidúci Tétka, ano sestry její rozšafně i maudře svůj lid zpravují, v tom aby jim nic napřed nedala, své služebníky poslala na západ slunce, aby hledali místa k stavění hradu příhodného. Zchodivše hory mnohé a zvláště okolo řek a potokuov i oznámili sú jí místo jedno skalnaté nad řekau Mízú, jinak Mží neb Mizkú, od vody jako nedobyté. Tu ona bez meškání poslavši dělníky, kázala les posekati a zámek na ten čas přetvrdý postaviti a Tétin hrad jemu jméno dala. Po nedlúhém pak času s svými pannami i se vší svau čeledí na ten hrad se přibrala a tu se posadila. Jsúci na tom hradě u veliké svobodě divné a neobyčejné věci provozovala. Častokrát na tu horu, jenž nad Tetínem jest k západu slunce, kteráž Pohléď slove, vystupovala a bohyni své, kteráž Klimba slaula a na jedné vysoké skále postavena byla, velikou poctivost činila, modléci se a proséci, aby jí i čeleď včecku ta bohyně zpravovala.“

Alois Jirásek ve Starých pověstech je stručnější a nám srozumitelnější: „Druhá byla Teta, která dle jména svého vystavěla Tetín, hrad velice pevný na vrchu příkré skály nad řekou Mží. Bojíc se bohů a běsů, zaváděla obřady k jejich poctě, učila lid se jim klanět a rozličné oběti činiti. Sama pak často vstupovala na horu Pohled nad Tetínem na západ slunce a tu k mračné modle postavené na skále pod starými duby se modlila a často tu oběť zažehovala za dne i v teskný soumrak.“

Nyní archeologové a věda 21. stol. První osídlení Tetína spadá do mladší doby kamenné, kdy se zde nacházelo neohrazené sídliště. Pak pozdní doba bronzová a laténská (2. pol. 1. tis. před Kr.). Opevnění, na které již lze ukázat, pochází až z konce 9. nebo z počátku 10. stol. To u nás panovala knížata Bořivoj a jeho syn Spytihněv. Na konci 10. věku význam hradiště Tetína poklesl a teprve ve 13. stol. za krále Václava II. byl založen královský hrad. Ten vyplnili husité.

Raně přemyslovské hradiště (knížecí dvorec) se rozkládalo na ploše cca 10 ha. Ostroh nad Berounkou přepažovaly tři dřevohlinité hradby s kamennou čelní stěnou a s příkopy, které sídlo rozdělovaly na akropoli a dvě předhradí. Další hradba byla na jihu. Do dnešní doby se z větší části dochoval vnější val předhradí a příkop.

V roce 921 (?) byla na Tetíně zavražděna Ludmila. Podle legend obývala ohrazený dvorec, jehož bránu útočníci vyvrátili a pronikli do jejího stavení. Kněžnu, které bylo okolo 60 let, uškrtili provazem nebo závojem. Nad jejím hrobem, z něhož se linula libá vůně, prý dala její sokyně a snacha Drahomíra postavit kapli svatého Michaela. Dřevěnou, později upravenou na kostel, dnes sv. Jana Nepomuckého. Ve 12. stol. byl na tetínské akropoli zbudován kostelík sv. Ludmily. V 17. stol. vystavěli hned vedle větší barokní kostel a u menšího ludmilské patrocinium změnili na svatokateřinské. Dnes jsou tedy v malé obci Tetín (cca 870 obyvatel) 3 kostely: sv. Jan Nepomucký (kdysi archanděla Michaela), sv. Kateřina Alexandrijská a sv. Ludmila.

Svatá Ludmila.Manželka prvního historicky doloženého českého knížete Bořivoje. Matka knížat Spytihněva a Vratislava, snacha Drahomíry, babička Václava a Boleslava. O její existenci pochybovat nelze, kněžniny kosterní pozůstatky jsou dobře dochované. Spory se snachou Drahomírou, zřejmě politické povahy (Bavorsko či Sasko), a možná i nesváry kvůli Ludmiliným výchovným metodám vnuků, vedly k tomu, že se Ludmila uchýlila na Tetín. Drahomíře již nechtěla překážet. Jenže snaše to nestačilo a zosnovala vraždu. Drahomiř ze Stodor (?) nemusela být horší křesťanskou, než tchyně. Avšak ty dvě rázné a sebevědomé ženy se zřejmě neměly rády. Ani Václav nebyl éterický svatoušek pekoucí hostie a lisující víno. Např. v Kristiánově legendě, o níž se historikové nedohodli, zda je z konce 9. stol. nebo zda jde o falsum z dob pozdějších, se dočteme: „…vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím ducha svatého úmysl, matku svou, která byla příčinou veškeré zloby, z vlasti vypuditi…“ První staroslověnská legenda to říká jasněji: „Ti zlí psi i Václava předtím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny.“ Čili zbožný, mírumilovný, křesťanský kníže vyštval ze země vlastní maminku, byť to legendisté svádějí na proradné rádce a  na nutnost zjednat v zemi pokoj. 9. století bylo krutou dobou. Stejně jako století 20.

Zůstaňme však u Hájka a jeho Kroniky: Léta 920. Ta ukrutná Jezábel, nikterakž se nechtěla upokojiti, ale více zlého ke zlému přidávala, chtěci svuoj zlý úmysl zlým skutkem vykonati. Dne jednoho povolavši k sobě tajně svých dvú služebníkuov vlastních, bratruov Tumana a Kumana (častěji Tuna a Gomon)… jich žádala, aby na Tetín jeli a pod zpuosobem přátelství a jako by chtěli Tetín hrad a město, kteréž někdy jich předkové držali, ohledati, Lidmilu švekruši její aby, jakž budau moci, života zbavili, za to že jim veliké dary dáti chce. … Času pak nočního na svém položivši se loži, modliti se nepřestávala. Toť Tuman a Kuman, krevní nájemníci, znamenavše, v kterém příbytku cná kněžna odpočinutí své mívá, přišli a dvéře na ni vyrazili. Jimžto ona řekla: „Bratří milí, proč s takovau prchlivostí jste přišli? Však já prvé než Drahomíra jsem vám dary veliké dávala a jako milé své syny jsem vás na mém dvoře vychovala.“ A oni potupivše slova pokojná, s lože jejího sú ji zstáhli. K nimžto ona řekla: „Prosím vás, maličko počkajte, až já svú modlitbu dokonám.“ Dokonavši řekla: „Ó milí synové, prosím vás, nezabíjejte mne tak hanebně, abyšte mne měli oběsiti, ale líbí-li se vám, setněte mi hlavu, ať já svú také krev vylém pro mého milého P. Ježíše, jako on pro mne hříšnú ženu.“ Oni toho učiniti nechtěli, ale zavití její na jejím hrdle zavázavše, po komoře jí vláčeli; na kterémž ona kamenu klekati před ložem obyčej měla, tu jí přivlekše, hlavau její o ten kamen bili, až krvavé krůpě skákaly, kteréž na tom kamenu až do dnešního dne zůstaly; kdo by tomu nechtěl věřiti, muož to každý tu na Tetíně svými opatřiti očima. Křesťané pak někteří z čeledi její, zvláště Pavel kaplan, tělo její na krchově při kostele sv. panny Kateřiny do truhly vloživše, s velikým náboženstvím a pláčem pohřebili. Tuman a Kuman, přijevše do Prahy, oznámili Drahomíře smrt švekruše její milé sv. Lidmily, kteráž to slyšeci velmi se zradovala a těm nájemným mordéřuom stříbra i zlatta mnoho dala.“

Kostel sv. Jana Nepomuckého. Je nejstarší. Orientovaný (hlavní oltář je na východě), stojí přímo nad řekou Berounkou. Od jihu a západu překrásné vyhlídky na řeku a město Beroun. Právě zde snad stával dřevěný kostelík či kaple sv. Michaela Archanděla s hrobem zavražděné Ludmily. Tuto svatyni měla založit buď Drahomíra - nad Ludmiliným hrobem docházelo k zázrakům - nebo byl fundátorem její syn kníže Václav. Poté byl zbudován románský kostelík, který vícekrát přestavovali. Ve druhé půli 14. stol. šlo o farní kostel Tetína, jehož správcem nebyl nikdo jiný, než Václav Hájek z Libočan. Další přestavba je již barokní, ze druhé půle 17. stol. Architektura o jedné lodi s pravoúhlým závěrem (presbytářem). Malá věžička s cibulkou, okolo hřbitov a ohradní zeď. Kostel byl zrušen za vlády Josefa II., neboť obyvatelé obce si vybrali jako farní o něco větší a výstavnější kostel sv. Ludmily.

V první půli 19. stol. sv. Jana nechala opravit vlastenecká rodina Vojáčků, které v Tetíně patřil pozdně barokní zámek na západní části dnešního náměstí kněžny Ludmily. Vácslav Vojáček byl ve své době známým spisovatelem a tetínský zámek navštěvovali vlastenci doby předbřeznové. Jedním z nich byl básník Josef Krasoslav Chmelenský(1800 - 1839), kterého inspirovala slečna Anna Vojáčková k napsání biedermaierské básně Nad Berounkou pod Tetínem. Hudbu k ní složil pater Josef Vorel. „Nad Berounkou…“ je obecní hymnou. Měla by ji hrát zvonkohra umístěná spolu s hodinami na zámeckém průčelí. Hrobka Vojáčků je na hřbitově u kostela sv. Jana.

Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské. Původně sv. Ludmily. Nejmenší ze tří kostelů v obci. Založili jej na počátku 13.stol., kdy v Čechách panoval Přemysl I. Otakar (ještě nebyl králem) a v umění vládl sloh románský. Jednoduchá stavba, kvádříkové omítnuté zdivo. Obdélný půdorys s pravoúhlým presbytářem zaklenutým křížovou klenou. Zařízení je barokní a z 19. stol. Na severní straně najdeme samostatně stojící malou zvonici z roku 1858. U kostela byl hřbitůvek, kde archeologové odkryli řadu raně křesťanských hrobů. Ve světě nul a jedniček jsem se dočetl, že někteří dějepisci, že Ludmilin hrob byl zde a nikoli u sv. Jana. Legendy - a zde je možné jim věřit - uvádějí, že vnuk kněžny - mučednice Václav nechal její ostatky v r. 925 převézt do Prahy a uložit je do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Zde v samostatné kapli odpočívá dodnes, tumba s kostmi jejího syna Vratislava je v témže kostele.

Kostel sv. Ludmily. Hned vedle sv. Kateřiny, občas se mluví a píše o soukostelí. Původně poutní, v barokním slohu (2. pol. 17. století), v obci největší a nejmladší. Nedávno opravený (Tetín je národní kulturní památkou) s červenobílou fasádou. Za josefínských reforem si ho tetínští vybrali jako farní namísto sv. Michaela (viz výše). Opět jednoduché uspořádání. Jednolodní stavba s trojboce ukončeným presbytářem. Průčelí zdobí pilastry, profilovaná římsa, štítový nástavec s postranními volutami a kamenné jehlančíky. Barokní oltář s obrazem, kde neznámý malíř zpodobnil Ludmilu a kněze Pavla (Kaicha?), jak vyučují malého kněžice Václava. Po stranách řezané sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa z první půle 18. stol. Na nástavci oltáře vidíme oválný obraz sv. Ludmily a sochu archanděla Michaela. V prosklené menze (stůl) je uložen podlouhlý kámen, na němž prý byla kněžna Ludmila zardoušena. V kostelní lodi se nachází ještě menší barokní oltář a rokoková kazatelna. Varhany pocházejí z druhé půle 18. stol.

Václav Hájek z Libočan. Výraz pábitel jsem dlouho neznal. AI mě poučila, že neobvyklé slovo do češtiny uvedl básník Jaroslav Vrchlický (tajnému kouření dýmky říkal „pábit“). Poté je převzali malíř Kamil Lhoták a básník Jiří Kolář. Do prózy pábitele zařadil Bohumil Hrabal (kniha povídek „Pábitelé“). Jde o člověka, který si rád domýšlí skutečnost. Snílek žijící napůl v imaginárním a napůl v reálném světě. Baron Prášil.

Václav Hájek je vedle kněžny Ludmily tetínskou celebritou č. 2. Katolický duchovní, narozený někdy v 90. letech 15. století, zemřel v r. 1553 u sv. Tomáše v Praze. Uměl se o sebe postarat, byl shánčlivý. Měl blízko - jako mnozí naši politici - k mnohobročnictví. Farář v Kostelci u Budyně nad Ohří, dále ve Zlonicích, v Rožmitále pod Třemšínem… Karlštejnský děkan a probošt ve Staré Boleslavi. Na Tetíně byl farářem v letech 1533 - 1539 a právě na zdejší faře sepsal své celoživotní opus magnum, Kroniku českou. Je nespolehlivá, zvláště u našich nejstarších dějin si Hájek vymýšlel, čili pábil, až se mu od péra a kalamáře prášilo. Přísné kritice a odsudkům ho podrobili Gelasius Dobner, Josef Dobrovský, František Palacký… Jenže! Co by bylo české národní obrození bez Hájka? Pro generaci F. L. Věka byla Kronika česká něco jako verneovky nebo mayovky pro mládež počátku 20. století. Psaná poutavě, plná dramatických i veselých příběhů. Kde Hájkovi chyběly prameny, vymýšlel si. Pábil. Na rozdíl od mnohých učených historiků však měl dar popisovat děje minulé čtivě a krásnou předveleslavínskou češtinou. Určitě si nemyslel, že má patent na rozum. Kroniku končí takto:

„A tak poněvadž netoliko evanjelistuom sv., ale i samému P. Bohu, svému Spasiteli (kterýž všecky věci dobře učinil) takoví ruhači neodpouštějí, nadto mnohem více mně při tomto spisování rozličné budu nápravy činiti mnozí a zvláště závistiví a posměvači. Ty pak, kterýž pravdu a upřímnost miluješ, jistě věz, žeť sem já psal úmyslem dobrým a srdcem upřímným, žádného sem nehaněl, ani o kom co důtklivě, psal. Protož ty, když čísti budeš, srdcem křesťanským (kteréž i nedostatky v dobré obracuje) to ode mne vděčně přijmi - za to prosím. Mějž se dobře.“

My se v sobotu 24. října na Tetíně dobře měli. Své vyprávění uzavřu úryvkem z knihy jiného slavného spisovatele. Jméno jistě uvádět nemusím. „Podzim byl tu. Slunečný, zářivý, a přece tak smutný. Ale když podzimní čas vešel do širých niv a telegrafní tyče u silnic se rozezpívaly zase divnými nápěvy, Hoši od Bobří řeky i nadále ve volných dnech opouštěli Starou čtvrť. Vždyť ty slunné podzimní dny s toulkami po usínajících lesích byly tak hezké… Babí léto se třpytilo v jasném vzduchu. A tam nahoře na hradbách v Červeném dolíku, jak tam bylo krásně! To už poslední otavy voněly všude z luk a tisíce slziček Panny Marie se červenaly na stráních kolem a připomínaly hochům břehy Bobří řeky.“

Zdroje

Vlastní vědomosti

Tetín - informační panely, výklad paní průvodkyně

Umělecké památky Čech, svazek čtvrtý, T - Ž (Academia, 1982)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tet%C3%ADn_(okres_Beroun)

https://www.hrady.cz/zamek-tetin

Václav Hájek z Libočan: Kronika česká (úryvek vyhledán AI, ověřeno na

https://dn790002.ca.archive.org/0/items/kronikaeskpodl01hjuoft/kronikaeskpodl01hjuoft.pdf)

Toulky českou minulostí, 34. schůzka, Vražda kněžny Ludmily (https://dvojka.rozhlas.cz/toulky-ceskou-minulosti-vsechny-dily)

Toulky českou minulostí, 312. schůzka, Pravda versus fantazie (V. Hájek z Libočan)