Bedřich Hrozný a dvě důležité věty

Stalo se (údajně) za první republiky. Dobře situovaná rodina pořádala ve svém bytě na Vinohradech soiré. Pozván byl Jan Masaryk. Přišel pozdě. Dcerka hostitelů dávala klavírní koncert przníc Mozartovu sonatinu. Jan, aby nerušil, postával u otevřených dveří bytu a čekal na závěrečný akord. Vedle něj stál pán středního věku. Naklonil se k Janovi a zašeptal: „Hrozný.“ Masarykův syn osvětil: „Kdyby jen hrozný. Přímo k pos*ání.“ Pán se pousmál a dodal: „Bedřich“.

Na zářijový zájezd do Kapadókie jsem se vypravil především kvůli Chetitům a Bedřichu Hroznému. S sebou jsem si vzal knížku Za tajemstvím říše Chetitů od Vojtěcha Zamarovského (1919-2006). Protože málo kdo umí psát o starověkých civilizacích tak čtivě a přitom odborně.

S Chetity jsme se potkávali často. Muzeum anatolských civilizací v Ankaře, Alaca Hüyük (druhé nevýznamnější chetitské město), Yazilkaya (popsaná skála), Chattušaš (hlavní město říše), Káneš/Néša (město) a Archeologické muzeum v Kayseri.

Chetité. O tomto národu se dlouho nevědělo. Sem tam nějaká zmínka ve Starém zákoně, avšak to bylo vše. V r. 1834 francouzský dobrodruh, cestovatel a archeolog Charles Felix Marie Texier (1802-1871) spatřil ruiny velkého města u vesničky, dnes městečka Boğazkale (Boğazköy). Byl ohromen. Ulice, domy, paláce, chrámy, mohutné hradby… Místní obyvatelé nevěděli nic a Texier se domníval, že objevil ruiny římského města Tavium. Vše zaměřil, zakreslil a svůj nález popsal v knize Popis Malé Asie. I když kniha měla tři svazky a bohatý obrazový doprovod, evropští učenci jí větší pozornost nevěnovali.

Archibald Henry Sayce (1845-1933). Britský orientalista, profesor asyriologie na universitě v Oxfordu. Šlo o to, že na Blízkém východě (dnes přibližně Turecko, Sýrie, Jordánsko, popř. Irák) archeologové, cestovatelé a dobrodruzi nacházeli artefakty, o kterých bylo zřejmé, že je musela vytvořit jedna kultura, jeden národ. O němž se však nic nevědělo. Byl to právě pan Sayce, který vyslovil hypotézu, že tajemným národem byli Chetité. V r. 1880 pronesl přednášku. Sklidil posměch. Označili jej za „vynálezce Chetitů“, což však bylo myšleno s notnou dávkou ironie. Velký a mocný, vědě neznámý národ? To je přece nemožné.

Hugo Winckler (1863-1913). Německý orientalista a výborný znalec klínového písma. Právě on pomohl prokázat, kde leželo centrum chetitské říše. Od r. 1906 vedl u vesnice Boğazköy vykopávky s Theodorem Makridim z istanbulského muzea. Nalezli zde tisíce hliněných tabulek pokrytých klínovým písmem. Texty psané známou akkadštinou umožnily Wincklerovi určit, že rozsáhlé zbytky města patří Chattuši, hlavnímu městu chetitské říše. Velká část tabulek však byla nesrozumitelná. Byl to jazyk č. 2. Psaný sice již známým klínovým písmem, ale chetitsky. Což nikdo přečíst neuměl. Winckler byl svéráz. Archeologické metody v jeho době již známé nerespektoval. Najatí dělníci mu tabulky nosili v koších. Nezajímalo ho, kde byly uloženy (byl-li to chrám, šlo zřejmě o náboženské texty, bylo-li to skladiště, lze předpokládat hospodářské záznamy). Seděl ve své boudě a co bylo akkadsky, četl stejně rychle jako by to byl text v jeho rodné němčině. Navíc se neuměl chovat k místním dělníkům, nevhodně se oblékal, nesnášel místní stravu… Zkrátka a dobře exot každým coulem. Ale velký učenec.

Nyní odbočka. Dnes je Turecko moderní a vyspělá země se špičkovou infrastrukturou. Ale v 19. a na počátku 20. století byla každá výprava do země osmanských sultánů (s výjimkou Konstantinopole a několika velkých měst) riskantním, nebezpečným podnikem. Pohodlné silnice, rychlé železnice a komfortní hotely ani náhodou. Zato jedovatí hadi a škorpioni, obtížný hmyz, mraky komárů, malárie, zimnice… K tomu ne vždy přátelští a negramotní domorodci, pro než byli Frankové (tak označovali Evropany) nevěřící psi. Obstrukce lokálních úředníků, pro které platilo „Kdyby hloupost nadnášela…“. Bez sebemenšího povědomí o minulosti země, ve které žijí. Jen těžko vnitrozemští vesničané chápali, proč se pánové z Evropy zajímají o kameny a tabulky, které jsou dobré leda tak na vyspravení chléva nebo na zahnání toulavých psů.

A nyní již Bedřich Hrozný (1879-1952). Syn evangelického pastora z Lysé nad Labem. Hned na začátku je třeba zdůraznit: Klínové písmo nerozluštil. O to se postarali jiní. Třeba Georg Friedrich Grotefend (1775-1853) nebo Henry Rawlinson (1810-1895). Znaky vtlačované rákosovým klínem do hliněných destiček, které se poté vypálily, se začaly používat již ke konci 4. tisíciletí. Původ je třeba hledat v Mezopotámii, a to u Sumerů. AI jsem požádal, aby vyjmenovala hlavní národy, které písmo připomínající otisky ptačích nožek v blátě používaly. Akkadové (akkadština), Asyřané (asyrština), Babyloňané (babylonská akkadština), Elamité (elamština), Chetité (chetitština), Churrité (churritština), Luvijci (luvijština), Sumerové (sumerština) a Uratejci (uratejština). Bedřich Hrozný rozluštil klínopisnou chetitštinu. Tedy jazyk, jehož písmo známé bylo. Což ani v nejmenším neznamená, že bychom měli použít spojení „rozluštil jen“. Naopak! Pokud by se v lingvistice udělovala Nobelova cena, Hrozný by ji musel obdržet. Však ho také francouzští novináři ve 20. a 30. letech minulého věku označovali za českého Champolliona.

V sobotu 26. 9. jsem se byl podívat v muzeu v Lysé, kde je Hroznému věnována expozice. Zajímavá, byť poněkud zastaralá. Hrozný byl polyglot. Čeština, němčina, angličtina a francouzština. V těchto jazycích psal odborné i populární texty. Dále latina, stará řečtina, jazyky, jimž se tehdy běžně učili gymnazisté. A pak arabština, hebrejština, akkadština vč. asyrštiny a babylonštiny, sumerština, sanskrt, chetitština, perština, etiopština… Studoval na gymnáziu v Kolíně, kde ho ovlivnil profesor dějepisu a orientalista Justin Václav Prášek (1853-1924). Pak již Vídeňská univerzita a Humboltova v Berlíně… Doktorát v r. 1901. Výsledkem Hrozného dvouměsíčního stipendijního pobytu v Londýně byla práce Sumerskobabylónské mýty o bohu Ninragovi.

V r. 1902 nastoupil jako praktikant do vídeňské Univerzitní knihovny. Za dva roky odjel s prof. Ernstem Sellinem (evangelický teolog, archeolog) do Orientu, kde se jako odborník na klínové písmo podílel na výzkumech v lokalitě Tell Taanek (dnes Palestina). Procestoval Sýrii a Egypt. Po návratu do Vídně se stává soukromým docentem pro řeči semitské. Nadále pracoval v knihovně, kde až v r. 1909 získal definitivu. V tomto roce se v Praze oženil s Vlastou Miladou Procházkovou. Spolu měli dcery Olgu (*1914) a Helenu (*1917).

První větu v klínopisné chetitštině rozluštil - samozřejmě po úmorné práci s kopiemi tabulek vykopaných v Chattuši Wincklerem a uloženými v istanbulském muzeu - v létě roku 1915. Protože byl krátkozraký, sloužil za Velké války v rakousko-uherské armádě v relativním poklidu jako armádní písař ve Vídni. Ta věta zněla takto: „Nu ninda-an ēzzateni, wādar-ma ekuteni.“ „Nyní chléb budete jísti, vodu budete píti.“ I neodborník pozná: „nu“, latinsky „nunc“ (nyní); „ēzzateni“, něm. „essen“, lat. „edere“ (jísti); wādar, něm. „Wasser“, angl. „water“ (voda), „ekuteni“, lat. „aqua“ (voda)… Čili chetitština byla indoevropský jazyk. Chetité tak byli po jazykové stránce našimi starověkými bratranci. Neuvěřitelné, leč je to tak.

Za první republiky byl Hrozný československou i mezinárodní celebritou. Po vzniku republiky byl jmenován profesorem klínopisu a dějin starého Orientu na Karlově univerzitě. Roku 1924 získal peníze na první českou expedici do Šech Sadu, kde v dubnu začaly výkopy. V r. 1925 na další výpravě na kopci Kültepe nalezl město Káneš. Zároveň objevil přes 1000 hliněných tabulek popsaných klínovým písmem. Smlouvy a dopisy asyrských kupců z 2. tisíciletí před Kr. V r. 1926 Hrozného zvolili děkanem filozofické fakulty. Byl rovněž (podobně, jako pánové Zamarovský či Grygar) aktivním popularizátorem vědy. Patřil mezi zakladatele Orientálního ústavu v Praze a v r. 1929 založil časopis Archiv Orientální, jehož byl hlavním redaktorem a pro který napsal desítky článků. Byl vysoce vážen v zahraničí, dopisující člen vědeckých společností v Paříži, Kodani, Amsterdamu, Stockholmu a Oslu. Univerzity v Paříži, Oslu a Sofii mu udělily čestné doktoráty. V r. 1936 podnikl přednáškové turné po SSSR. Statečně se choval za okupace, když jako rektor Karlovy univerzity rázně vykázal v listopadu 1939 německého důstojníka s tím, že akademická půda je nedotknutelná.

Bedřich Hrozný umírá v neděli 12. 12. 1952 v pražské ÚVN. Rudé právo o čtyři dny později zveřejnilo nekrolog „Akademik Bedřich Hrozný zemřel“. Článek končí takto: „Svými objevy nesmírného významu si Bedřich Hrozný získal velké zásluhy v naší i světové orientalistice.“ Tato věta je, stejně jako Hrozného chetitská věta o chlebu a vodě, unikátní, pozoruhodná. Je totiž jednou z mála pravdivých vět, které ústřední deník KSČ v první půli let 50. otiskl.

Poznámka: O navštívených chetitských lokalitách napíšu příště.

Zdroje