Paní Zdena Salivarová-Škvorecká byla z rodiny sociálních demokratů

Minulý týden jsem v upoutávce bloku Mozaika na ČR 3 - Vltava zaslechl, že pro pořad „Četba na pokračování“ redaktoři vybrali, a to již od pátku 22. 8. 2025, autobiografický text Honzlová od paní Zdeny Salivarové, provdané Škvorecké (*1933). Na stanici Vltava zřejmě cosi tušili, neboť v pondělí 25. 8. 2025 paní Salivarovou převezl z kanadského Toronta přes řeku Acherón nevlídný stařec Charón na druhý břeh. „Honzlovou“ mám v plánu, neboť jsem ji v audio podobě již jednou vyslechl a pamatuji se, jak silně na mne popis reálií let 50. zapůsobil.

Manželé Škvorečtí v Torontu založili a po mnoho let provozovali exilové nakladatelství „68 Publishers“ (někdy „Sixty-Eight Publishers“). Přiznám se bez mučení, že od pana Škvoreckého znám jen Tankový prapor, a to ještě ve filmové podobě. Možná jsem jako mladík přečetl Zbabělce, ale ruku do ohně bych za to nedal. Určitě mne však paní Mgr. Eduarda Macháčková, kolegyně z Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS), ve druhé půli 80. let zásobovala knihami z torontského nakladatelství. „Byly jsme tam taky“ od paní Dagmar Šimkové (1980, autobiografie - zážitky katolické aktivistky z vězení, mimo jiné ukryla dva vojenské zběhy utíkající na západ) a „Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu“ od Pavla Tigrida (1988). Zvláště tento „bedeker“ byl pro mne do slova a do písmene zjevením. Neboť poprvé jsem se dozvěděl o československých dějinách 20. století pravdivé a ideologicky nezkreslené informace v uceleném a velmi čtivém pojetí. Do té doby jsem žil jen z drobtů, i o Miladě Horákové mě musela paní Macháčková poučit. Dostal jsem vždy za úkol knihy z „68“ přečíst rychle, neboť na ně čekali další zájemci. Tak to tehdy chodilo. Jen k pamětem PhDr. Václava Černého jsem se dostal až po roce 1989. Zde snad ještě tolik, že podle mého názoru paní a pan Škvorečtí učinili svojí novodobou „Českou expedicí“ pro vlast více, než osobně velmi odvážní bratři Mašínové. Ti se prostříleli na západ a…?

Dnes ráno - byl jsem služebně v Ostravě - jsem na hotelu prolétl web „Seznam Zprávy“. Zaujal mne článek redaktora pana Daniela Konráda „Nikdo neudělal pro českou literaturu víc. Zdena Salivarová jí obětovala vše“. Dovolím si z textu citovat:

„Byla jsem kádrový případ, buržoazní dcerunka z rodiny bývalých sociálních demokratů, živel nehodný důvěry nové spravedlivé společnosti,“ shrnovala přívlastky, jimiž ji od malička častovali. Její otec provozoval v pražské Celetné ulici knihkupectví a malé nakladatelství, které komunisté pro únoru 1948 znárodnili a otce coby „vykořisťovatele dělnické třídy“ poslali do vězení. Po propuštění emigroval do USA, kde nakonec ve špatném stavu zemřel. Do žaláře, dokonce dvakrát, musel i bratr Salivarové. „Osmnáctiletého kluka odsoudili na deset let do uranových dolů za to, že převedl dva kamarády přes hranice a pak se zapletl v jednom velmi naivním a neopatrném odboji starších bojovníků proti komunismu.“… „Ve dne v noci, „zase chodila po těch modrých a růžových dlažebních kostkách a stála na plošinách tramvají a nenáviděla ty komunisty z celé duše.“

Slova „sociálních demokratů“ jsem zvýraznil já, a to záměrně. Neboť Česká strana sociálně demokratická, resp. Sociální demokracie pod vedením Jany Maláčové vstoupila do holportu s Komunistickou stranou Čech a Moravy pod značkou Stačilo!, již lze chápat a vykládat různě. Se stranou, jejíž předsedkyně neumí či spíše odmítá vyslovit v souvislosti se srpnem 1968 slovo „okupace“ (předchůdce ve funkci Gustáv Husák je interně užíval). Pro mne vskutku ohavná aliance.

Jsa milovník historie, vzpomněl jsem si na rok 1815. Napoleon je poražen u Waterloo. K tlustému podagristovi králi Ludvíku XVIII. (1755 -1824), bratru popraveného Ludvíka XVI., jednoho dne kráčely, a to pozdě večer, dvě postavy. Bývalý biskup Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (1754 - 1838) a zběhlý oratorián Joseph Fouché, první vévoda z Otranta (1759 - 1820). Těžko soudit, kdo z nich byl větším cynikem a mnohonásobným křivopřísežníkem. Neboť oba odpřisáhli věrnost mnohokráte, a to tak, jak se měnil politický systém Francie. Od konstituční monarchie přes republiku, konzulát, císařství až po první a druhou restauraci království. Občas také, bylo-li riziko značné, se prozíravě „ztratili z parády“. Zběhlý biskup z Autun dokonce na čas vyměnil Francii za Ameriku. Zrazovali a zase zrazovali, jakmile zjistili, že ti, kdo řídí stát, mají na kahánku. První zastával v různých vládách funkci ministra zahraničí, druhý byl ministrem policie. Talleyrand, jehož Napoleon v záchvatu vzteku nazval na jedné recepci v Tuilerijském paláci „ho**em v hedvábných punčochách“, po úrazu v dětství kulhal. Proto se do policejního šéfa zavěsil. Účel audience? Fouché měl složit již bůhvíkolikátou přísahu věrnosti, tentokráte restauračnímu králi Ludvíku XVIII. Jen drobnost. Vrchní policajt, byv za revoluce poslancem Konventu, hlasoval pro popravu jeho bratra a krále Ludvíka XVI.

Obskurní dvojici náhodou spatřil spisovatel, diplomat, romantik a konzervativní royalista François René de Chateaubriand (1768 - 1848). Vedle bifteku a novely Atala jsou známé jeho Paměti ze záhrobí (vydáno 1849 - 1850). Ono přízračné setkání popisuje takto: „Dorazil jsem do Saint-Denis. V královském předpokoji, kam mě uvedli, jsem nepotkal nikoho. Sedl jsem si do kouta a čekal jsem. Vtom se otevřou dveře. Mlčky vstupuje neřest opírající se o paži zločinu. Pan de Talleyrand kráčí podepřen panem Fouché. Ďábelské zjevení přechází pomalu kolem mne, vniká do králova kabinetu a mizí. Fouché přišel složit přísahu věrnosti svému panovníkovi. Oddaný, horlivý královrah klečící na kolenou vkládá své ruce, jež připravily o hlavu Ludvíka XVI., do rukou bratra krále-mučedníka. Biskup odpadlík je ručitelem přísahy.“

Přemýšlím, jak příhodně nazvat spojenectví Jany Maláčové a Kateřiny Konečné. Substantivum „zločin“ ke komunistům bezpochyby patří (byť soudružka Konečná se žádného nedopustila). U Maláčové je pojmenování obtížné. Naivní důvěřivost, poslanecký mandát za každou cenu, oportunismus, hloupost, populismus, trestuhodná neznalost…? Spojenectví uzavřené proto, aby obyčejným lidem v Česku bylo líp, aby senioři měli důstojné penze a v místě, kde bydlí, stomatologa, který jim zdarma zaplombuje díru po odvrtaném kazu?

Snad ještě tolik, že Bohumil Laušman (1903 - 1963), předúnorový předseda Československé sociální demokracie, byl v roce 1953 unesen z rakouského exilu agenty StB. Komunistická justice ho odsoudila k 17 letům odnětí svobody a za záhadných okolností zemřel v ruzyňské věznici. Stalin běžně nazýval sociální demokraty sociálfašisty a považoval je za úhlavní nepřátele komunistické revoluce. Mnozí si prošli jáchymovským peklem. O pokusu obnovit Československou sociální demokracii na jaře r. 1968 píše např. Patrik Sommer v bakalářské práci z r. 2022 „Obnova Československé sociální demokracie v roce 1968: Dialog dvou názorových proudů“. Předposlední 8. kapitolu autor nazval „Invaze ukončuje naděje“. Což lze, aniž bychom si text v rozsahu 10 stran přečetli, okomentovat stručně takto: „Stačilo! Víc číst netřeba.“

Jak tedy slušně parafrázovat Chateaubriandův postřeh? Tak třeba „Do volebního klání, nikoli však mlčky, vstupují naivita, hloupost, důvěřivost a trestuhodná nevědomost opírající se o paži bývalých a stále nepřiznaných a relativizovaných zločinů.“

Zdroje