Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské na Novém Městě v Praze

„A nezajde Praha! Zůstane, bude! A kdyby i Menší město i Staré jednou za své vzaly, bude tu jiné. Tam vystavím nové město, tam, hle; bude nová, veliká Praha! … Tak rostlo Nové město; stavení přibývalo jako hub po dešti. Ale nestavěli jenom noví měšťané, stavěl i sám český panovník. A ten nejnákladněji: kláštery, kostely s věžemi.“

Alois Jirásek je v pověsti „O staré Praze“ historicky přesný. Císař a český král Karel IV. byl velkým stavebníkem. Na geniálně rozvrženém Novém Městě pražském založil nebo nechal založit tyto kostely: Sv. Štěpán - farní, klasická bazilika. Sv. Jindřich - farní, hala. Sv. Apolinář - kolegium kanovníků, jednolodní s presbytářem. Zvěstování P. Marie Na trávníčku - řád Servitů, čtvercový, čtyři klenební pole, P. Maria a slovanští patroni - slovanští benediktini, trojlodní pseudobazilika. Nanebevzetí P. Marie a sv. Karla Velikého - řád augustiniánských kanovníků, osmiboká centrála s věží a presbytářem. P. Marie Sněžná - řád karmelitánů, plánována jako velká trojlodní bazilika, vystavěn jen závěr. Sv. Kateřina Alexandrijská- řád augustiniánek, jednolodní s osmibokou věží.

Brownovo Tajemství všech tajemství jsem začal poslouchat ve verzi audio, ale po pár minutách jsem to vzdal. Dle mého soudu jde o opětovnou verzi „Šifry“. Stále totéž záhadné schéma, tentokráte vtažené do pražských reálií. Divil bych se, kdyby v jedné z kapitol - ale jistý si samozřejmě nejsem - můj křestní jmenovec nevyužil novoměstský Karlův kříž. Ten je skutečný a nic tajemného v něm není. Už na přednáškách pro průvodce Prahou nás v 80. letech paní dr. Chrastilová upozorňovala, že Karel byl nejen sběratel relikvií, ale že rovněž sbíral řeholní řády a kostely. Proto má každá z výšeuvedených novoměstských svatyní jiného investora a odlišné architektonické uspořádání. Císař si v mystice liboval, což v  době vrcholné gotiky nebylo výjimečné. Pět z jeho popudu založených novoměstských kostelů je rozmístěno tak, že spojnice mezi nimi vytvářejí na plánu města přibližně rovnoramenný kříž. P. Maria na Karlově ↔ P. Maria a slovanští patroni - rameno č. 1. P. Maria Na Slupi ↔ sv. Kateřina - rameno č. 2. V průniku (uprostřed) nalezneme kanovnický kostel sv. Apolináře.

Moji čtenáři vědí, že vedle gotiky a architektury druhé půle 19. a prvních 40 let 20. století (historismy, secese, kubismus, rondokubismus, art deco, funkcionalismus, konstruktivismus) mám v oblibě baroko. Sloh, který nezaměnitelným způsobem pronikl do podoby českých a moravských měst, vesnic a  do krajiny našich zemí. Poutní místa, zámky, letohrádky, aleje, venkovské kostelíky s cibulovitou věžní bání, boží muka, hřbitovy… Umělecká díla, která v zemích Koruny české vznikala přibližně od r. 1623 (Valdštejnský palác) do r. 1770 (1766 umírá architekt F. M. Kaňka), snesou srovnání s tím nejlepším, co lze z tohoto období v Evropě spatřit. Malířství, sochařství, architektura, tesařina, umělecké řemeslo… A také poezie (vysokomýtský jezuita Bedřich Briedl) a hudba (Černohorský, Michna z Otradovic, Tůma, Vejvanovský, Zach, Zelenka).

Pokud jde o kostely, lze vysledovat dvojí přístup. Buď vznikla barokní novostavba se vším všudy, ať již na místě zbořeného kostela (sv. Mikuláš na Malé Straně, sv. Markéta v Břevnově) nebo na místě zcela novém (sv. Jan Nepomucký Na skalce, sv. Voršila na Novém Městě). Někdy se původní, zpravidla románský či gotický kostel v tehdy moderním barokovém slohu přestavěl. A to buď tak, že se doplnily kaple, jehlan věže se nahradil plechovou cibulí, upravilo se průčelí a pozornost se věnovala hlavně vnitřku (oltáře, varhanní kruchta, štuk, fresky). Pražským příkladem budiž kostel sv. Jindřicha nebo kostel sv. Vojtěcha (farní, Nové Město). Další možností bylo z původní stavby zachovat třeba jen věž nebo půdorysný rozvrh s využitím základových částí středověkého zdiva (úspora nákladů byla důležitá) a připojit zcela novou chrámovou loď. Jednou z takovýchto skoro novostaveb vystavěných na místě původního gotického kostela s užitím karlovské věže je kostel sv. Kateřiny Alexandrijské při klášteře augustiniánek na Novém Městě. Severovýchodní bod Karlova novoměstského chrámového kříže.

Kateřina Alexandrijská, byť je jednou z nejznámějších postav katolického i pravoslavného nebeského dvorstva, žila i nežila. Nelze vyloučit, že jde o postavu zcela smyšlenou a nebo že jakýs takýs reálný základ má. Spekuluje se třeba o známé filosofce a matematičce Hiptaii z Alexandrie (360? - 415). Podle legendy Kateřina žila v Egyptě počátkem 4. století. Impériu tehdy vládl poslední velký pronásledovatel křesťanů Dioklecián. Uzurpátor Maxentius (někdy označován za císaře, padl v r. 312 ve známé bitvě u Milvijského mostu) se dívku snažil odkřesťanštit. Byl uchvácen její krásou a vzdělaností a nabídl se jako manžel. Kateřina odmítla, zaslíbila se přece Bohu. V disputaci přesvědčila o své křesťanské pravdě 50 pohanských učenců. Maxentius se zachoval dle slavného Catulova verše „Odi et amo!“ („Nenávidím a miluji!“). Jako odmrštěný a zhrzený nápadník odsoudil Kateřinu ke strašlivému trestu. Čtyři kola nechal pobít hřeby a mezi nimi měla být učená dívka rozdrcena a rozdrásána. Panna se však vroucně modlila k Bohu. Mučící nástroj zničil seslaný anděl, který navíc zahubil na 4 tisíce pohanů. Kateřinu pak Maxentius nechal docela obyčejně popravit mečem. Z jejích ran místo krve prýštilo mléko. Mrtvolu mučednice andělé donesli na horu Sinaj, kde byl v 6. století za panování východořímského císaře Justiniána založen klášter sv. Kateřiny. Ten existuje dodnes (cca 330 km jihovýchodně od Suezu), patří Sinajské pravoslavné církvi a je jako jeden z nejstarších křesťanských klášterů vůbec na seznamu UNESCO památek. Mimochodem! Starobylý kateřinský klášter navštívil v letech 1598 - 9 Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (popraven 1621). V jeho známém a česky psaném cestopisu je kapitola „O příjezdu našem do kláštera svaté panny Kateřiny pod horu Sinai“. Stejně tak zde byli měšťan Martin Kabátník z Litomyšle v r. 1501 (popisuje svatokateřinské ostatky) nebo františkán Václav Remedius Prutký v r. 1752. Zkrátka a dobře skoro každý poutník do Svaté země nemohl místo s hrobem sv. Kateřiny vynechat. Právě tady objevil v r. 1859 lipský teolog a evangelík Konstantin von Tischendorf (1815 - 1874) dlouhý pergamenový svitek v řečtině zvaný Kodex Sinaiticus, což je zatím nestarší známá verze bible (téměř kompletní Starý i Nový zákon) ze druhé půle 4. století (dnes v knihovně Britského muzea).

I když je historická existence Kateřiny sporná, katolická církev ji v oficiálním seznamu Martylorogium Romanum eviduje. Svátek má 25. 11., jejími atributy jsou zlomené ozubené kolo (odkaz na zničený mučící stroj), kniha (symbol učenosti), koruna a palmová ratolest (odznaky mučednictví). Dramatický osud světice přitahoval literáty. Z doby Karlovy pochází česky veršovaná legenda Život svaté Kateřiny. „A když sě to všecko skona, ciesař Maxencius vstona, vezřev na tu pannu pilně, hněvaje sě z toho silně, vida ji tak tvrdéj viery, a i žádúciej odpěry protiv jiej nemohl mieti; káza ji svým sluhám jieti i mučiti v nemilosti.“

V úterý 25. 11. 1332 bojoval mladý český králevic Karel u hradu San Felice nedaleko města Modena proti nepřátelským italským městům. Český princ přišel o koně a vypadalo to s ním špatně. Nakonec však bohyně Fortuna rozhodla v jeho prospěch a protože na 25. listopad připadal svátek sv. Kateřiny, Karel přičítal vítězství její přímluvě a po celý život učenou pannu horlivě uctíval. Jednou z nekrásnějších prostor hradu Karlštejna je soukromá Karlova kaple sv. Kateřiny zdobená freskami a leštěnými polodrahokamy ve zlacené omítce. Je pravdou, že původní zasvěcení drobné svatyně bylo zřejmě jiné (sv. Palmacius), avšak na úctě Karla ku sv. Kateřině to nemění nic. A právě to byl důvod, proč císař pozval do nově založeného Nového Města řád augustiniánek, ženskou odnož řeholního společenství Ordo Sancti Augustini (augustiniáni, vznik r. 1059, úcta sv. Kateřiny, studium, vzdělání, výuka, rozjímavý život v komunitě). Vyhradil jim místo nedaleko dnešního náměstí I. P. Pavlova při ulici nyní zvané Kateřinská. Klášter byl založen na počátku r. 1354, přičemž císař mu věnoval několik ostatků sv. Kateřiny. První převorkou byla paní Kateřina z Hocholtingu. Ke klášteru samozřejmě patří kostel. Ten vysvětil arcibiskup Jan Očko z Vlašimě v neděli 28. 11. 1367, a to za císařovy účasti.

Jak již jsem uvedl, Karel byl nejen velkým sběratelem svatých ostatků, ale schraňoval i církevní řády a kostely. Každá z novoměstských svatyní, kterou založil nebo jejíž zbudování inicioval, je jiným architektonickým typem. Kostel sv. Kateřiny byl jednolodní s pěti poli křížové klenby a se závěrem o pěti stranách osmiúhelníku. V průčelí se tyčila štíhlá osmiboká věž zakončená jehlancem. Ta se jako jediná z původní stavby dochovala dodnes. Říká se jí pražský minaret a podobné věže o osmi stranách najdeme u kostelů sv. Apolináře a u Zvěstování P. Marie Na trávníčku.

Rozkvět kláštera, jehož duchovními správci byli augustiniáni z nedalekého kláštera Na Karlově, ukončily husitské bouře. Konvent i kostel byly vydrancovány a řeholnice vyhnány. Na starých rytinách Prahy je celý komplex zobrazován jako ruina. Po skončení husitských válek se augustiniánky vrátily, avšak bylo jich jen několik a žily ve velmi skromných poměrech. Klášterní kostel se podařilo obnovit až počátkem 50. let 16. stol. Novicek bylo málo a v r. 1562 umírá poslední převorka Ludmila Leskovcová z Leskovce. Klášter se dostává pod správu augustiniánů u sv. Tomáše na Malé Straně. Po bělohorské bitvě (1620) bylo možné zřídit menší samostatný mužský klášter, který zpočátku fungoval jako „detašovaný“ objekt augustiniánů z Malé Strany.

V r. 1676 se novoměstský konvent stává samostatným. Velkou donátorkou kláštera byla paní Helena Barbora hraběnka z Martinic, která nechala pořídit oltář zasvěcený svaté Kateřině a Čtrnácti svatým pomocníkům. Převor Leopold Šimko založil v r. 1707 při kostele sv. Kateřiny Bratrstvo Čtrnácti svatých pomocníků. R. 1710 sepsal další převor Augustin Jeschke latinské dějiny kláštera. Není asi náhodou, že v nedaleké Ječné ulici je činžovní dům z počátku 19. století zvaný „U čtrnácti svatých pomocníků“. Jde o skupinu katolických světců chránících věřící společně i samostatně před různými pohromami a nemocemi. Sv. Kateřina Alexandrijská do této grupy patří spolu se sv. Vítem, sv. Barborou, sv. Kryštofem a dalšími.

Velký dar augustiniánům poskytla baronka Dorota Veronika Becková, rozená Straková z Nedabylic. Přijala titul matky konventu a financovala výstavbu nových klášterních budov připojených k severní části kostela. Stavba byla dokončena v r. 1730 včetně východní dvoupodlažní budovy, kde si paní baronka zřídila byt. Architektem mohl být (ale jisté to není) František Maxmilián Kaňka.

Protože dar paní Doroty byl značný, přistoupilo se zcela logicky i k novostavbě klášterního kostela. Základní kámen byl položen 4. 7. 1737 a autorem projektu byl jeden z největších vrcholně barokních architektů v Čechách Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 -1751, starší literatura uvádí nesprávně Kaňku). Pracoval pro malostranské augustiniány, kterým přestavěl gotický kostel sv. Tomáše a přilehlé klášterní budovy. Z karlovské stavby ponechal jen osmibokou věž se čtvercovým základem jako odkaz na slavnou minulost kláštera. Vlastní chrámový prostor navrhl jako zcela nový, byť zachoval jednolodní podélnou koncepci. Kilián Ignác navrhl i vnitřní výzdobu kostela. K její realizaci přizval dva vynikající umělce. Malíře Václava Vavřince Reinera (1689 - 1743), který je autorem bohaté freskové výzdoby a sochaře a řezbáře Františka Ignáce Weisse (1690 - 1756), jemuž svěřil sochařinu.

K popisu historie mnohých klášterů u nás lze použít stále dostupný uhlový papír čili kopírák nebo klávesové zkratky „CTRL + C“ a „CTRL + V“. Založení za Přemyslovců nebo Karla IV. → rozkvět do r. 1419 → vydrancování a vypálení husity → živoření do r. 1620 → opětovný vzestup v době baroka → ne vždy uvážené zrušení Josefem II. → budovy konventu přeměněny na skladiště, byty, manufaktury, nemocnice či starobince → obnova klášterního kostela v  19. stol. → devastace a nezájem za vlády jedné strany → nákladná obnova po r. 1989.

Stejné to bylo i se svatokateřinským augustiniánským komplexem. Josefínskému aboličnímu dekretu konvent neunikl (1784), stát v klášteře zřídil nejprve vojenský výchovný ústav a od r. 1822 zde sídlil ústav pro choromyslné. Ostatně výraz „Kateřinky“ jako obecné označení pro blázinec je mezi Pražany známý. Kostel poničený zvláště armádou byl znovu vysvěcen v r. 1841 a bohoslužby se v něm konaly až do r. 1950. Poté lze použít sousloví „štěstí v neštěstí“. Chrám přešel do užívání Muzea hlavního města Prahy, které v něm zřídilo lapidárium barokních soch a depozitář. Vzhledem k tomu, že v muzeu si uvědomovali výjimečnost stavby, k devastaci typu „Rajhrad“ nebo „Mariánská Týnice“ naštěstí nedošlo. Interiér se dochoval v intaktní původní barokní podobě. Údržba se však zanedbávala, chyběly peníze. Vlhkost, plíseň, zatékání poškozenou střechou, narušená statika stavby. K velké rekonstrukci kostela se přistoupilo v r. 2000. Vnitřek obnovila akademická malířka a restaurátorka paní Vaica Hejdová (*1951) s kolektivem svých spolupracovníků. Zároveň byly opraveny i vnější fasády. Po r. 1989 spravovali kostel sv. Kateřiny Alexandrijské křižovníci, od r. 2010 jej má ve správě Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.

Budovy bývalého kláštera užívají, a to již od dob nacistické okupace, neurologové. Dnes Neurologická klinika Všeobecné fakultní nemocnice. Jižně od kostela je velká a volně přístupná Kateřinská zahrada, přičemž budova známé psychiatrické kliniky z konce první půle 19. stol. s úmrtním pokojem Bedřicha Smetany se nachází v jihovýchodní části zahrady.

A nyní již konečně prohlídka kostela. Vstupuje se od západu konkávně (dovnitř) prohnutým portikem se třemi arkádami. K jeho pravé straně přiléhá nevysoká zvonice dnes proměněná na obytný prostor a krytá mansardou. Nad portikem se tyčí gotická věž. V její čtvercové základně o dvou podlažích je nika (výklenek) s barokní sochou sv. Kateřiny. Následují podlaží osmiboká a celá štíhlá věž (pražský minaret) je zakončená novogotickým jehlancem (Dientzenhofer navrhl obvyklou cibulku).

Půdorys chrámové lodi složitý není. Nejedná se o komplikované průniky vzájemně prostupujících elips, čili stavba nepatří ke skupině dientzenhoferofských radikálně řešených chrámových prostor (např. sv. Jan Na skalce, kaple Zjevení Páně ve Smiřicích). Kilián ctil původní karlovský jednolodní prostor, jen jej trochu rozvinul a posunul směrem k jihu. Jde o podélnou loď s nádechem centrály. Neboť střední, čtvercovou část podélné části na severu a na jihu rozšiřují dva polokruhovitě ukončené prostory kaplí. Následuje presbytář. Čili podkruchtí s kruchtou → loď se třemi klenebními poli (prostřední čtvercové pole rozšířené o zaoblené kaple vyvolává dojem příčné lodi) → závěr (presbytář). Půdorys si lze prohlédnout například na https://encyklopedie.praha2.cz/stavba/472-kostel-sv-kateriny-s-klasterem-augustinianu-poustevniku,já jsem zvolil letecký pohled ze serveru mapy.com.

Chrám je typický Gesamtkunstwerk, tj. jednotný celek architektury, malířství, sochařství, uměleckého řemesla a samozřejmě i hudby, neboť na kruchtě jsou pozoruhodné dobové varhany, jejichž skříň vyřezali ve Weisově dílně. Vše doplněno pilastry se zlacenými jónskými hlavicemi a bohatě profilovanou římsou obíhající celý interiér. Nechybějí ani velká, symetricky rozmístěná okna různých typů: půlkruhem zakončená, kasulová (připomínají kasuli - kněžský ornát) a menší oválná. Zkrátka a dobře geniální hra barokního stavitele se světlem.

Rozměrné klenby jsou většinou české placky a ty poskytly jedinečný prostor pro vymalování scén ze života sv. Kateřiny. Jde o poslední velké dílo Václava Vavřince Reinera. Slavný malíř s Kiliánem Ignácem spolupracoval již při výzdobě kostela sv. Tomáše na Malé Straně. Cyklus svatokateřinských fresek patří k tomu nejlepšímu, co stárnoucí mistr vytvořil. Dva roky po dokončení díla (1741) Reiner umírá. Zasnoubení sv. Kateřiny s Ježíšem, sv. Kateřina před císařem Maxentiem, Disputace sv. Kateřiny s pohanskými učenci, Mučednictví sv. Kateřiny (světice je natažena na kole s hřeby), Stětí sv. Kateřiny a konečně Přenesení těla sv. Kateřiny na Sinaj. Na konše (čtrvtkulová klenba) severní kaple sv. Augustin bojuje svými spisy proti kacířům a na symetrické klenbě kaple jižní se P. Maria zjevuje sv. Mikuláši Tolentinskému (augustinián, kazatel a divotvorce žijící ve 13. stol.). Na některých freskách se podílel Reinerův spolupracovník Jan Ezechiel Vodňanský (1673 - 1758).

Oltářní obrazy nebyly svěřeny domácím umělcům, ale byly velmi neobvykle objednány u římských malířů Gregoria Guglielmiho (1714 - 1773) a Ignáce Sterna (1679 - 1748). Jak je vidět, na výzdobě se skutečně nešetřilo, neboť nikoli malá plátna bylo třeba dopravit přes Alpy do Prahy.

Na hlavním oltáři je obraz Oslavení sv. Kateřiny (Guglielmi). Světici doprovází družina Čtrnácti svatých pomocníků, mezi něž se sv. Kateřina počítá. Po stranách mezi sloupy nadživotní sochy dvou světců: sv. Tomáš z Villanovy a sv. Augustin. V nástavci oltáře sousoší Nejsvětější Trojice doprovázené rojem andělů.

U pilířů triumfálního oblouku (odděluje loď od kněžiště) jsou osazeny na pravé straně nadživotní socha archanděla Michaela a nalevo kazatelna. Ta je doplněna řezbářskou výzdobou s mariánskými tématy.

Bočních oltářů je celkem 6. Ve dvou mělkých bočních nikách blíže k hlavnímu oltáři dva protějškové věnované světcům mužské a ženské větve augustiniánského řádu. Severní oltář „obhospodařuje“ sv. Vilém Akvitánský a jižní sv. Klára z Montefalca. Čtveřice nadživotních soch sv. biskupů před pilíři křížení má bílý povrch z leštěné křídy. Na prostor křížení navazují dvě postranní apsidy bočních kaplí. Oltáře v nich jsou zasvěceny sv. Augustinu (sever) a sv. Mikuláši Tolentinskému (jih). Opakuji, že veškerá sochařská výzdoba pochází od Františka Ignáce Weisse a jeho dílny. Další dva mělké oltáře jsou za vstupním polem varhanní kruchty.

Jedním slovem krása nesmírná. Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské si lze prohlédnout před nebo po bohoslužbě, která bývá vždy v neděli od 9.00 hodin (kostel otevírají dříve). Nezbytné pravoslavné doplňky (ikonostats) jsou střídmé a do nádherného prostoru citlivě zakomponované.

Závěr článku, který jsem psal několik týdnů, si dovolím odlehčit. Kostel sv. Kateřiny - jak již jsem zmínil v úvodu - je severovýchodním bodem Karlova novoměstského kříže. Ten je pro esoteriky a záhadology tématem s velkým T. Budu tedy parafrázovat svého jmenovce z New Hampshire v USA.

„Langdon vystoupil z metra na stanici I. P. Pavlova a rychlými přískoky se blížil ke kostelu sv. Kateřiny. Ve tváři měl napjatý výraz. Jeho pohyb byl co krok to prd. Z kapsy vytáhl zlatý I-Phone 17 Pro Max. „Hej, Siry, přišlo na mě kyselo!“ Před očima se mu zjevila včerejší večeře servírovaná michelinským kuchařem v prezidentském apartmá hotelu Four Seasons. Nakonec nezbylo, než přidřepnout u prastarého dubu v Kateřinské zahradě. Langdon se zakřenil a se soustředěným výrazem v tváři tlačil. Klášterní zahradou se počal šířit hnilobný zápach smrti až k oprýskané budově psychiatrické kliniky, v níž 12. 5. r. 1884 zemřel, stižen progresivní paralýzou, český skladatel Smetana. Robert použil jemný toaletní papír Velvet Exellence Premium Comfort, který pro tyto případy nosil v neceséru Samsonite Image Toilet Kit. A s pootevřenými ústy zíral na štíhlou kostelní věž, která jako zpráchnivělý umrlčí prst ukazovala k ocelově šedému pražskému nebi.

Zdroje