Několik vět ke sjezdu SdL v Brně

Při včerejší cestě z kyperské Larnacy do Prahy jsem si na mobilu přečetl několik článků na téma Brno a sjezd sudetských Němců. Většinu psali fanatičtí odpůrci s hnojomety nabitými municí nebo ti, co mají pro pana Posselta připraveny kytice šeříků a krajíc chleba se solí. Můj názor? „Nechte spát Machiavelliho“, říká při dvorské slavnosti Rudolf II. papežskému nunciovi Spinellimu, který štve proti nekatolíkům (film Lékař umírajícího času). Ano, nechat tuto akci spát, tj. nechat ji korektně, ale bez většího zájmu proběhnout, je dle mého soudu nejlepší řešení.

Má babička (*1909) by asi také byla proti. Zažila roky 1938, 1939, 1942. Roky, kdy šlo jejímu manželovi a mému dědovi coby prvorepublikovému důstojníkovi s kontakty na Obranu národa o život. Jenže ti, co hlučně rebelují proti sjezdu SdL, události zmíněných let nezažili ani náhodou a jejich dějepisné znalosti, mají-li vůbec jaké, pocházejí z velkofilmů Otakara Vávry Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy.

Realita byla trochu jiná. To, že v r. 1938 byla velká část sudetských Němců obluzena a svedena Hitlerem, je neoddiskutovatelný fakt. Davy vítající freneticky v Karlových Varech a Liberci svého Vůdce, záběr na postarší ženu v transu, jak rozhazuje květiny po ulici… Vždyť anšlusu Rakouska a obsazení Sudet se říkalo květinové války. Ovšem ti, co nevítali, na záběrech nejsou. Jiní vítali, protože vítat museli nebo se nepřivítat docela obyčejně báli.

Mnozí Němci z pohraničí si spíše představovali územní autonomii v rámci Republiky československé, byť každý svébytností myslel něco jiného. Věděli, co dokáže Gestapo a Göringův výrok „kanóny místo másla“ sudetoněmecké panímámy braly s rezervou. Ony by raději to máslo. A hlavně ti inteligentnější tušili, že v Rajchu budou hrát po záboru druhé či třetí housle. To se jim v říšské župě Sudety splnilo do puntíku. Tak třeba v jakémsi obskurním „výzkumu“ Heydrichovi biologičtí „specialisté“ zjistili, že rasový profil sudetských soukmenovců je horší než u občanů v Protektorátu. Za pár týdnů po čtvrtku 29. 9. 1938 začaly chodit do hrázděných a podstávkových domů a chalup povolávací rozkazy od Wehrmacht a posléze i kartičky „Padl hrdinskou smrtí za Vůdce a vlast.“

Naše meziválečné a bezesporu demokratické vlády učinily v národnostní politice řadu závažných chyb, na což se zapomíná. Vávrovy filmy o tom vzhledem k době svého vzniku mlčí. Stačí si však přečíst třeba paměti „Žil jsem zbytečně“ od Zbyňka Hejdy (národohospodář, souzen v procesu s M. Horákovou).

Vyhnání a odsun (užívám oba výrazy) jsou z dnešního pohledu neakceptovatelné. Revoluční, resp. Rabovací gardy se činily, a to krvavě, o sto šest. Třeba v Postoloprtech. Benešovo „vylikvidovat Němce“ bylo blízké Heydrichovu „A Čech tady koneckonců nemá co pohledávat.“ Náš druhý prezident byl vystudovaný sociolog, a tak mohl zcela pragmaticky předvídat, co způsobí paušální vysídlení zhruba 2,2 - 3 milionů lidí, kteří byli s naším příhraničím bytostně spjati a jejichž předkové zde žili po staletí. V Ústeckém, Libereckém a Karlovarském kraji, kam často jezdím na výlety a vandry, jsou důsledky odsunu a vyhnání viditelné dodnes. Jenže Masarykův nástupce byl mstivý a mnichovského traumatu se nikdy nezbavil.

Nelze také měřítky dnešními posuzovat poválečné události. Po neskutečně ostudném Mnichovu, šestileté okupaci, dvou heydrichiádách, Lidicích, Ležákách a zhruba 340 000 umučených, zavražděných a padlých tomu asi jinak být nemohlo. Němce, co byli odejiti, nakonec mnohdy čekal lepší osud, než 40 let života v gubernii SSSR.

Někteří z těch, co mají připravené kytice, skutečnosti v předchozím odstavci relativizují až příliš. Neuvědomují si, že 81 let je sice dlouhá doba, ale možná ještě ne natolik dlouhá, aby bylo lze na obou stranách říct „Co jsme si, to jsme si!“ Ti, co proti sjezdu v Brně štvou, tak nečiní z vlasteneckých důvodů. Ani náhodou. Ale začenichali , zavětřili a ucítili příležitost. Zvláště ten, který pochází z členského města uskupení „Osa Berlín - Řím - Tokio“.

Na úplný závěr si neodpustím uvést, že jeden z mých čtyř pradědečků byl okresním hejtmanem v Semilech. Vlastenec, významný činovník klubu českých turistů. Nechal zbudovat známou Riegrovu stezku nad Jizerou. Jmenoval se Antonín Böhm.

Zdroje