Jak naší rodině jedna poprava pomohla k bydlení v Praze

Paní Taťana Veselá publikovala na médium.cz dne 24. 3. 2026 článek Pamatujete „Finta fň“ a „ŠTRONZO“? Dětství, které dnešní děti nezažijí. Pěkná apolitická vzpomínka na dobu před rokem 1989 na dětství strávené na vesnici nebo malém městě. V diskusi jsem reagoval, že za 60 let budou dnešní náctiletí a mladší nostalgicky popisovat, jak po škole četovali na té či oné platformě, jakou herní konzoli měli, k čemu používali chytré mobily a jak vykřikovali „six-seven“.

Nemyslím, že dnešní svět je v tomto ohledu horší či lepší, než byl svět mého dětství a mládí (60. - 70. léta). Samozřejmě, odhlédnu-li od reality společensko-politické. Jsa ročník 1960, pamatuji se dobře na sovětské tanky, rozstřílenou fasádu Národního muzea a na stranické prověrky. Ty se neblaze dotkly mých rodičů a tedy i mne. Bez protekce a nultého ročníku VŠE (pomocná síla v menze) bych nestudoval. Pokud zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu v § 2 režim založený na komunistické ideologii označuje za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, nezbývá, než souhlasit. Vždyť můj tatínek zaplatil cenou nejvyšší. Jsa vzděláním ekonom, snažím se vyvarovat emotivních deklarací. Dobu předlistopadovou označuji jako „období centrálního řízení hospodářství“. Nebo - mám rád Francii - užiji výraz „ancien régime“ (absolutní „ludvíkovská“ monarchie do r. 1789).

Já nyní budu také vzpomínat. Původně jsem se chtěl věnovat nakupování. Čtenář se bát nemusí. Fronty na banány zmíním. Patřily ke koloritu doby. Ale nepůjde o téma hlavní. Chci psát o tom, jak a kam jsme chodili nakupovat, jaké byly tehdejší prodejní zvyklosti, zmíním legendární mléčné bary, trafiky, papírnictví a obchody s polotovary. Začít však musím bydlením, neboť „dojít na nákup“ patřilo mezi první povinnosti uložené mně rodiči a já budu popisovat obchody v místě, kde jsem 23 let bydlel. Což bylo největší náměstí v Česku zvané Karlovo v Praze 2.

Jak rodiče k bydlení v Praze přišli aneb jedna poprava pomohla

Taťka (*1928) vystudoval na UK farmacii a v Praze bydlel počátkem 50. let na podnájmu v ulici Na Piavě 18, později Sverdlova. Dnes Charlese de Gaulla 832/18, Praha 6 - Bubeneč. Nájemcem velké vily byl Ing. Ludvík Frejka narozený jako Ludwig Freund (1904 - 1952). Od června 1948 přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky. Když se Gottwald dozvěděl o jeho zatčení, komentoval to slovy „Tak už i pro něj přišli.“ Byť si byli blízcí, Kléma ze strachu o sebe pro přítele Ludvu neučinil nic. Frejkův syn, student Tomáš - naši ho od vidění znali - se otce veřejně zřekl a požadoval pro něj trest smrti. Kdo nevěří, nechť běží na https://archiv.ucl.cas.cz/ a vyhledá si Rudé právo z úterý 25. 11. 1952, strana 5. Přání synovi Strana rychle splnila. Známý je Gottwaldův výrok „Dáme jedenáct špagátů a tři doživotí.“

Frejku dne 3. 12. 1952 popravili a z vily se stala mateřská školka. Je tam dodnes. Taťka s mamkou byli podnájemníci z pokojíku v podkroví a zřejmě byli vyhodnoceni jako mladí a perspektivní budovatelé zářných zítřků. Proto bez protekce získali dekret na státní garsoniéru ve Vojtěšské ulici na Praze 1, kde bydleli od roku 1953 do roku 1959. Mamka vyprávěla, že by rádi přišli k bytu v Praze jinak, že výčitky měli. Čtu nyní „Rusko Leninovo a Stalinovo“. Boris Akunin (vl. jménem Grigorij Čchartašvili). Autor uvádí, že krize z konce 20. let se Francie dotkla méně, než jiných zemí. Jeden z důvodů byl, že sladká Francie za Velké války ztratila největší % mužů, a tak byl v zemi nedostatek pracovních sil. Chci tím naznačit, že i velká hrůza či tragédie mohou mít pozitivní důsledky.

Kulové blesky socialismu

Nyní je třeba mladším vysvětlovat. V dobách vlády jedné strany byla většina městského bytového fondu (s výjimkou menších vil a rodinných domků) ve státním vlastnictví. Řadový občan, nevlastnil-li rodinný domek, byl většinou nájemník. Platil nízké nájemné, avšak činžovní domy postupně chátraly. V Praze je spravovaly Obvodní podniky bytového hospodářství - OPBH. Zde - mluvím z vlastní zkušenosti - byla obálka pro referenta nezbytná. Třeba když chtěl nájemník nový kuchyňský sporák (i ten byl státní), potřeboval-li vyměnit průtokový ohřívač (karmu) nebo obložit koupelnu dlažkami. A pokud se mu zachtělo jiného bytu? Pak občané mezi sebou směňovali. Akce kulový blesk. Noviny byly plné inzerátů typu „Vyměním 1 + 1, II. kategorie v Bubenči za větší“ a tak pod. V pasážích bloku „Václavské náměstí - Vodičkova - V jámě - Štěpánská“ byly za prosklenými prvorepublikovými výlohami stovky kartiček, u nichž směny chtiví občané postávali. Výměnu bytů schvaloval příslušný národní výbor. Trh - černý - zcela logicky existoval. Neboť dekret na byt ve velkém městě se vyvažoval zlatem. Byly neoficiální taxy, pokud jedna strana nabízela kvartýr větší a výměnou získala menší. Vybavuji si částku 10 tis. Kčs za místnost a za kategorii (počátek 80. let). Tak třeba akce 3 + 1, I. kat. za byt 1 + 1 kat. II. Nájemník většího bytu mohl bokem získat 20 tis. Kčs i více. Rodiče nabídli garsoniéru ve Vojtěšské ulici v roce 1959. Tehdy bylo kšeftování tohoto typu v počátcích. Paní Slabová z velkého prvorepublikového bytu na Karlově náměstí č. 14 - Černý pivovar chtěla coby vdova do menšího. Garsonka v nedaleké Vojtěšské jí vyhovovala. Rodiče uhradili stěhovací náklady.

Dva i tři dekrety na jeden byt a vzorné socialistické soužití s panem Adamírou

Navíc - zde se dostáváme k dalšímu dobovému specifiku - na jeden velký byt mohly být vydány dva, někdy i tři dekrety. Byt v 5. patře Karláku s číslem 12a (místo nešťastné třináctky) byl rozlehlý. 3 + 1 (pokoje přes 20 m2), k tomu pokojík pro služku, koupelna, WC, spíž, komora, velká předsíň s korkovou podlahou a balkón. Ve dvou pokojích byly stále funkční zvonky na služku. Jedna místnost byla relativně oddělená se samostatným vchodem do koupelny. Zde bydlel majitel druhého dekretu pan Adamíra. Statný, vysoký pán. Dnes single, tehdy starý mládenec. Pokud by chtěli v 60. letech sepsat a otisknout článek o vzorném socialistickém soužití, pak by redaktor musel vybrat rodinu Stirských + pana Luďka Adamíru. Spolužití bylo bez jediného mráčku. Naši si s Luďkem tykali. Dokonce navzájem věděli, kde má druhá partaj uloženy hotové peníze! Tehdy totiž pošťačky nárazově vybíraly doplatky za energie a vodu, platební karty nebyly, natož internetové bankovnictví a chytré mobily.

Zavřu oči a vzpomínám. Jaro 1968. Tři dospělí. Všichni s tehdy nezbytnou cigaretou. Taťka, mamka, pan Adamíra. Sedí u kuchyňského stolu s rozloženými novinami a diskutují. Slyšel jsem Dubček, Černík, Smrkovský, Svoboda, Novotný, Kolder, Biľak, Husák, akční program… Jenže mně bylo necelých 8 let a mým největším zájmem byly vláčky TT Zeuke, pastelky „progressky“ a dvě knížky: Svět na kolejích z edice OKO, Miroslav Hlavatý s obrázky Jiřího Boudy (SNDK 1964) a Vezeme se (SNDK 1965) o dopravě s nádherným barevnými dvoustránkovými ilustracemi Václava Junka (ilustroval také ikonický Slabikář).

Vánoce, kouzelné obálky a zrcátko

V zimě nás bylo v bytě i s panem Adamírou 7, protože přijížděli děda s babičkou. Vůbec nám to nepřišlo divné. Babička okupovala pokojík pro služku s oknem do světlíku, děda spal v obýváku, sestra a já s rodiči v ložnici. K Vánocům jsme jako děti dostaly od pana Adamíry obálku s nápisem „Danýčkovi“ a „Zuzance“. Bylo v ní 10 tuzexových bonů.

Babička v úterý 25. 2. 1969 večer: „Radko, Luděk dnes vůbec nevyšel z pokoje.“ Táta: „No a co?! Vždyť víš, že dělá ty noční směny.“ Babička: „No jo, ale von nebyl ani na záchodě.“Táta zaklepal na dveře pokoje. „Luďku, spíš? Jo, spí. Usnul při čtení, lampička svítí a knížka leží na zemi. To je u něj normální.“ Babička za 5 minut: „A díval ses, jestli se hejbe peřina? Jestli jako dejchá.“ Táta: „No jo, ty naděláš. To tam mám znova jít!?“ Za dalších 5 minut si půjčil od mamky kosmetické zrcátko z kabelky. Báječný pan Adamíra zemřel ve spánku. „Luďka musel mít Pánbůh moc rád“, byl babiččin komentář.

Paní Minka Krajníková s tvářemi jak slabikáře

Nemohu nezmínit přítelkyni (příbuznou?) pana Adamíry. Jarmila (?) Krajníková zvaná paní Minka. Drobná, čiperná, s tvářemi jako slabikáře, většinou v tmavém kabátě. Byla z Dobřichovic, kde vlastnila vilu. V jakém vztahu byla k JUDr. Miroslavu Krajníkovi (1850 - 1907), nevím. Ten byl ve své době známým právníkem, básníkem a překladatelem. V Dobřichovicích se zasloužil o výstavbu „nóbl“ vilové čtvrti Brunšov. Tamní letní vily jsou architektonickým fenoménem. Vydávají se o nich publikace a píší odborné články. Neboť mezi stavebníky i architekty najdeme zvučná jména. Krajníkova vila je v č.p. 118. Ulice Brunšova - Krajníkova - Leninova, dnes opět Krajníkova. S paní Minkou se kamarádila především babička, byly si věkem blízké. V dobřichovické vile jsem byl několikrát s rodiči na návštěvě.

Teta Alenka, manželé Boulovi, Fanynka z Čertova vršku a pan Smolík. Pět lidí s bytem na Karláku neodmyslitelně spojených.

„Máte tetracyklinové zuby“, říká má paní zubařka. Jenže nebýt antibiotik, tuto vzpomínku bych nepsal. Do 7 let celkem 9 zápalů plic a k tomu angíny. Když jsem jednou při vysoké horečce začal mluvit z cesty, táta řekl „A dost!“ Dětské obvodní doktorce Kremličkové a jejímu „Dáme acylpiriníček a čajíček“ už nevěřil. Protože jako farmaceut z Ústřední vojenské nemocnice kontakty měl, sehnal tetu Alenku. Správně MUDr. Alenu Tošovskou, dětskou lékařku z „boromejské“ nemocnice Pod Petřínem. Nikdy nevyrostla. Dětská obrna a hrb na zádech. Vykouřila 40 amerik za den a tvrdého alkoholu se nezříkala. Dodnes cítím její chladné ucho na prsou - říká se tomu auskultace. „Rrradaovane, chrrrastí nám to tam. Zase ta brronchopneumonie. Orrrdinuju tetrrracyklin.“ Alenka, stejně jako má maličkost, neuměla r. Děti neměla a tak jsme se stali - sestra a já - neteřinkou a synovečkem. K Vánocům mně dávala knížky o malířství, protože vedle hraní si s vláčky jsem pořád kreslil a maloval. Mamka: „Nemysli si, Alenka měla několik nabídek k sňatku.“ Já: „Vždyť měla hrb a byla trpaslík.“ „To ano. Ale měla vilu v Čerčanech, tuzexové konto, auto Fiat, jezdila s ním do Itálie podívat se na papeže…“ Teta Alenka, jinak jsme jí neříkali, mě sebrala hrobníkovi z lopaty. Navrhla tonzilektomii, čili odnětí krčních mandlí. Angíny a pneumonie poté naštěstí skončily.

Mé časté nemoci byly důvodem, proč jsem do mateřské školky v Pštrossově 11 spíše nechodil než chodil. A tak, když rodiče pracovali a babička s dědou pobývali v Praze jen v zimě, se hledala paní na hlídání. Starší manželé Boulovi byli dar seslaný z nebe. Myslím, že i kdybychom jim nedávali ani korunu, stejně by mě a mou sestru rádi hlídali. Mé vzpomínky jsou již jen matné, vybavuju si procházky se strejdou Boulou po Železničním mostě a sbírání kaštanů v novoměstských uličkách.

Náš byt na Karláku byl opravdu rozlehlý. Napočítal jsem celkem 15 dveří. A tak k nám docházeli pan Smolík a paní Fanynka z nouzového obydlí Čertův vršek v Praze - Libni. Pan Smolík myl okna, kterých bylo rovněž bezpočet a Fanynka čas od času vypomohla s velkým úklidem nebo s mým pohlídáním, když šli rodiče do divadla. I oni pro mě byli součástí širší rodiny. Hlavně Fanynka, které jsem ukazoval své obrázky. Ovšem drobný zádrhel tu byl. Rodiče nakázali, abychom o nich pokud možno nemluvili. Neboť to, že nám pomáhali s uklízením, mohlo být i v zlatých 60. létech vyhodnoceno jako buržoazní manýr.

Přikázaný nájemník a nadměrné metry

Ještě je třeba zmínit pojem přikázaný nájemník. Měl-li občan vilu nebo rodinný domeka národní výbor v místě bydliště uznal nemovitost za nadměrnou pro majitele, mohl mu přikázat nájemníka. Čili mu ho nakvartýroval do nemovitosti, která byla v jeho osobním vlastnictví. Tak tomu bylo v 50. letech u mých prarodičů. Za první republiky si pořídili řadový rodinný domek ve Vysokém Mýtě. Žádná opulentní vila, kuchyň, dva pokoje v přízemí, jedna místnost v podkoroví a zahrádka. Leč podnájemník jim přikázán byl. Za mého dětství a mládí již tato metoda ustoupila do pozadí, avšak stále existovaly nadměrné metry. Vyhláška určovala přípustný počet m2 obytné plochy na osobu. Z plochy nad se platilo o něco vyšší nájemné a pokud byl nájemník tak či onak nepohodlný (třeba se nedostavil k volbám), visel nad ním Damoklův meč přikázání nájemníka nebo odstěhování (z rozhodnutí národního výboru) do menšího bytu. V praxi byly takové případy výjimečné, avšak strach, „co by ONI mohli“, v lidech byl. Babička vždy 5. - 9. května vyvěsila československý a sovětský prapor. „Třeba by mně mohli sebrat důchod“, bylo její odůvodnění. Nebyla naivní ani hloupá. Jen zažila rozkulačení statku (oficiální pojem, v reálu krádež), do kterého se v r. 1909 narodila.

Byt v osobním vlastnictví

Dnes běžný byt v osobním vlastnictví byl za „anicen régime“ vzácností. Pro vládnoucí stranu byl pan domácí, kterému partaje poníženě donášely každý kvartál činži, snad ještě větší zloduch, než továrník. Jednu větu jsem našel v Manifestu komunistické strany: „Když vykořisťování dělníka továrníkem tak dalece skončí, že dostane hotově vyplacenou svou mzdu, vrhnou se na něho druhé části buržoazie - domácí pán, hokynář, majitel zastavárny aj.“

Sídliště, paneláky, králíkárny a návštěva Václava Havla

Ještě musím zmínit družstevní bydlení a paneláky. Rodiče byli členy bytového družstva od druhé půle 60. let. Počítali, že za 15 - 20 let (běžná čekací doba) získají byt pro jednoho z nás a velký novoměstský kvartýr smění za dva menší. Když 25. 2. 1990 Václav Havel v jednom ze svých projevů nazval panelové byty králíkárnami, přišlo mně to sice pravdivé, avšak prezidentův despekt se mně už tehdy nepozdával.

Příbuzní družstevní panelákový byt 3 + 1 na sídlišti v Ďáblicích získali. Pro nás z městského centra to bylo něco nového, neznámého a zvláštního. Vyrůstal jsem na Novém Městě s jeho širokými ulicemi (některé pamatují Karla IV.) a s pěti či šestipodlažními činžovními domy pěkně v řadě vedle sebe. Velké kuchyně i pokoje. Dodnes mám problémy s orientací na sídlišti nebo ve vilových čtvrtích, kde nemusí platit, že na jedné straně ulice jsou orientační čísla sudá a na druhé lichá. Mnohé paneláky jistě krásy nepobraly a v české krajině, dívám-li se z dálky na menší město, působí jejich shluk jako vřed. Jenže to je pouze jedna stránka věci.

Na druhou stranu je třeba poctivě přiznat, že v 70. a 80. letech mnozí občané ČSSR získali na sídlištích výrazně lepší bydlení, než bylo to, které opouštěli. Byty se tehdy členily do čtyř kategorií. Kategorie IV. (v Praze např. v historickém centru, na Žižkově, Smíchově v Karlíně, ve Vysočanech…) byla nejhorší. Komedie „Zítra to roztočíme, drahoušku“. Společné WC a kohoutek s vodou na pavlači, sklep na uhlí, kamna na pevná paliva, na dvoře klepadlo na koberce… K tomu drbna správcová v přízemí. Teplá voda se ohřívala. V Praze proto bylo několik lázní. Na Žižkově, na Klárově, Karlovy lázně, lázně Na Slupi, na Smíchově. Bylo stále dost lidí, kteří žili v bytech bez teplé vody a vykoupat se mohli buď v plechové vaně s ohřátou vodou (rodina se vystřídala: tatínek, maminka, děti) a nebo se šlo do lázní. Na stránkách ČR Vltava lze dohledat zajímavý seriál věnovaný tomuto specifickému městskému fenoménu.

Závěrem o výtahu, krásném výhledu a odpadkovém koši

Ve věku předškolním mne v našem domě fascinoval výtah se závažím. Bral jsem ho jakou živou bytost, se kterou jsem si povídal. V každém podlaží byly šachtové dveře s tlačítky „přivolávač“ a „odesílač“. Zpočátku - na to se ale pamatuji matně - musel nájemník či návštěvník chtivý zdviže vhodit do škvíry ve dveřích 25 haléřů, jinak mu nezbývalo, než šlapat pěšky.

A ještě jednu věc musím zmínit. Náš byt na Karláku byl v pátém patře. Dost vysoko, aby nás nerušil hluk aut a tramvají. Navíc pokoj pana Adamíry měl okna situovaná do dvora. Z dvou velkých pokojů byl skvostný výhled na severní polovinu náměstí s radnicí a na jezuitský kostel sv. Ignáce. Nejkrásnější byl pohled zimní. Když napadlo hodně sněhu. Park vybudovaný v r. 1884 Františkem Josefem Thomayerem vypadal z výšky zvláště po ránu pohádkově.

Zakončím vesele. V  báječných létech pod psa ve většině československých domácností byly k nalezení běžné domácí předměty zcela stejného typu. Státní podnik přesně dle plánu vychrlil miliónové série. Třeba koš na odpadky. Plastový, oválný, s bílým víkem. Jít se smetím, to byl můj a sestřin obvyklý úkol. Popelnice stály v průjezdu, který vedl na dvůr. Často jsme to praktikovali tak, že jsme plný koš vzali cestou do města. Vysypaný koš jsme postavili za velká a stále otevřená kovová průjezdová vrata. S tím, že jej vyzvedneme při návratu domů. Občas koš někdo ukradl. Naším trestem bylo pořídit v obchodním domě Máj nový a museli jsme vyslechnout komentář mamky na téma domácí práce, lenost, to já bych nikdy… ukončený slovy „…než byste zvedli váš zadek a uráčili se sjet výtahem. Trvá to 5 minut!“

Jednou však koš za vraty nechala i mamka, šla k holiči na trvalou nebo na nákup. Když se vrátila, koš za vraty sice byl, avšak oranžový a bez víka. My měli bledě modrý. „Tak to někdo vyměnil“, řekla si máti a popadla koš barvy pomeranč. „Ať máme doma alespoň něco, než se koupí nový.“ Další den šla na dvůr (měli jsme tam garáž) a u popelnic uviděla velkou papundeklovou ceduli: „Kdo zde v pátek odpoledne ukradl oranžový odpadkový koš, nechť si laskavě poslouží i víkem.“ „Já bych ten dekl vzala, ale bála jasem se, že mě třeba někdo pozoruje ukrytý za záclonou.“

Poznámka: Nakupování se budu věnovat příště.