Článek
„Finta fň!“
Stačilo jedno slovo a někdo naletěl.
A přesně takhle vypadalo naše dětství.
Zmizeli jsme ráno a vrátili se až za tmy. Nikdo nás nehledal, nikdo nevolal. Byli jsme venku – u potoka, na poli, za stodolou. A vždycky se našlo něco, co stálo za to.
Dětství na vesnici mělo jednoduchá pravidla. A obrovský prostor.
Říkali jste taky „Finta fň“? Nebo jste měli jinou hlášku?
Houpačka na starém stroji a hrušky za bundou
Za stodolou stály staré stroje a my jsme si na jednom z nich dělali houpačku. Poctivě jsme se střídali. Ale než jsme se na něho vydrápali, vyrazili jsme na lov.
Nejlepší sedátko – houpačka našeho dětství. Stačilo na něj vylézt a o zábavu bylo na celé odpoledne postaráno
Hrušeň byla jistota. Vylezli jsme na ni a hrušky koprčky nacpali za bundu. A pak už jsme na sedátku jen debužírovali.
Šťáva nám tekla po rukách a bylo nám úplně jedno, jak vypadáme.
Finta fň
Když jsme někoho nachytali, smáli jsme se: Finta fň! Nachytávky ale nekončily, jen se s věkem proměňovaly, jako třeba ŠTRONZO!
Tuhle hru jsme milovali. Stačilo jedno slovo a člověk musel ztuhnout v každé situaci…
„ŠTRONZO!“ Kdo se pohnul, měl smolíka. Pamatujete?
Venku od rána do večera
Zábavu jsme si vymýšleli sami. Stačilo mít s sebou plátěný pytlík s kuličkami nebo kolo. Anebo vůbec nic. Chytli jsme se za ruce, roztočili toho druhého a hráli Na sochy.
Těch her bylo tolik, že bych je dneska ani všechny nevyjmenovala.
Některé si ale pamatuju dodnes.
Třeba „Král vysílá své vojsko do boje“ — stáli jsme vedle sebe a pevně se drželi za ruce, aby náš řetěz vydržel co nejdéle, než někdo udělá chybu. A když stisk rukou nevydržel, někdy to pěkně bolelo!
Nebo „Polívka se vaří, maso na talíři…,“ u které jsme provětrali nohy i reflexy. A museli uhýbat před míčem.
A chůdy? Ty znamenaly jen jedno — kdo spadne první.
Dneska, když vidím děti sedět doma, někdy si říkám, jestli o něco nepřichází. Nebo to mají prostě jinak?
V jiných hrách jsme se rozpočítávali
„Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos…“ pokračovalo to boulí velikou jako celá Afrika. A my si ho doplnili bábou, která mu ji vymáčkla, tekla rajská omáčka a pokaždé se tomu šíleně řehtali.
A ještě jedno, ale určitě si vzpomenete na další:
„U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč…“
Chleba s cukrem a šťovík
Možná si to člověk idealizuje. Ale byli jsme mrštní a obratní. I když jsme s sebou ven dostávali pěknou kalorickou skývu chleba, a nejen jednu.
Já ten svůj s cukrem a máslem, jiní s povidly navrch pocukrovanými anebo se sádlem a hořčicí. Byli jsme jako šídla. Možná i proto jsme si na té naší vesnici vystačili úplně se vším.
Nadšeně jsme trhali šťovík a kyselili obličeje. Nebo po sobě stříleli bezovými kuličkami z různých foukátek.
Anebo stačil novinový papír a na světě byly bouchačky !
Pravda, nelítali jsme od nevidím do nevidím, museli jsme i pomáhat doma v hospodářství.
Ale čím dřív jsme si povinnosti splnili, tím dřív jsme mohli vystřelit za kamarády.
Netoužili jsme po městě – neměli jsme důvod
Možná jsme nevěděli, o co přicházíme. Ale bylo nám to fuk. Co pro nás bylo hlavní — byli jsme mezi kamarády a hry mezi námi jen bujely.
Někdy jsme hráli i „roztahovačku.“ Dnes mi to přijde tak trochu drsné, ale tehdy jsme z toho měli legraci.
Stoupli jsme si proti sobě s nohama u sebe. Jeden hodil nůž vedle nohy soupeře a tam, kde se zabodl, musel ten druhý nohu posunout. Pak házel on. A tak jsme si rozpětí nohou zvětšovali, až někdo už nedokázal stát.
A prohrál.
No tedy! Dneska si to už snad ani nedovedu představit!
Hlasy vesnice
Ale k té době patřilo i něco jiného než jen hry. Ves občas prořízlo zvučné volání: „Kůůůůžééé…“ To kožkař jel na kole a vykupoval kožky z králíků. Ten zvuk se mi vždycky zařezával do uší. Stačí si na něj vzpomenout a jsem tam zpátky.
Ke koloritu vesnice patřil i další hlas, nožaře. Ráda jsem poslouchala, jak se jeho hlas rozhléhal po vesnici. A pokaždé jsem se těšila na to jeho obligátní: „Nůůůžky, nožé, brousíííím“ a pořád dokola.
Kdyby už nikdy nepřijel, ten hlas by mi chyběl. Patřil do mého dětství.
Dneska už to nezažijete. Když potřebujete nabrousit nože, musíte někam zajet. Nikdo už nezajede až k vám před dům.
Hry u potoka
Vyřezávali jsme si lodičky z kůry, nebo je skládali z papíru a soutěžili, která dál dopluje. V potoce jsme se s kamarády i cachtali a pochytali i pár pijavic, ale radost nám to nekazilo. Nebo jsme v mističkových dlaních chytali pulce.
Léto na koupališti znamenalo svobodu. Odtud se vyráželo do pískovny na vory. Pamatujete tu zázračně teplou vodu po letní bouřce?
Pískovna a bumbáky
Stavěli jsme sochy z písku a hledali placaté kameny na žabky. Počítali jsme, kolik skoků udělaly. S tím správným placákem to bylo snad až do půlky pískovny!
Vozili jsme se na voru, který kluci stloukli, nebo skákali z nafouknutých velkých gumových duší. To bylo povyražení.
Co jsem neměla ráda? Když nám kluci dávali bumbáky. Brr, hlavu pod vodou s momentem překvapení jsem fakt nemilovala. Ale kluci nás asi ano, jinak by to nedělali.
Prý co se škádlívá, to se rádo mívá.
A že nás měli rádi hodně!
Kolo a první sjezdy z kopce
Když jsem na kole ještě neuměla jezdit, vytáhla jsem tatínkovo s rámem. Vytlačila na kopeček, stoupla na šlapku a drnčivě přes hrboly frčela dolů.
A když už jsem uměla, ale neměla své, éňo ňůňo bylo ježdění pod rámem. Dodnes nechápu, jak jsme se tam vlastně vešli a jak jsme to dělali? Ale jezdilo to také dobře.
Píchlá duše ve dvanácti
A s kolem přišly i první „velké“ dovednosti. Moje první kolo bylo modré. Ve dvanácti jsem si dokázala opravit píchlou duši.
Hledat bublinky v lavoru s vodou a vytáhnout oranžovou záplatu z krabičky s lepením – to byl rituál.
100 jarních kilometrů
Od dětství jsem se ráda toulala, a to mi vydrželo dodnes. Sešla se nás parta dětí a s učitelem jsme vyráželi na výlety. A kilometry si zapisovali do takového průkazu.
Sbalili jsme si saky paky. Žádný batoh. Měli jsme brecka. Pamatujete si ho ještě? Taková malá plátěná „kabelka“ přes rameno se zipem na boku.
Brecko: taška, kterou měl úplně každý
Jedno jsem ještě vyštrachala, tak dávám pro připomenutí. Jen má místo zipů přezky. To byl tehdy hit! Univerzální taška na výlety. Někde se jí říkalo chlebník ale u nás to bylo brecko.
A měli jsme ho univerzálně všichni.
Vešla se tam svačina i šťáva na pití.
Legendární „brecko“, které přežilo všechno. Také jste v této tašce nosili svačinu a všechna svá dětská tajemství?
Pouštění draka na poli
Vyráběla jsem ho spolu s tatínkem. Tatínek pak držel klubko provázku, já čapla draka a běžela jako o závod. Naskakuje mi husí kůže, jen si na to vzpomenu. Měla jsem pocit, že mi drak tím ocasem vesele mává.
Drak a Stezka Českem
Pohled na draka povívajícího v oblacích mi tehdy dával pocit, že se na mě svět usmívá. Dnes, když kráčím ruku v ruce s manželem po Stezce Českem a v nohách máme stovky kilometrů, už vím, že ta svoboda z dětství nebyla zadarmo.
Museli jsme si ji vyběhat u potoka a odpracovat v hospodářství. Možná proto nás teď ty kopce nezlomí. Ta holka s „breckem přes rameno“ ve mně totiž pořád šlape dál.
A já ji občas nechám, ať mě vede.
Narodila jsem se v roce 1961 a moje vzpomínky se pohybují mezi 60. a 70. lety, které se v každodenním životě prolínaly a tvořily ten pravý rytmus vesnického dětství.
Možná jsme toho neměli hodně. Ale nechybělo nám nic.
Někdy si říkám, jestli jsme měli víc svobody nebo jen jiné dětství.
Jak to máte vy?
