Rok 1968 si vyžádal samostatný díl Velkých dějin (pokračování)

V předposledním odstavci svého článku z 31. 7. 2026 „Rok 1968 si vyžádal samostatný díl Velkých dějin. Čte se jak detektivka“ (Jiří Hoppe: Velké dějiny zemí Koruny české, díl XIX., 1968) jsem napsal, že „…budu pokračovat v některém z příštích článků. Tento rok připadá 21. srpen na pátek. 58 let!“

Svůj slib plním. Jak jsem napsal v úvodu příspěvku předešlého, potřebuju si ujasnit a utřídit, co jsem přečetl. O škaredé středě 21. 8. 1968, kterou jsem prožil jako osmiletý kluk, toho bylo napsáno víc než dost. Rád bych se proto věnoval třeba jednání v Čierné, zvacím dopisům a dalším důležitým událostem, které intervenci přecházely. Začnu rekapitulací, neboť „Repeticio mater studiorum est.“ Pokud jde o konkrétní data, neuvedu-li jinak, jde vždy o rok 1968. Když jsem postupně dokončoval jednotlivé odstavce, požádal jsem AI o vhodný obrázek. Své prompty jsem musel opakovat a upřesňovat, ale výsledek, myslím, až tak špatný není. Zvlášť když jsem využil i rodinný archiv.

27. 6., čtvrtek. Vychází manifest Dva tisíce slov

Autor Ludvík Vaculík. Můj dědeček ve Vysokém Mýtě seděl v červenci 1968 u kuchyňského stolu a snažil se spočítat, zda je slov skutečně 2000. V Moskvě, Berlíně, Budapešti, Sofii a ve Varšavě manifest vyvolal zděšení. U soudruhů z předsednictev komunistických a dělnických stran pravděpodobně úporný průjem nebo zácpu. Dle jejich fyziologického ustrojení. Mladším čtenářům je třeba připomenout, že internet, sociální sítě, mobilní telefony a dokonce prachobyčejné kopírky byly v létě roku 1968 hudbou budoucnosti. Přesto si troufnu tvrdit, že v Československu skoro každý gramotný občan Dva tisíce slov četl. Vždyť manifest byl adresován „dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem.“

Ocituji několik vět, které na zahraniční soudruhy (a také na české, pravověrné) působily jako projímadlo či jako spouštěč obstipace. Dokonce i pro Kriegla byl text „zu viel.“ „Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného neměla. … Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. … Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech.“

14. 7. - 15. 7., neděle a pondělí. Varšavský dýchánek a Dopis pěti.

Dubček a spol. byli na schůzku do Varšavy pozváni. Odmítli. Byli by v postavení krále Jindřicha IV., jenž v r. 1077 v rouchu kajícníka putoval na italský hrad Canossa, aby si u papeže vyprosil zrušení klatby. Soudruzi v polském hlavním městě sepsali „Dopis pěti komunistických a dělnických stran ústřednímu výboru KSČ.“ Byl publikován v Rudém právu v pátek 19. 7. 1968 včetně „Stanoviska předsednictva ÚV KSČ k dopisu pěti komunistických a dělnických stran“.

My pobývali pod stanem u vísky Drvenik na Makarské riviéře. Tehdy byla módou tranzistorová (tj. přenosná) rádia. Dospělí vždy večer poslouchali zprávy. Blízkost slovanských jazyků jim stačila, aby porozuměli. „Dopis pěti“, tak se tomu říkalo. Brežněvova doktrína v praxi. Leonid Iljič a vrchní soudruzi ze čtyř dalších zemí vymysleli toto: Je-li v kterékoli zemi tábora socialismu a míru socialistické zřízení v nebezpečí, jsou-li ohroženy zájmy dělnické třídy a pracujícího lidu, je soudružskou povinností poskytnout infikovanému členu společenství internacionální pomoc. Nejprve domluvami, vysvětlováním a radou. Nepomůže-li to, musí následovat skutek. Stát napadený infekcí kontrarevoluce je nutné vyléčit antibiotikem v podobě tanků, děl, obrněných transportérů a vojska.

Co tehdy vrchním soudruhům na Československu vadilo? Slovy básníka „Bylo to překrásné a bylo toho dost!“ Zrušení cenzury. Ta skutečně odstraněna byla. Od května 1968 bylo možné psát a mluvit o všem. Třeba o událostech 50. let bez eufemismů o „politováníhodném porušování socialistické zákonnosti a leninských norem při budování strany.“ Skousnout varšavští nemohli nezávislé, stranou nekontrolované organizace (dnes spolky). K 231, Klub angažovaných nestraníků (KAN) a zárodky sociálnědemokratické strany. Další strana? Nepřípustné! Krev jim pili konkrétní lidé, za všechny Jiří Pelikán, ústřední ředitel České televize, Josef Pavel, ministr vnitra a František Kriegel, člen politbyra ÚV KSČ a předseda ÚV Národní fronty.

Několik myšlenek z varšavského psaní:„Zároveň nemůžeme souhlasit s tím, aby nepřátelské síly zatlačovaly vaši zemi ze socialistické cesty a vytvářely hrozbu odtržení Československa od socialistického společenství. To už není pouze vaše věc. To je společná věc všech komunistických a dělnických stran a států vázaných spojenectvím, spoluprací a přátelstvím. To je společná věc našich zemí, které se sdružily ve Varšavské smlouvě… Přes usnesení květnového pléna ÚV KSČ…zesílené útoky reakce nenarazily na odpor. Právě proto získala reakce možnost vystupovat veřejně před celou zemí, uveřejnit svou politickou platformu pod názvem Dva tisíce slov, která obsahuje otevřenou výzvu k boji proti komunistické straně a proti ústavní moci, výzvu ke stávkám a nepořádkům. … Nikoho by neměla zmást tvrzení jeho autorů, že nechtějí svrhnout socialistické zřízení, nechtějí jednat bez komunistů, nechtějí podkopávat svazky se socialistickými zeměmi. To jsou pusté fráze, jejichž cílem je legalizace platformy kontrarevoluce, oklamání bdělosti strany, dělnické třídy a všech pracujících.“

29. 7. - 1. 8, neděle - středa. Jednání představitelů KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou

Je třeba poctivě přiznat, že Brežněv Dubčeka mnohokrát varoval. Měl k němu osobní, otcovský vztah, při soukromých setkáních mu tykal. První, důraznější výstrahu si českoslovenští komunisté vyslechli na schůzce představitelů komunistických a dělnických stran v Drážďanech v sobotu 23. 3. 1968. Poté Leonid Iljič občas Dubčekovi zatelefonoval, napsal mu dopis („noční dopis“ z 11. 4. 1968). Neopomenul emotivně zmínit oběti SSSR při osvobozování Československa v r. 1945, zdůrazňoval neměnnost poválečného uspořádání Evropy a připomínal, že je třeba obnovit a posílit vedoucí úlohu strany a plnit přijaté závazky. Dubček vždy vše odkýval, ano, souhlasím, jistě… Na zasedání politbyra ÚV KSČ o své komunikaci s kremelským generálním informoval neúplně a zkresleně. Vše je v zásadě pořádku. Jen je třeba, pokud jde o náš polednový kurs ve straně a společnosti, vypilovat nějaké drobnosti.

Setkání v Čierné v kulturním domě železničářů byla vyvrcholením Brežněvových snah přimět odbojné Čechoslováky, kteří chtěli budovat svůj socialismus s lidskou tváří, k návratu do sovětského ovčince. V pohraniční obci nad řekou Tisou schůzovali členové a kandidáti předsednictva ÚV KSČ a ÚV KSSS. Dubček, Barbírek, Bilak, Černík, Kolder, Kriegel, Piller, Rigo, Smrkovský, Špaček, Švestka, Kapek, Lenárt, Šimon. A také prezident Svoboda (tehdy ještě člen politbyra nebyl). Za SSSR Brežněv, Voronov, Kosygin, Mazurov, Pelše Podgornyj, Suslov Šeljepin, Šelest, Děmičov, Mašerov, Katušev a Ponomarjov. Brežněv: „Vy říkáte, že je to liberalismus, my říkáme, že je to kontrarevoluce.“ … „Dali jste nám slib a my věříme, že budete bojovat. Ze své strany chceme prohlásit, že jsme připraveni poskytnout vám v tomto boji neomezenou pomoc a jsme k této pomoci již plně připraveni. Bude-li náš plán zmařen, svolat novou poradu bude obtížné. Odpovědně to prohlašuji. Proto k vám přijdeme na pomoc.“

Následovala schůzka představitelů komunistických a dělnických stran 2. - 3. 8. 1968 v Bratislavě. Co naši komunisté v Čierné Sovětům slíbili? 1. Zabezpečení vedoucí úlohy KSČ, 2. sdělovací prostředky budou plně pod stranickou kontrolou, 3. zastavení mediálních útoků proti SSSR a ostatním zemím socialistického společenství, 4. bude vydán zákon zakazující činnost protisocialistických organizací a sociálně demokratické strany, 5. státně-bezpečnostní orgány budou vyčleněny z působnosti ministerstva vnitra, 6. Vasilu Biľakovi (a dalším pravověrným) nebude způsobena pro jejich názory žádná újma.

3. 8. Pátek. Předání zvacího dopisu Brežněvovi. Nebyl jediný.

Agresor potřebuje záminku. Útok na Polsko nacistickým Německem 1. 9. 1939. Heydrich s Naujocksem obhájili zinscenovaným přepadením německé vysílačky v Gliwicích. Stejně tak SSSR sehrál 26. 11. 1939 Manilský incident. Posloužil jako důvod k zahájení Zimní války s Finskem. V r. 1979 jsem byl v Jugoslávii. Zastavili jsme se v Bělehradě u známých. Titovi tehdy bylo 87 let a zdravotně na tom byl špatně. Bělehradští si vyprávěli vtip: Po bulharsko-jugoslávské hranici se prochází Brežněv s rukou u ucha. „Tak se mně zdá, jako by někdo volal o pomoc.“

„V této těžké situaci se obracíme na vás, na sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze vytrhnout ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Zvací dopis. Brežněvovi byl předán v Bratislavě v pátek 3. 8. 1968. Člen politbyra ÚV KSSS Petro Juchymovyč Šelest (1908 - 1996) akci popsal takto (není důvod mu nevěřit): „Večer jsem se nakonec sešel s Biľakem a domluvili jsme se, že ve 20.00 zajde na veřejný záchodek, kde se ve stejný čas objevím i já, a on mi prostřednictvím našeho příslušníka KGB Savčenka předá dopis. Tak se i stalo. Setkali jsme se náhodně na záchodcích a Savčenko mě nepozorovaně z ruky do ruky, předal obálku, v níž byl dlouho očekávaný dopis. Kdo intervenční pozvánku podepsal? Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak. Konzervativcům, jimž byl římský papež nade vše, se v Evropě říkalo ultramontáni. Pro signatáře dopisu byl papežem kremelský Leonid Iljič.

Osobní dopis v češtině předal Brežněvovi kandidát předsednictva ÚV KSČ a pozdější pražský vedoucí tajemník Antonín Kapek (1922 - 1990). Obsah? KSČ není s to čelit nárůstu antisocialistických a protisovětských tendencí, akceschopnost strany je paralyzována atd. Kopie obou dokumentů odevzdal Boris Jelcin v r. 1992 Václavu Havlovi při státní návštěvě v Rusku. Zmínit je třeba i dopis 99 pragováků ze čtvrtka 18. 7. 1968, jehož iniciátorem byl zřejmě velitel Lidových milicí v pražské automobilce Praga. Byl publikován v úterý 30. 7. na titulní straně sovětského deníku Pravda.

Tito a Ceaușescu v Praze, Ulbricht v Karlových Varech

Jugoslávský prezident a předseda tamního Svazu komunistů Josip Broz Tito (1892 - 1980) navštívil Prahu 9. - 10. srpna (pátek, sobota). O jednání v Čierné ho Dubček informoval zmatečně. Tito, nadšeně obdivovaný českým a slovenským lidem, vyzval Sašu k rozhodnému postupu proti antisocialistickým silám a varoval ho před Sověty. Což varovaný nepochopil. V pondělí 12. 8. se v Karlových Varech objevil „ultramontán“ Walter Ulbricht (1893 - 1973). Dubčekovi vyčetl neplnění bratislavských závazků. Držel řeč na téma „v NDR je socialistická demokracie na vyšší úrovni, než v ČSSR.“ Mimochodem! Jeho mudrování a vychloubání, že východní Němci jsou nejlepší, se nelíbilo v Moskvě a bylo jedním z důvodů Ulbrichtova pádu v květnu r. 1971. Ve čtvrtek 15. 8. 1968 do Prahy zavítal Nicolae Ceaușescu (1893 - 1973), a to oficiálně kvůli podpisu Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a Rumunskou socialistickou republikou. Sdělil za hlučného aplausu většiny československých občanů, že Varšavská smlouva byla založena proti imperialistickým zemím a nikoli k tomu, aby zasahovala do vnitřních záležitostí svých členů. Proč Moskva odbojné Rumunsko neztrestala? Asi proto, že karpatský génius a Dunaj myšlenek Nicolae nikdy nezpochybnil vedoucí úlohu komunistické strany, společenské vlastnictví výrobních prostředků a centrálně plánovanou ekonomiku. O svobodě projevu a tisku si mohl rumunský lid nechat leda tak zdát. Čili žádné pro Kreml ztřeštěné úvahy o zrušení cenzury, pluralitě názorů či o tom, že komunistická strana si musí svou vedoucí úlohu zasloužit. Ze země hraběte Drákuly kontrarevoluční nákaza nehrozila.

9.8., pátek a 13.8., úterý. Dva telefonáty Brežněva Dubčekovi

Byl pátek 9. 8. a Leonid Iljič telefonoval Dubčekovi z krymské Jalty. Od velvyslance Červoněnka se dozvěděl, že s plněním slibů z Čierné a z Bratislavy je to všelijaké. „Zkrátka a dobře, Sašo, chtěl jsem ti tímto telefonátem připomenout naši dohodu z Čierné nad Tisou a z Bratislavy, chtěl jsem, abys pochopil, že začínáme být poněkud znepokojeni, že tato usnesení nejsou plněna a chtěl bych tě požádat, abys nad tím popřemýšlel, našel si čas i způsob, jak realizovat to, na čem jsme se dohodli.“

Úterý 13. 8. Další telefonát. Brežněv připomenul dohodu, že „všechny prostředky masové propagandy - tisk, rozhlas, televize - budou vzaty pod kontrolu ÚV KSČ a vlády. Po Bratislavě budou zastavena antisovětská a antisocialistická vystoupení. … Takový vztah k přijatým závazkům vytváří novou situaci a nutí nás nově hodnotit vaše prohlášení. A proto přijmout i nová samostatná řešení, která mohou ubránit jak KSČ, tak i věc socialismu v Československu. A co na to Dubček? Bránil se, že vše nejde tak rychle, že potřebuje čas. Na plánovaném sjezdu KSČ v září stejně složí funkci a vrátí se ke své profesi strojního zámečníka. Jenže také řekl: „Soudruhu Brežněve, přijímejte všechna opatření, jaká vaše politbyro považuje za správné.“

16. 8., pátek. Další dopis a schůzka Dubček Kádár

V pátek 16.8. odešel další dopis Brežněva Dubčekovi. Leonid opět apeluje na nutnost plnit ujednání z Čierné. Reorganizovat vnitro, odvolat Kriegla, Pelikána, Císaře. Předsednictvo ÚV KSČ neprojevuje iniciativu. Tentýž den setkání Jánose Kádára (1912 - 1989) s Dubčekem, a to na výslovnou žádost Brežněva. Poslední varování. Oba první tajemnici si byli vzájemně sympatičtí, leč nerozuměli si. Dle vzpomínek prý Kádár mimo protokol Sašovi řekl: „Ale ty je přece znáš, ne?“ Nebo „Copak opravdu nevíte, s kým máte co dělat?“ Je-li to vymyšlené, je to vymyšlené dobře.

Den rozhodnutí, sobota 17. 8. 1968

Po třech dnech intenzivního jednání politbyro ÚVS KSS na své 95. schůzi v sobotu 17.8. přijalo toto usnesení: „Po všestranné analýze situace a událostí posledních dnů v Československu a po posouzení žádosti členů předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSSR obracejících se k SSSR, PLR, BRL, MLR a NDR o vojenskou pomoc v boji proti kontrarevolučním silám se politbyro ÚV KSSS jednomyslně domnívá, že vývoj v Československu v posledních dnech dosáhl nejvyšší míry nebezpečí. Pravicové živly opírající se o zjevnou i tajnou podporu imperialistické reakce provedly přípravu kontrarevolučního převratu a ohrozily socialistické vymoženosti československých pracujících a osud ČSSR. Vzhledem k tomu, že KSSS a další bratrské strany vyčerpaly všechny politické prostředky působení na vedení KSČ, aby je povzbudily k potírání pravicových protisocialistických sil, se politbyro ÚV KSSS domnívá, že přišla chvíle podniknout aktivní opatření na obranu socialismu v ČSSR, a jednomyslně rozhodlo poskytnout Komunistické straně a lidu Československa pomoc a podporu ozbrojenými silami.“

18. 8., neděle. Pětka se schází v Moskvě. Dokonáno jest.

„Tak už jsme nic neříkali, ale mluvili jsme spolu. A bylo nás teda pět.“ (K. Poláček: Bylo nás pět). Leonid Iljič Brežněv, Władysław Gomułka, János Kádár, Walter Ulbricht, Todor Živkov. Již v minulém článku jsem poznamenal, že při schůzkách nejvyšších bylo lze diskutovat vcelku volně. Ovšem za předpokladu, že soudruh generální z Kremlu bude respektován jako první mezi rovnými. Říkalo se tomu kolektivní rozhodování. Praktikovalo se ve většině zemí socialistického bloku tak, že v politbyru (a v sekretariátu ÚV - další důležitý orgán) se o důležitých záležitostech hlasovalo. Ústřední výbor pak povětšinou poslušně a jednomyslně schválil to, so se v předsednictvu upeklo. Brežněv přítomné seznámil s plánem akce.

Předpokládalo se, že zvací dopis bude doplněn o další podpisy a že bude zveřejněn. Měly být svolány ÚV KSČ a Národní shromáždění. Oba orgány by podpořily akci „zdravých sil“ a schválily by provolání bratrským stranám s žádostí o vojenskou pomoc. Počítalo se s obsazením tiskáren a redakce Rudého práva. Měly být vypnuty rozhlas, televize, telefonní a telegrafní a síť. Předpokládalo se, že prezident Svoboda 21.8. vystoupí a přečte vysvětlující projev. Obsadit bylo třeba Prahu, Brno, Bratislavu, Košice a další velká města. Lidové milice byly raději postaveny mimo hru. Brežněv se přítomných zeptal, zda s intervenci souhlasí. Odkývali to všichni. Pokud jde o prezidenta Svobodu, byl to především voják. Neměl rád dlouhé řečnění a diskuse. Jeho postoj byl zhruba a velmi zjednodušeně tento: „Vidíte, kam jste to tím svým žvaněním dopracovali.“ Prožil válku in natura a nepřál si proto krveprolití a tisícovky mrtvých.

„Ústřední výbory komunistických a dělnických stran a vlády Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky a Svazu sovětských socialistických republik posoudily situaci vzniklou v souvislosti s aktivním nástupem pravicových antisocialistických sil v Československu zaměřených na odtrhnutí ČSSR od socialistického společenství a na pokus vytvořit buržoazní stát, a rovněž posoudily výzvu členů předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSSR stojících na pozicích obrany socialismu, a vyslovily souhlas s poskytnutím nezbytné vojenské pomoci socialistickému Československu a schválily odpovídající opatření.“

20. 8. úterý, 21. 8. středa, intervence

O samotné škaredé středě uvedu jen drobné autentické vzpomínky. Sluší se zopakovat: internet a mobilní telefony nebyly. O tom, že Československo je okupováno, se moji rodiče dozvěděli od rodinné přítelkyně paní Mlčochové. Pracovala v socialistickém podniku Ovoce - zelenina. Mamka vyprávěla: „Nikdy jsem neviděla taťku tak rozvztekleného, rozzuřeného. Pobíhal po bytě a křičel: „Tak já, důstojník Československé lidové armády, se dozvím vo okupaci republiky vod nějaký zelinářky.“ Já byl na prázdninách u prarodičů ve Vysokém Mýtě. Že nás obsadili, mně řekl ve středu ráno děda. Následovalo první politické školení, neboť mně musel vysvětlit, jak je možné, že Rusové, kteří nás kdysi osvobodili, jsou nyní okupanti. Babička - prožila dvě války - moji sestru a mne vyslala do samoobsluhy „U Kulhavejch“, abychom koupili mouku, rýži a cukr. Matně si vybavuju, že v rádiu vyzvali hospodyňky, aby na minutu přerušily práci a vzdaly čest prvním padlým. Já se postavil v koupelně do pozoru a děda mě pochválil, že je to tak správně.

Neodpustím si poznámku. Ti, co relativizují ve snaze zamlžit a rozostřit ruský útok na Ukrajinu, často zdůrazňují, že v roce 1968 byli v okupačním vojsku rovněž Ukrajinci. Mají pravdu. Vysoké Mýto bylo již za Rakouska posádkovým městem, za první republiky zde ložíroval slavný Pěší pluk 30 Aloise Jiráska. Od r. 1968 bylo v městských kasárnách cca 5 tisíc „spřátelených“ vojáků. Konkrétně 48. motostřelecká divize. K tomu rodinní příslušníci v panelácích. Velká kasárna stála hned naproti rodinnému domku prarodičů. A nyní pointa: Žádný Mejťák sovětským vojskům jinak než Rusáci neřekl.

Příští týden, dá-li Pánbůh, bych rád ještě rozebral osudný a ostudný Moskevský protokol. Věděl jsem sice, že „Kriegel to nepodepsal“, ale co vlastně odmítl podepsat, jsem si poprvé přečetl až díky výborné knize pana Jiřího Hoppeho. Z ní jsem také převzal většinu citací z dokumentů a vyjádření politiků.

Minulý článek jsem zakončil anekdotou. Učiním tak tedy opět. Ve druhé půli 80. let se v ČSSR říkalo: „Ve Výzkumném ústavu barev a laků vyvinuli nový, dvousložkový lak na Škodovky. Jmenuje se bi-lak a nevodprejskne, nevodprejskne.“