Kappadokie - země krásných koní, skalních klášterů, kostelů, kaplí a měst

Lion Feuchtwanger (1884 - 1958) napsal román „Nepravý Nero“. Zmínka ve starověkých análech, že kdesi v Malé Asii se jistý nýmand (hrnčíř Terentius) vydával za císaře Nerona, spisovateli posloužila k alegorii. Jinotajem velmi přiléhavě popsal nástup nacismu v Německu. Jedna z postav románu říká tuto veršovánku: „Kilíkie, Kapadókie, Lykie, z těch zemí se člověk poblije.“ Já strávil v prvním zářijovém týdnu s mojí oblíbenou CK v turecké Kapadókii a okolí 7 dnů. Nádherný kraj!

V Turecku se to má tak: Kdekoli se kopne do země, najde se památka. Popsat stručně všechny civilizace, národy, kmeny, království a říše, které se na území země půlměsíce od 3. tisíciletí před Kristem vystřídaly, je nemožné. Anatolie, jak lze také maloasijské území (Asia minor) nazvat, byla skutečná „vagina nationum“. Pochva národů. Mne zaujali Chetité, Římané, Byzantinci a seldžučtí a osmanští Turci.

Bývá módou hledat paralely mezi stavem západního světa dnes a Římskou říší v 5. století. Západní Řím končí v r. 476. Pikantní je, že většina obyvatel impéria tento rok za výjimečný nepokládala. Mladičký císař Romulus Augustus byl od vlády odstaven, dostal tučné odškodné a jelo se dál. Evropa starověku se postupně měnila v Evropu středověkou. Zůstal však Řím východní, ne zcela správně zvaný Byzantská říše. Ta definitivně končí až roku 1453, kdy sultán Mehmed II. Dobyvatel (1432 - 1482) vjel v úterý 29. 5. 1453 do bran Konstantinopole. V pátek 1. 5. se v chrámu Boží moudrosti (Hagia Sofia) konala první slavnostní muslimská modlitba. Poslední císař Konstantin XI. Palailogos (1405 - 1453) padl při obraně města. Skončil druhý Řím. Mimochodem! V jednom tureckém hotelu bylo WIFI heslo název hotelu doplněný číslem 1453. To určitě náhoda nebyla. :-)

Byzanc lze definovat matematicky: Římská státní správa, vojenství a právo + řecký jazyk, kultura a filosofie + křesťanství. Tato říše trvala necelých 1100 let, v 6. století za císaře Justiniána (482 - 565) se rozlohou blížila původnímu římskému impériu. Od 7. století začíná postupně přicházet o svá území (nejprve Egypt, Sýrie), posléze západní Afrika. K mocenskému vzepětí dochází ve století 10. a 11., avšak po osudové bitvě u Mantzikertu v r. 1074 následuje pomalý, leč trvalý územní a politický úpadek. Nikoli však umělecký. Citelný úder zasadili Byzanci křesťanští křižáci, když v r. 1204 za 4. výpravy dobyli a brutálně vydrancovali Konstantinopol. Právě tehdy se do Benátek dostává jako lup slavná bronzová kvadriga (čtyřspřeží) stojící nad hlavním portálem dómu sv. Marka.

Křesťanství bylo v Byzantské říši na nejpřednějším místě. Nejvyšší autoritou byl - podobně jako ve starém Římě - císař (pontifex maximus). Byl zástupcem Boha na zemi a ochraňoval jedinou a pravou víru (ortodoxii). Svolával církevní koncily, schvaloval dogmata a měl právo jmenovat či odvolávat konstantinopolského patriarchu. Ten byl hlavním duchovním představitelem v říši, avšak vždy podřízený císaři. Ježíš Kristus byl Pantokrator (vševládce), císař měl titul jen o fous nižší - autokrator (samovládce). Je logické, že rozpory mezi východními (pravoslavnými) a západními (latinskými) křesťany byly nemalé a dlouhotrvající, neboť první post v církvi si nárokoval římský pontifik. Dne 16. 7. 1054 se papež Lev IX. a patriarcha Michal Kerularios vzájemně exkomunikovali, čímž završili rozštěpení dosud alespoň formálně jednotné Svaté apoštolské katolické církve na církev západní a východní. Velké schizma, čili rozdvojení, rozštěpení. Ze stejného základu pochází i schizofrenie (σχίζειν, schizein = rozštěpit).

Nyní Kappadokie. V překladu z perštiny Země krásných koní. Vnitrozemská, centrální část Turecka, resp. Malé Asie. Dnes správní jednotkou Kappadokie není, jde však o důležitý historický, zeměpisný, vlastivědný a turistický region. Za císaře Traiana a jeho nástupců (2. stol.) římská provincie, za Byzance rovněž (Cappadocia Prima, Cappadocia Secunda). Později nárazníkové východní thema (územně-správní oblast) Kappadokia. Geologická aktivita zde byla značná, na což ukazuje množství neaktivních sopek. Tuf (sopečný popel a úlomky hornin), toť - zjednodušeně řečeno - kappadocký kraj.

Do tufu lze dobře tesat a tak je region krásných koní plný skalních klášterů, kostelů, kaplí i celých měst. Právě sem se již od 4. století uchylovali mniši a poustevníci. Později také ti, kteří se nechtěli vzdát uctívání obrazů (ikon). Spory mezi obrazoborci (ikonoklasty) a obrazomilci (ikonodulové) hýbaly Byzancí 8. a 9. století. Císař Leon III. (vládl 717 - 741) neuspěl v bojích s Araby a k tomu ještě erupce v Egejském moři (ostrov Thera, resp. Santorini), která stvořila nový ostrov Palea Kameni. Panovník si to vysvětlil tak, že Bůh se na věřící rozhněval, protože uctívali obrazy. Vždyť ve 2. Mojžíšově knize jasně stojí: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ A tak ikony a jejich uctívání zakázal. Druhá strana na čele s papežem Řehořem IX. tvrdila, že adorace obrazů modloslužbou není. Ježíš přece existoval i v podobě lidské. Ta zobrazena být může a lze se jí i poklonit. Opomenout nelze didaktickou funkci obrazů a soch, neboť v Byzanci stejně jako na latinském západě byla většina lidí negramotných. Psal o tom již sv. Řehoř Veliký (540 - 604): „Obrazy se totiž v kostelech umisťují proto, aby ti, kteří neumějí číst, viděli na stěnách to, co nedokážou přečíst v knihách… Tímto způsobem by písma a čtení neznalí měli mít možnost získat vědomosti o historických událostech.“ Vln přísných zákazů i opětovného povolování uctívat obrazy bylo v Byzanci několik. Teprve císařovna Theodora v r. 843 ikony opět povolila. A tak už to zůstalo. Obrazoborci čili ikonoklasté byli i naši husité a zákaz figurálního zobrazování stále platí pro islám. Někdy ikonoklasmus přeroste v barbarství. Viz např. Talibán a zničení soch Buddhů v Afganistánu nebo Islámský stát a rozbíjení asyrských soch v iráckém Nimrudu.

Ti, co se v Byzanci bez ikon obejít nemohli, odešli do Kappadokie. Zde v divoké a rozlehlé krajině nebyli císařským špehům a donašečům na ráně a riziko odhalení bylo mizivé. Ve skalních klášterech, kostelích a kaplích si Ježíše, jeho matku Marii, apoštoly a svaté mohli malovat a modlit se k nim. My navštívili několik míst a já jen fotil a fotil, neboť to byla krása nesmírná, tajemná a podivuhodná. Protože jsem si nedělal poznámky, musel jsem při psaní článku spolupracovat s umělou inteligencí, abych jednotlivé lokality správně určil. Nebudu se však mýlit, když uvedu, že jde o skalní kláštery, kostely a mnišská města v Národním parku Göreme.

Klášter, resp. skalní komplex Hallaç. Osamocený byzantský kostel a klášterní prostory v romantické krajině v údolí severovýchodně od městečka Ortahisar. Byl pravděpodobně vytesán jako jeden celek v 11. století. Ústředním prostorem je rozlehlé trojstranné nádvoří o rozměrech přes 20 × 20 metrů. K němu přiléhají síně, obytné a hospodářské prostory, hrobová komora a velký skalní kostel. Fasády se slepými nikami a pilastry, holubníky se zbytky barevných geometrických maleb, červené linkové ornamenty na obloucích a hlavicích, kostel s půdorysem typu vepsaného kříže, vysokými oblouky a soustavou kupolí, nestejně zdobené tesané hlavice sloupů. Předpokládá se, že kostel - případně celý areál - mohl být zasvěcen svatému Basilovi.

Sarica Kilise - Kostel Sarica. Skalní komplex v údolí Kepez (jižně od města Ürgüp) je obvykle datován do 10., příp. na počátek 11. století. Vznikl ve středobyzantském období, kdy se po skončení obrazoborectví v Kappadokii znovu rozvíjela výstavba a výzdoba kostelů, a to již nikoli tajně a navzdory zákazu. Původní zasvěcení svatyně neznáme. Označení Sarica se nevztahuje pouze na jediný kostel, ale na několik chrámů a přilehlých prostor. Mne zaujal refektář, čili podlouhlá místnost, která řeholníkům sloužila jako jídelna. Kameníci zacházeli s měkkým sopečným tufem, jako kdyby stavěli kostel z kvádrů. Vytesali sloupy, hlavice, oblouky, římsy, kupole i konstrukční články, přestože z hlediska statiky nebyly vždy potřebné. Zachovaly se i zbytky červené ornamentální malby. Zde je třeba poznamenat, že fresky se ve skalních chrámech většinou malovaly na sucho, tj. technikou al secco.

Pancarlik Kilise - Kostel Pancarlik. Na fotografii jsou pozůstatky širšího sídelního či mnišského komplexu v údolí Pancarlik.

Keşlik Manastiri - Skalní klášter Keşlik.Areál vznikal postupně. Nejstarší části, zejména kostel sv. Štěpána, pocházejí z 9. - 10. stol. Fresková výzdoba hlavního kostela archanděla Michaela z počátku 13. stol. se postupně restauruje. Dále mnišské cely, podlouhlý refektář s vytesaným stolem a lavicemi, chodby, skladiště, lisovna vína…

Göreme, řecky Κόραμα = Kòrama. Jedno z nejpůsobivějších míst v Kappadokii. Velký archeologický areál, v němž najdeme nejlépe dochovaný a restaurovaný komplex skalních mnišských měst (přes 30 kostelů, kaplí a klášterů z  5. - 11. stol.). Což o to, krásna to je veliká, avšak na rozdíl od předchozích míst hlava na hlavě. Hlučné centrum kappadocké turistiky. My navštívili několik kostelů, sám už si nejsem jist, který byl který. Zlatý hřeb, toť Karanlik Kilise, čili Tmavý kostel s nádhernými malbami z 11. století. Naštěstí jsem stihl udělat pár fotek, neboť oficiálně je to zapovězené a hlídač občas zařve „No photos!“ Avšak i přes zákaz mobily návštěvníků cvakaly o sto šest. Další kostely jen vyjmenuji: Tokali Kilise, Kostel sv. Barbory, Eimali Kilise (Kostel Jablka), Kostel Sandálů, Yilanli Kilise (Kostel Hada).

Aynali Kilise - Zrcadlový kostel. Své jméno získal podle geometrické výzdoby, jež se zrcadlově opakuje na protilehlých stěnách. Chrám vytesaný do skály má hlavní loď a dvě boční lodě. Jeho valenou klenbu podpírají čtyři sloupy s mohutnými patkami. Interiér zdobí jednoduché geometrické vzory v červené a bílé barvě. Celý tento komplex vznikl zřejmě v 11. stol. Z kostela lze pokračovat do dalších prostorných místností vyzdobených podobně.

Sobesos je nedávno odkryté římsko-byzantské město, kde se zachovaly základové zdi lázní a biskupské baziliky s podlahovými mozaikami. Jde o pozoruhodný pozdně starověký komplex a stále zde probíhají vykopávky.

Místní hlídač nám poradil, abychom se zašli podívat na nedalekou skalní Kostel-kapli 40 mučedníků - Kırk Şehitler Kilisesi. Čtyři desítky římských vojáků z 12. legie odmítly obětovat římským bohům, za což byli umučeni. Na internetu jsem dohledal, že k exekuci došlo v r. 320, tedy již po vydání Ediktu milánského (313). Ten povolil svobodu vyznání pro všechna náboženství a kulty včetně dosud pronásledovaného křesťanství. Licinius, císař východu, se obával, že křesťané v jeho armádě budou loajální vůči soupeři Konstantinovi, neboť ten Kristovu víru podporoval. Proto nařídil, že všichni vojáci na jeho území musí přinést pohanské oběti, aby dokázali svou věrnost státu. Pro kappadocké mnichy bylo 40 povražděných mučedníky, a proto jim zasvětili několik svatyní. Samotný dvoulodní kostel z 10. stol. je vytesaný do skalního kužele a fresková výzdoba je úchvatná. Vidíme zde 40 martyrů a řadu dalších biblických výjevů (např. Klanění Tří králů). Přitom malby pocházejí až z první půle století 13., tedy z doby, kdy již kappadocké území ovládali seldžučtí Turkové.

Závěrem nebude na škodu, zmíním-li kappadocké otce neboli Velké Kpappadočany. Jde o tyto tři světce: Basil Veliký (330 - 379, biskup v Cesareji, dnešní Kayseri), Řehoř z Nazianzu (329 - 389, konstantinopolský patriarcha) a Řehoř z Nyssy (335 - 395, biskup v Nise, bratr Basila). Jsou uctívání i v západní církvi. Nadživotní sochy prvních dvou vytesala dílna Ignáce F. Plazera pro malostranský kostel sv. Mikuláše.

Zdroje