Panenské Břežany: Zámky uprostřed světa

„Kousek od Prahy se nabízí ke koupi velkostatek se zámkem. Trochu si ho pamatuji z dětství, otec nás tam s bratry brával na výlet“…„Zámek?“ trochu zbystřila Adele. Bydlela v samém centru Vídně a všechno tu měla na dosah. Divadlo, operu, muzea a galerie, kavárny i umělecké salóny, krásné parky a zahrady, luxusní obchody a klenotnictví. … „Jaký zámek?“ „Vlastně jsou dva. Jeden je starý barokní. Kdysi tam žily jeptišky, je u něj nádherná kaple od Santiniho. Ten druhý je novější, dost rozlehlý, dal by se určitě přestavět na pohodlné sídlo. Je kolem něj velká zahrada a park“, trousil dál informace Ferdinand. „Park“, zasnila se téměř Adele. A už si představovala, jak se ve svém parku prochází po cestičkách vysypaných zářivě žlutým pískem a kávu pije v altánu obklopeném pestrými květinami.

Úryvek je z knížky, kterou jsem právě dočetl. Milena Štráfeldová: Zámek uprostřed světa. IKAR, 2026. Kombinace beletrie a literatury faktu.

Panenské Břežany. Obec 20 km severně od centra Prahy. Původně majetek panen benediktýnek od kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě. Dnes necelých 700 obyvatel a dva zámky. Horní a Dolní. Za Protektorátu v Dolním sídlili protektoři Konstantin von Neurath a Reinhard Heydrich s manželkou Linou. Zámek uprostřed světa. Ovšem ani horní není nezajímavý.

Paní Štráfeldová musela prostudovat odbornou literaturu v množství větším než malém, už za to klobouk dolů. První část „Zámku“ nazvala Adele (1881 - 1925). Adele Bloch-Bauer, manželka Ferdinanda Bloch-Bauera (1864 Mladá Boleslav - 1945 Curych). Velkopodnikatel, velkoprůmyslník (cukrovary), milovník a sběratel umění. Majitel břežanských zámků. Syn židovského cukrovarníka a bankéře Davida Blocha z Prahy.

V subkapitolách první části knihy poznáme císařskou Vídeň z „fin de siècle“, což je období cca 1880 - 1914. Historikové totiž označují 19. století jako „dlouhé“, které se vším všudy skončilo až sarajevskými výstřely v neděli 29. 6. 1914. Autorka před námi nechá defilovat vedle manželů Blochových postavy jako Gustav Klimt (malíř, 1862 - 1918), Egon Schiele (malíř, 1890 - 1918), Gustav Mahler (skladatel, 1860 - 1911) a jeho žena Alma. Mihnou se Sigmud Freud, Theodor Herzl, mladý Adolf Hitler a ještě mladší Reinhard Heydrich, dále Bertha von Suttner, Karl Kraus (novinář), Reiner Maria Rilke, Oskar Kokoschka (malíř) nebo Wlater Gropius (architekt). A mnozí další.

Navštívíme i vídeňská předměstí. Činžáky dělnictva a nižší třídy, brlohy chudiny. Setkáme se třeba s postavou nemakačenka a ztroskotance z Jihlavy (Iglau) Kurta Nowaka.

Sympatická je postava Bauerovic a později Blochovic výborné kuchařky paní Apoleny Žídkové, rodačky z Domažlic. Nebo Solomon Meier. Majordom u Bauerů a u rodiny Ledererů. Na jaře 1919 ho při pouličních pogromech dav vedený lůzrem a židobijcem Nowakem zlynčuje a ukope skoro k smrti. Uzdraví se, Ledererové mu přiznají doživotní penzi. Odstěhuje se do chudičkého bytu svého tatínka na předměstí Vídně. Útěchu nachází v návratu k chasidským tradicím, ve studiu Talmudu v ješivě (škola určená ke studiu). „Přesně tak, jak si to kdysi přál přísný otec. Možná by měl těm lumpům, co ho tak zmlátili, vlastně poděkovat…“

Čtenář má možnost v základních konturách porozumět židovské otázce. Jedna skupina Židů usiluje o maximální asimilaci s křesťanskou většinou. To jsou ti, kteří - byť mnohdy pocházejí z chudých poměrů, vystudují a stanou se úspěšnými právníky, lékaři, finančníky a podnikateli. Jako Bloch-Bauerovi. Do synagogy zajdou jen o největších svátcích a na Vánoce si klidně ozdobí stromeček. Zajímají se o umění, nakupují obrazy a sochy, organizují salony, v nichž se schází vídeňská smetánka. Druhou skupinou jsou Židé, kteří horují pro založení židovského státu v Palestině (nebo někde jinde, třeba v Africe). Mluvčím této skupiny je Binjamin Zje´ev známý pod jménem Theodor Herzel. Last but not least je zde grupa konzervativců, která chce žít po staru. Asimilaci pokládají za zradu na vyvoleném národě, studují tóru a talmud. Tatínek majordoma Meiera. Právě tento typ vyhublých, někdy vzhledem nepřitažlivých Židů v černých kaftanech a s dlouhým vousem potkával ve Vídni mladý Hitler a podle nich, byť nic špatného nečinili, si učinil pokřivený obrázek o celé menšině.

K důležitým postavám knihy patří Gustav Klimt, malíř vídeňské secese, který za své obrazy získal řadu ocenění (zlatá medaile na světové výstavě v Paříži 1900 za obraz Filosofie). Zároveň však řadou z nich způsobil skandály (Tři věky ženy nebo alegorie Filosofie, Lékařství a Práva původně určené pro Vídeňskou univerzitu). Klimt maloval i portréty, mezi vídeňskou smetánkou byl „in“ a paní Adele Bloch-Bauer namaloval dvakrát. Proslulý byl a stále je zvláště portrét z roku 1903 - 7 zvaný též Zlatá Adele.

Ferdinand Bloch-Bauer byl o 17 let starší, než Adele. Bylo mu jasné, že pokud jde o sňatek, Adele - jak bylo tehdy zvykem - podvolila se přání svých rodičů (spojení majetků), byť jej nemilovala. Rozhodl se ponechat jí maximální volnost, plnil všechna její přání a z Adele se tak stala sebevědomá, uměnímilovná žena, která si svého manžela vážila. V  domech či spíše palácích Blochů na vídeňské Schwindgasse č. 10 a Elisabethstrasse č. 18 se potkávaly tehdejší osobnosti z oblastí politiky, kultury, novinařiny a ekonomie. Vedle již jmenovaných také Karl Renner (první rakouský kancléř po rozpadu monarchie, prezident po r. 1945), lékař a socialista Julius Tandler a spisovatel Stefan Zweig.

Bloch zakoupil v r. 1909 v Čechách břežanské panství se dvěma zámky a zahradami. Věděl dobře, jak paní Adele miluje květiny. Součástí pozemků byla honitba a pan Bloch byl vášnivý lovec, takže koupě vyhovovala i jemu. Dolní zámek dal přestavět ve stylu pozdní secese a art deco. Patrová budova obdélného půdorysu s ústředním rizalitem o pěti okenních osách zakončenným trojúhelným štítem (tympanonem). Sloupový portikus, nad ním balkón přístupný z prvního patra. Dnes je zámek ve stavu zchátralém. Heydrichův syn Heider, který zde jako kluk pobýval, při návštěvě Břežan v r. 2011 nabídl, že s rekonstrukcí pomůže. Což ovšem občané Břežan, snad správně, odmítli. Horní zámek odkoupil ve 20. letech podnikatel Bedřich Brdík a od r. 1927 byl jeho majitelem výrobce nábytku Friedrich Gerstel (1896 - 1967).

V první části knihy ještě prožijeme První světovou válku a události, které po ní následovaly. Rozpad tří velkých monarchií, hospodářský rozvrat v Rakousku a v Německu, španělskou chřipku, inflaci, rozmach vypjatého nacionalismu a antisemitismu jako odpověď na komunistické experimenty (např. Bavorská republika rad). Paní Adele k velkému zármutku Ferdinanda umírá ve Vídni v sobotu 24. 1. 1925. Díky Klimtovu obrazu Zlatá Adele bývá někdy nazývána rakouskou Mona Lisou.

Lina (1911 - 1985). Druhá část knihy. Lina Mathilde von Osten, provdaná Heydrich. Autorka začíná vyprávěním o jejím rodišti na ostrově Fehmarn v Baltském moři. Budu stručnější, neboť o Heydrichovi vyšlo jen v češtině tolik knih, že by zaplnily v knihovně několik regálů.

Pan Ferdinand Bloch-Bauer se za první republiky choval vlastenecky, avšak rozpadu podunajské monarchie litoval. Vždy byl ochoten pomoci a přispět, kde bylo potřeba. Tak třeba, byť Žid, stal se patronem barokního kostela sv. Klimenta v nedaleké Odolena Vodě (architekt K. I. Dientzenhofer). Majitel břežanského panství však musel prchat a vzdávat se majetků. Nejprve po anšlusu (1938) z Vídně do Břežan a po Mnichovu do Paříže. Stačil však ještě připsat věrné kuchařce paní Apoleně domek. V něm žije spolu se svou pomocnicí v kuchyni Madlou a s jejími dětmi. Tu manžel - alkoholik utluče a ukopá div ne k smrti a poté se oběsí v cele.

„Dyť nás tomu křiklounovi vydali všanc.“ Apolena se o politiku nikdy nezajímala, středem jejího vesmíru byl kuchyňský sporák. Pár slovy ale přesně vystihla, co nastane. „Líp bych to neřekl, paní Apoleno“, skoro jen zašeptal. Cítil se tak strašně unavený. „Vy se ovšem paní Apoleno nemusíte ničeho bát“, řekl Ferdinand jakoby ji četl myšlenky. „Zařídím, abyste tu mohla zůstat. Mám v okolí ještě pár menší stavení, nějaké na vás dám přepsat a trochu peněz na malou penzi se také najde. Nedělejte si starosti. Teď mě ale omluvte, musím dnes zařídit spoustu věcí.“

Oba zámky byly arizovány. Dolní, ten uprostřed světa, si jako letní sídlo zabere ještě jakž takž slušný protektor Konstantin von Neurath. Ovšem i jeho bílé rukavice, které rád nosí, jsou potřísněné krví. Třeba studentské z listopadu 1939. Od jara 1942 je nájemníkem protektor zastupující. Právě odtud, bránou lemovanou plastikami divočáků, jej ve středu 27. 5. 1942 dopoledne řidič Klein odváží v Mercedesu na Hrad. Jde o protektorovu předposlední cestu. Tu poslední absolvoval téhož dne v dodávce naložené pastami na parkety na trase ulice Kirchmayerova ulice - nemocnice Na Bulovce.

Po atentátu Hitler břežanské majetky ponechal k doživotnímu užívání Lině. Ta zde spokojeně ve funkci říšské vdovy žila až do dubna 1945. V neděli 24. 10. 1943 vyjel malý Klaus Heydrich na kole z brány na silnici (i když to měl zakázáno). Srazila ho dodávka s fotbalisty vracejícími se z utkání z nedalekých Úžic. „Nacionální a internacionální socialismus. Vobou není žádná škoda“, pravil Švejk. Měl pravdu. Je však třeba poctivě přiznat, že socialisté nacionální pronásledovali Židy, Romy, homosexuály, jehovisty a zednáře. A pak již jen skutečné nepřátele a odpůrce nových pořádků. Řidič dodávky Karel Kašpar - dle nacistů slovanský podčlověk - potrestán nebyl. Soud rozhodl, že vina byla na klukovi. Heydrišce se to nelíbilo, ale i Himmler výrok německého soudce potvrdil. Zatímco Stalin by z obdobné nehody učinil trockistické spiknutí namířené proti dětem stranických funkcionářů. Obžalováni by byli řidič, automechanik a fotbalisté vč. rodinných příslušníků. Občas se tvrdí, že portét Klause najdeme na protektorátní bankovce v hodnotě 20 Kč. Ale jde zřejmě jen o legendu.

Himmler Lině při návštěvě v březnu 1945 doporučil, aby Břežany opustila. Reichswitwe byla žena rázná. Nechala si zbudovat maringotku, tu naložila proviantem a spolu se synem Heiderem a dcerami Silke a Marte prchá. Od druhé půle r. 1945 žila na ostrově Fehrman, provozovala zde penzion (ne pro svobodné pány,hosty byli bývalí SS a SD kolegové jejího Reiniho). Vymůže si vdovskou penzi. Zločiny manžela v knize „Žila jsem s válečným zločincem“ relativizuje, rozmělňuje a omlouvá. Na dobu strávenou v Protektorátu vzpomíná s nostalgií. Zemřela v r. 1985. Nepoučila a se. „Jsem ještě dnes toho názoru, že úkol, který tehdy můj muž měl, byl ryze pozitivní, a že se domníval, že pro Čechy dělá to nejlepší, co může.“

V druhé části knihy autorka rovněž beletristicky pokračuje v líčení osudy kuchařky Apoleny a její pomocnice Madly (ukrývají v Břežanech polského chlapce-uprchlíka Tadeka) i Solomona Meiera (umírá týrán dozorcem Nowakem v koncentračním táboře). Ferdinand Bloch-Bauer zemřel 13. 11. 1945 ve věku nedožitých 81 let v curyšském hotelu Bellerive au Lac. Pochovaný je na vídeňském Ústředním hřbitově vedle manželky Adele.

Po vleklých majetkových sporech (Blochovi děti neměli, chaleček umřel po porodu) v červnu 2006 Klimtův portrét „Zlatá Adele“ prodala Ferdinandova neteř Maria Altmann politikovi, podnikateli a filantropovi Ronaldu Lauderovi pro The Neue Galerie New York. Cena 135 mil. USD (2,8 mld. Kč) se k datu transakce stala nejvyšší částkou, jakou kdy kupec zaplatil za jeden obraz.

Horní zámek je barokní. Patrová stavba obdélného půdorysu se štítovou nástavbou o jedné okenní ose a s mansardovou střechou. Zámek nechala postavit jako letní rezidenci svatojiřských panen abatyše Františka Helena Pieroni da Galiano (1648 - 1720). O stavitelství cosi vědět musela, neboť její tatínek Giovanni Battista Pieroni byl jedním z architektů Valdštejnského paláce a pro Albrechta stavěl i v Jičíně a ve Valdicích. Zámek je zasazen do parku, ve kterém je barokní perla. Kaple sv. Anny projektovaná Janem Blažejem Santinim. V r. 1828 zámek koupil Friedrich Rieser - Stallburg (1815 - 1887). Poté, jak již uvedeno, Bloch - Brdík - nábytkář Gerstler - arizace (letní sídlo K. H. Franka). Za socialismu školící středisko Krajského národního výboru. Dnes je Horní vč. zahrady s kaplí citlivě zrenovovaný. Spravuje ho Oblastní muzeum Praha - východ, příspěvková organizace Středočeského kraje. Expozice Památník národního útlaku a odboje je kvalitní.

S Dolním zámkem, se zámkem uprostřed světa, je to horší. Nynějším majitelem je společnost vlastněná Ing. Josefem Outlým. Ten 4. 8. 2019 řekl (deník e15):„Samotný zámek potom může sloužit například jako showroom nebo prostor pro různé eventy. K zámečku by bylo ideální dostavět rovněž například oranžérii po vzoru té, kterou u Pražského hradu vytvořila Eva Jiřičná.“ Jakmile někdo hází slovy jako „eventy“ a „showroom“, zbystřím. Avšak můj článek je o výborné knize paní Mileny Štráfeldové a nikoli o angliscistních floskulích a podnikatelských aktivitách z doby polistopadové.

Zakončím vesele. V Panenských Břežanech jsou dva zámky. Starší - jako já - si vzpomenou. A mladší si vygůglí nebo se poradí s AI.

H: „To byl Shakespeare ?“ W: „Jo to byl Shakespeare.“ H: „A to byl dobrej básník?“ W: „Dva zámky plný spisovatelů! … To byl génius! … v dobách, kdy to slovo nebylo vobnošený. To byl obr! Obrovskej básník. Ale to je taky to jediný, co dneska můžete svobodně říct na obou polokoulích této nemocné planety, aniž by vás tam anebo onde považovali za někoho, kdo přichází vodtamtaď. Můžete svobodně říct: Shakespeare byl obrovský básník! … Dejte si to.“

Zdroje