Kostel sv. Jakuba Většího ve Vroutku

Když císař Marcus Antoninus Aurelius Augustus (121 - 180) válčil s Markomany a Kvády, zamýšlel - podaří-li se mu zvítězit - vytvořit nové provincie. Měly být dvě. Markomania a Sarmatia. Někteří historici to popírají, avšak pokud by filosof na trůnu Marcus uspěl, navštěvovali bychom dnes minimálně na Moravě archeologické lokality se zbytky římských chrámů, fóra, lázní, divadel, vítězných oblouků a hradeb. Po rozpadu západního impéria (476) by stačilo na tradici „stavět po římsku“, to jest z kamene, navázat.

Markův ne příliš vydařený syn Commodus však uzavřel s barbary mír, odtáhl do Říma a nové provincie nevznikly. Proto Kosmas ve své Kronice Čechů mohl napsat o knížeti Boleslavovi I. toto: „Stalo se, že si Boleslav umínil založit hrad po způsobu římském. Ihned svolal přední muže z lidu… Tady jim řekl: „“Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola.““… „“My, kteří jsme ústa lidu, my ti odříkáme, protože ani neumíme ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili. Učiň, co chceš, neboť neuposlechneme tvého rozkazu.““ Kníže vzplanul strašným hněvem…Chytil jednoho, který byl první mezi staršími, za kštici a ťav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici. Želíce toho padli knížeti ke kolenům a prosili ho s pláčem za odpuštění. A ihned podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí podle římského způsobu, jak jest ji ještě dnes viděti. Hrad slove po svém zakladateli Boleslav."

„More romano“ se v Čechách (Velká Morava kámen dobře znala) začalo stavět až koncem 9. století, a to ještě jen občas. Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci, kostelík Panny Marie, kostel sv. Jiří a rotunda sv. Víta na Pražském hradě… Předrománská architektura. Přibližně od r. 1050, od doby vlády knížete Spytihněva II. (1055 - 1061), již mluvíme o umění románském. To je v Čechách a na Moravě reprezentováno řadou památek, a to nikoli jen církevních. Stavějí se hrady (Přimda, Landštejn), městské domy a paláce, opevnění… Kníže Soběslav I. proměnil v první půli 12. stol. Pražský hrad na výstavné románské sídlo s  palácem a s mohutnými hradbami. Přesto ve srovnání s Německem, Francií či Španělskem jsme byli povětšinou chudšími příbuznými. Římská tradice chyběla. Vždyť jen v Kolíně nad Rýnem najdeme 12 románských kostelů. Výjimky ovšem byly: pražský Juditin most (třetí čtvrtina 12. stol.) nebo ojedinělý soubor románských domů na Starém Městě.

S jistou dávkou zjednodušení lze říci, že románské umění je prvním, které sjednotilo Evropu. Románské stavby najdeme na Pyrenejském poloostrově, v Anglii, ve Francii, v Německu, Itálii a ve střední Evropě. Stavby se neomítají, zdivo se skládá z opracovaných kvádrů (kvádříkové zdivo), zdobnými prvky jsou obloučkový vlys, lizény, zubořez, ústupkové portály se sloupky s hlavicemi a s bohatě zdobenými oblouky (archivoltami), v tympanonu nad vchodem najdeme reliéf. Portály a okna bývají půlkruhovitě zakončené, někdy architekt navrhl i několik malých oken vedle sebe oddělených sloupky (sdružená okna). Klenby bývají valené nebo křížové, ale často je hlavní loď románské baziliky překryta dřevěným trámovým stropem. Stavby bývají předimenzované (silné zdi, malá okna).

Na sklonku vlády Přemysla I. Otakara (+1230) románské umění postupně nahrazuje gotika, která však ve Francii začíná přibližně o 100 let dříve bazilikou St. Denis u Paříže. V Čechách a na Moravě se staví většinou z opuky a z pískovce. A protože opuka je povětšinou bílá nebo lehce narůžovělá, lze podepsat slova benediktinského mnicha Rodulfa Glabera (985 - 1047): „Okolo třetího roku, který následoval po roce 1000, bylo vidět po celém světě, ale zejména v Itálii a v Galii, jak se obnovují církevní budovy… Jako by se svět sám otřásl, aby ze sebe shodil starobu, a všude se halil do bílého roucha kostelů.“ Evropané s úzkostí očekávali, že rok 1000 bude apokalypsou, a když se děsivá proroctví nesplnila, začalo se stavět.

U nás především kostely a kláštery. Jednoduché a oblíbené byly rotundy. Válcová loď na kruhovém půdorysu zakončená věžičkou - lucernou a minimálně jeden půlkruhový výklenek zvaný apsida. Vzorem byla rotunda sv. Víta na Pražském hradě založená sv. Václavem okolo roku 930. Její nevelké zbytky se dochovaly v podzemí dnešní katedrály. Měla-li skutečně 4 apsidy, nevíme. Zvláště za první republiky bylo přání otcem myšlenky a v odborných publikacích lze najít obrázek okázalé dvouplášťové stavby s galerií. Neboť staří Čechové museli být stejně vyspělí, jako Francouzi či západní Němci.

Druhým typem byly stavby podélné, odborně zvané longitudinální. Nejvyspělejším typem byla bazilika. Lichý počet lodí, většinou tři, přičemž hlavní loď převyšuje lodi postranní a jejími okny proudí do interiéru světlo. Často se však stavěly jednodušší kostelíky o jedné lodi zakončené na východě půlkruhovou apsidou. V Čechách jich najdeme poměrně dost, z některých se později staly sakristie větších barokních chrámů. Pokud byl takový chrámek u šlechtického dvorce, majitel se účastnil bohoslužby na západní tribuně, kam se mohl dostat ze svého obydlí po dřevěném můstku suchou nohou. Takovým kostelíkům říkáme tribunové.

Zvláštní skupinu tvoří kostely vineckého typu. První půle 13. stol. V obci Vinec u Mladé Boleslavě je starobylý tribunový kostel sv. Mikuláše z doby okolo r. 1240 s nádhernými kamenickými detaily. Vinecké svatyně se vyznačují kvádříkovým zdivem, perfektně zvládnutou prací s kamenem a pronikáním gotiky do románského tvarosloví (např. mikulášský kostel má již trojboce uzavřený presbytář). A jaké kostely řadíme mezi vinecké? Sv. Mikuláš ve Vinci, sv. Jakub Větší ve Vroutku, svatý Mikuláš v Potvorově, Stětí sv. Jana Křtitele v Libčevsi, Pozdvižení sv. Kříže v Údlicích a možná i sv. Vavřinec v Kostomlatech pod Milešovkou.

Kostel sv. Jakuba Většího v obci Vroutek u Podbořan se zachoval v intaktním stavu, tj. zhruba v té podobě, jak byl někdy v první třetině 13. století vystavěn. Jen klenba hlavní lodi je renesanční a zřejmě se poněkud upravovala (snížila) věž. Důvod nedotčenosti stavby je prostý. Stačí přejít rušnou Karlovarskou ulici a jsme u dalšího kostela. Je barokní, jednolodní, z počátku 18. století. Zasvětili ho sv. Janu Křtiteli. Věž nemá. Jako zvonice se využila věž svatojakubského kostela, ale na bohoslužby lidé chodili do kostela nového.

Sv. Jakub stojí na mírně vyvýšeném návrší. Je obdélný a orientovaný (tj. s hlavním oltářem na východě). Na západě čtyřhranná věž, na východně půlkruhovitá apsida. Hlavní vstup do kostela je na straně severní. Ústupkový, půlkruhem zakončený portál se dochoval, avšak s minimem kdysi možná poměrně bohaté kamenické výzdoby. Kvádříkové zdivo je z pískovce. A protože jsme v kraji chmelařském, kde má barva půdy s oranžový nádech, jsou i některé pískovcové kvádry načervenalé. Vnější dekorace je prostá. Pěkně profilovaná trnož (sokl) obíhá celý kostel odspodu, lizény, obloučkový vlys, zubořez a kamenné okrouhlé pukličky (oválky) těsně pod střechou. Okna půlkruhová, některá byla později zvětšena. Nejzdobnější je bohatě orámované východní okno apsidy. Na severní straně najdeme ještě jeden portálek přístupný po dřevěném vnějším schodišti. Jím se dostaneme na podvěžní etáž a poté úzkým kamenným schodištěm až na patro věže, kde je umístěný zvon.

Vnitřek okouzlí jednoduchostí. Panskou tribunu v 19. stol. strhli, nedochovala se. Hlavní loď je zaklenutá renesanční klenbou, původně stačil dřevěný trámový strop. Na triumfální oblouk se napojuje půlkruhová apsida pro umístění hlavního oltáře. Ten dnešní je pouhou kopií pozdně gotického originálu, který je nyní ve vlastnictví Národní galerie. Krásně řezaný oltář můžeme vidět v zámecké kapli Nejsvětější Trojice v Horšovském Týnu. Mne zaujaly na prosté kopii motivy rotujících plaménků v baldachýnu nad sochami. Ty v Čechách a vlastně i na kontinentu poprvé použil v okenních kružbách Petr Parléř, když budoval svatovítskou katedrálu. Dochovaly si i fragmenty nástěnných maleb, které však zaregistruje jen odborník. Nás na ně upozornil pan farář, který nám kostel otevřel.

Kdo byl investorem stavby? První zmínka o obci Vroutek je z r. 1227. To u nás vládl král Přemysl I. Otakar. Taťka krále Václava I., princezen sv. Anežky a Markéty, kterou znají Dánové jako přelaskavou a krásnou královnu Dagmar. Velmož Hrabišic Kojata oplývající mnoha statky v Čechách i na Moravě tehdy ve své závěti odkázal zderazskému klášteru křižovníků Božího Hrobu v Praze „Wrutek cum omnibus attinenciis suis.“ Tedy obec Vroutek se vším příslušenstvím. Pravděpodobně šlo o vesnici a statky v okolí včetně svatojakubského kostela. U něj měl zřejmě pan Kojata sídlo - velmožský dvorec. Jiní uměnovědci tvrdí, že svatyni nechali zbudovat až zderazští křižovníci, ale jde o domněnku méně pravděpodobnou. Ani jeden z  kostelů ve Vroutku není běžně přístupný. Zvláště barokní sv. Jan Křtitel je ve stavu zuboženém. Avšak kostel sv. Jakuba Většího si po předběžné domluvě prohlédnout lze.

Na poezii odborník nejsem. Ale vzpomněl jsem si na Jaroslava Seiferta: „Kdyby v bílé bazilice svatého Jiří vypukl požár, ale nedej bůh, její zdivo po ohni bylo by růžové. Možná i obě věže: Adam a Eva. Eva je štíhlejší, ženy tak bývají, ale je to jen nepatrná pocta jejich pohlaví. Opuka v žáru lehce zrůžoví. Tak jako mladičké dívky po prvním polibku.“

Zdroje