Největší queer osobnost českých dějin

V sobotním PRAGUE PRIDE (PP) průvodu jsem nebyl. Jedna stará paní před několik lety řekla zhruba toto: „Nemám ráda davy lidí. Proto nechodím. Ale kdyby akce, jako je PP, byla za mého mládí, nebrala bych dnes antidepresiva.“ Což je i můj případ. Kamarád mně poslal fotky a s výjimkou několika účastníků vymóděných „à la karneval“ lidé v běžném letním odění. Navíc nejde jen o průvod! Já si z mnoha „podujatí“ (slovenský výraz mám raději, než „akce“ nebo dokonce „event“) tento rok vybral středeční (5. 8. 2026) setkání v Pride House, resp. v budově Francouzského institutu ve Štěpánské ulici 35 v Praze 2. „Největší queer Češstvo: k čemu nám jsou veřejné ankety?“

Pořadatelem byla Společnost pro queer paměť. S tímto spolkem jsem měl tu čest v prvních letech jeho existence spolupracovat. Jsa ekonom a profesí auditor, připadl na mne post pokladníka. Cituji z anotace k podvečernímu středečnímu setkání: „Prague Pride Festival letos v online anketě hledá největší queer osobnost českých dějin. Kdo vlastně mezi takové postavy naší minulosti patří? Jaký nám po sobě zanechaly odkaz? Dá se vůbec spolehlivě zjistit, které historické osobnosti byly queer? A jaký smysl mají ankety či soutěže o největší osobnosti dějin?“ Nešlo tedy o nic jiného, než o miniaturní obdobu ankety „Největší Čech“, ve které - jak si mnozí pamatují - zvítězil římský císař a český král Karel IV. Protože i otec vlasti byl Čechem neúplným - jeho tatínek Jan byl z dynastie Lucemburků a maminka Přemyslovna - pořadatelé na list nominovaných vepsali i postavy v Čechách a na Moravě nezrozené. Adepti však museli být s našimi zeměmi spjati v míře větší než malé.

Na svoji facebookovou stránku jsem poznamenal, že ze setkání jsem měl rozporný pocit. Jsem již starší pán (*1960). Za mého mládí a v mé rané dospělosti to bylo jednoduché. Byli zde gayové, lesby, bi a trans. LGBT. Další písmenka, hvězdičky a matematické symboly jsme neužívali. Činí-li tak někteří dnes, nejde o zlý úmysl. Avšak výsledkem jsou mimo jiné i posměšky a ironické komentáře v psaných médiích. V médiích, která se mně eklují a ekluje se mně také to, že s autory oněch ironií občas a bohužel musím souhlasit. Co je gender, jsme nevěděli (termín neodmítám, je zcela OK, avšak některé teorie jsou pro mne „zu viel“). Nerozpřádali jsme učené úvahy o queer identitách, 42 pohlavích, pansexualitě a o tom, jak správně oslovovat nebinární jedince. Jsa milovník češtiny, výrazy češstvo, hoststvo, autorstvo atp., které aktéři při setkání ve Štěpánské občas použili, mně přijdou ujeté. Raní obrozenci s jejich sestromužem a jezlíny. Genderová korektnost dotažená ad absurdum. Určitě však náboj do hnojometů těch, kterým se PP hrubě nelíbí a svou nelibost vyjadřují na sociálních sítích komentáři typu „Proč heterosexuálové nepotřebují žádný pochod a každý úchyl musí exhibovat? Divná doba. Čím víc je člověk „normální“ tím míň o něm víme.“ Nebo zveřejňují podvržené („fake“) fotky generované AI, aby ukázali, jaká že to v sobotu byla ohavnost a sprosťárna placená z našich daní.

Kdo byl do ankety „Největší queer“ navržen? Willi Bondi (1897 - 1941, meziválečný brněnský gay aktivista mezi tamními Němci, umučen v Osvětimi). Charlotte Charlaque (1892 - 1963, německo-americká herečka, trans aktivistka, azyl našla v Praze). Vojtěch Černý (1893 - 1938, legionář, gay činovník, svůj život ukončil sebevraždou). Fredy Hirsch (1916 - 1944, viz dále). Jiří Hromada (1958 - 2024, herec a dabér, polistopadový LGBT aktivista, znal jsem ho osobně). František Jelínek (1891 - 1959, medik, ochránce práv LGBT menšin). Jiří Karásek ze Lvovic (1871 - 1951, básník, spisovatel, jedena z hlavních postav literární dekadence z přelomu 19. a 20. stol). Zdeněk Koubek (1913 - 1986, intersexuální atlet narozený jako Zdena Koubková). Václav Krška (1900 - 1969, režisér, scénárista, spisovatel). Jana Mattuschová, roz. Klánová (1906 - 2000, meziválečná lesbická aktivistka). Lída Merlínová (1906 - 1988, vl. jménem Ludmila Pecháčková, spisovatelka, autorka prvního českého lesbického románu Vyhnanci lásky). Marcela Šulcová (1945 - 2015, zakladatelka ženské odnože Svazu Lambda, první oficiální LGBT organizace v Československu po r. 1989, znali jsme se). Ota Tasinato (1921 - 2011, pan Otíček, hraběnka Mondscheinová, průkopník českého „dragu“). Toyen (1902 - 1980, vl. jménem Marie Čermínová, malířka/malíř, odmítala se vřadit do škatulky „muž“, „žena“).

Kamarád vznesl v diskusi připomínku, že mu v seznamu chybí třeba Martina Navrátilová. Mohl bych pokračovat. A kde jsou Eduard Cupák, Ladislav Fuks, Miloš Havel, Eduard Kohout, Martina V. Kopecká, Aneta Langerová, Martina Sáblíková? Atd., atd. Avšak kvůli tomu článek nepíšu. V anketě se přihlíželo i k tomu, zda by si ten či onen/ta či ona přáli být do seznamu pojati. Nebo by se nominace nemusela pozdávat jejich blízkým. I proto byly vybrány osobnosti již nežijící.

Mým favoritem je zcela jednoznačně Alfred, resp. Fredy Hirsch. Nebýt Společnosti pro queer paměť, jeho jméno by mně dodnes nic neříkalo. Rodák z německých Cách. Žid a gay. Což byla po roce 1933 zlověstná, ba přímo smrtelná kombinace. Sportovec, činovník židovského skautingu. V roce 1935 emigroval do Československa, kde se zapojil do sionistického hnutí, sportu a do práce s židovskými dětmi. Pedagogické nadání od Pánaboha. Čehož využil po 15. 3. 1939, kdy pochopil, že děti rodičů s  Davidovou hvězdou je třeba zabavit, vymyslet pro ně program, náplň. Dnes mluvíme o volnočasových aktivitách. Dospělí měli svých starostí nad hlavu. Pečujeme-li o seniora s Alzheimerem, tak některé neziskovky nabízejí odlehčovací pobyty. Babičku lze svěřit třeba boromejkám v Domově sv. Karla v Řepích, abychom si na pár týdnů odpočali a rozmysleli si, co dál. Něco podobného zorganizoval Fredy v Praze na Hagiboru. Místo, kde se kluci i holky mohli přes den bavit, hrát si a sportovat. Pro rodiče obrovská úleva a děti alespoň na chvíli zapomněly na desítky příkazů a zákazů, kterými se jejich život najednou řídil, kterým nerozuměly a hlavně nechápaly, proč.

Ve vzpomínkách těch, co přežili Terezín, jméno Fredy Hirsch většinou nechybí. Dorazil do pevnosti na Labi v prosinci 1941 jako jeden z Aufbaukommanda II. Jeho úkolem bylo, jak jinak, postarat se o děti a mládež. I zde ihned věděl, co je potřeba. Ghetto bylo brzy přeplněné a Hirsch se snažil, aby děcka nemusela přes den vegetovat na ubikacích. Neboť tam na jedné posteli ležela umírající teta a na kavalci jiném se dva oddávali jistým tělocvikům. A tak na půdách kasárenských baráků probíhala školní výuka. Ta byla sice zapovězená pod hrozbou trestu, ale kluci i holky už věděli, že jakmile se objeví někdo od SS, musí zpívat německé písničky. Fredy také pochopil, že hodně lidí pospolu znamená riziko infekce. Proto děti vedl k přísné hygieně, čistotě a pořádku. Dokonce se mu podařilo vybudovat cvičiště. Šestým smyslem přesně odhadl, co je pro děti nejdůležitější. Zajistit jim takovou náplň dne, aby pokud možno zapomněly, kde se nacházejí a aby se staly fyzicky i psychicky odolné a soběstačné. Němčina byla jeho mateřštinou a protože se k esesmanům nechoval podlézavě, ale své žádosti předkládal rázně a po vojensku, získal si u mnohých černooděnců respekt.

6. září Fredy odjel s 5 tisíci vězni do Osvětimi. Zde, tj. v Birkenau, SS zřídily rodinný tábor (sekce BIIb). Tento „podtábor“ je stále záhadou. Vězňové se těšili různým privilegiím. Rodiny zůstaly spolu, lidé nebyli oholeni a pro děti byl vyhrazen denní blok č. 31.  Příprava na inspekci Mezinárodního červeného kříže? Možná. Do myslí „nazi“ mocipánů pomatených rasovou pavědou nahlédnout nelze. I v „Aušvicu“ Fredy využil svého němectví a řízným vystupováním na SS dozorce zapůsobil. Co se v táboře odehrává, všichni věděli. Šlo tedy o to dětem pobyt co možná nejvíce zpříjemnit, lze-li toto sloveso použít. Pevný denní řád, důraz na hygienu a osobní čistotu, učení, soutěže a hry. Zástěrka „zpěv německých písní, recitace německých básní“ zafungovala. Starší děti a některé z vězňů Fredy angažoval za vychovatele a učitele. Místnost v bloku 31 nechal vyzdobit malbami Sněhurky, trpaslíků a jiných pohádkových postav. Do bloku dle vzpomínek přeživších občas docházeli SS dozorci a strážní. Právě zde, mezi dětmi, se mohli uvolnit a vytěsnit na chvíli z mysli hrůzy, jichž byli dnes a denně svědky. Ač se to těžko přiznává, u řady „černých“ zbytky svědomí zůstaly a většina z nich sadisty v medicínském pojetí nebyla. Fredy dbal, aby se v dětském společenství jednalo dle maximy „Jeden za všechny, všichni na jednoho!“ Když komukoli došel balíček s potravinami, pak obsah patřil všem. A tak, i když děti hladem trpěly, žádné na následky podvýživy nezemřelo. Ranní a večerní apely probíhaly uvnitř baráku, což byla úleva, jejíž nedozírný význam pochopí jen ti, co koncentrákem prošli. Po příjezdu dalších prosincových transportů z Terezína (byla zde i mladinká Zuzana Růžičková) bylo v bloku asi 500 dětí a Hirschovi se podařilo získat další barák.

V Osvětimi fungovaly i struktury podzemní. Příslušníci hnutí odporu zjistili, že u kartotéčních lístků vězňů z rodinného tábora je poznámka „6SB“. Což znamenalo „Sonderbehandlung“ (zvláštní zacházení), tj. likvidace po 6 měsících. Uvažovalo se o vzpouře a Fredy měl být jedním z vůdců. Věděl, že naděje na úspěch je malá, snad by se podařilo oddělat pár esesáků a několik vězňů by uprchlo. Svým dětem by však podepsal rozsudek smrti. Ještě 8. 3. 1944 probíral pro a proti s Rudolfem Vrbou (Slovák, kniha „Utekl jsem z Osvětimi“). Vyžádal si hodinu na rozmyšlenou a když se Vrba vrátil, našel Fredyho v bezvědomí. Údajně se předávkoval (snad úmyslně, jiní spekulují o vraždě) sedativy a zemřel. Jen Bůh ví, jak to tehdy bylo. K likvidaci prvního transportu o počtu 3 792 lidí z rodinného tábora došlo v noci z 8. na 9. 3. 1944.  Před smrtí zpívali „Kde domov můj“ a židovskou hymnu ha-Tikva (Naděje). V onu noc spálili i tělo Fredyho Hirsche. Zplynování z března 1944 a  následně ze dnů 10. - 12. 7. 1944 (prosincový transport a další Češi) je největší vraždou československých občanů za II. světové války.

Nyní je, doufám, jasné, proč mým favoritem ankety „Největší LGBT…“ je Fredy Hirsch. Zachránil, a to doslova a nikoli obrazně, větší počet (přesné číslo určit nelze) dětí před smrtí. Mnoha dalším alespoň a v mezích možností zpříjemnil chvíle před neodvratným koncem. Při vší úctě k dalším 13 nominovaným jim zásluhu tohoto typu připsat nelze. Odpadá i otázka „Co na to blízcí?“, neboť Fredy děti neměl a na živu budou již jen vzdálenější příbuzní. Nemohu si odpustit poznámku, že dnešním někdy velmi učeným, (avšak ne vždy srozumitelným a vědou podloženým) úvahám a diskusím o nebinárních, genderfluidních či jakých identitách a pohlavích by Hirsch (a většina ostatních navržených) nerozuměl. MS Word korektor tyto výrazy rovněž nezná.😊 V Terezíně i v Osvětimi se o tom, že Fredy je jiný, vědělo. Ale nikdo to tehdy příliš neprožíval. Tatínek Zuzaně Růžičkové řekl přibližně toto: „Ano je to tak. Ale drž se ho, je to dobrý člověk.“

Farář Josef Štemberka. V Lidicích šel na smrt s ostatními muži jako jejich pastýř, nabídku Gestapa odejít z obce nepřijal. RKC usiluje o jeho blahořečení. Maxmilián Maria Kolbe. Umučen v Osvětimi (1941), když nabídl svůj život za život Franze Gajowniczka, otce 2 dětí. V r. 1982 kanonizován. Marie Restituta Kafková. Sestra františkánek křesťanské lásky, zdravotní sestra. Opakované konflikty s nacistickými úřady, odmítla odstranit krucifixy z nemocničních prostor. Popravena gilotinou 1943. Blahořečena 1998. Clemens August hrabě von Galen. Münsterský biskup, kreován kardinálem. Otevřeně vystoupil proti programu T4 (usmrcování zdravotně postižených). Beatifikován.

Fredy Hirsch? V Česku a zřejmě ani v Německu jsem nenalezl žádnou ulici, náměstí, instituci nesoucí jeho jméno. Aplikace mapy.cz nabízí odkaz na pamětní desku v Terezíně a na Stolperstein v rodných Cáchách. Academia vydala překlad monografie novináře Dirka Kämpera „Fredy Hirsch a děti Holokaustu.“ Přečetl jsem. Obsáhle se o něm zmiňuje naše světoznámá cembalistka Zuzana Růžičková v knize „Sto zázraků“ (podle jejího vyprávění sepsala novelistka Wendy Holden). Přečetl jsem. Dále Dita Krausová: 1929 - 2025, učitelka známá jako osvětimská knihovnice, vzpomínky Odložený život: skutečný příběh osvětimské knihovnice.

Fredy Hirsch by byl bezpochyby adeptem na titul „Spravedlivý mezi národy“, mohl-li by být Židovi udělen. U některých Židů (a nejen u nich) je stále problematická jeho stejnopohlavní orientace. Zvláště „echt“ ortodoxní souvěrci jej ve svých textech o Hagiboru, Terezínu a Osvětimi zmiňují jen v nezbytně nutné míře a s jistými rozpaky. V Terezíně, v Parku terezínských dětí, je na zadní stěně budovy menší pamětní deska, o jejíž umístění se zasloužila mimo jiné i Zuzana Růžičková.

Jak anketa „Největší queer Češstvo“ dopadla, nevím, neboť výsledek hlasování jsem v pralesu nul a jedniček nenašel. Možná proto, že sondy tohoto typu jsou sice zajímavé, ale skoro vždy mnohoznačné. Mají omezenou vypovídací schopnost.

Zuzana Růžičková - Kalabisová, Sto zázraků: „Přišlo to jako nějaké zjevení. Do našeho baráku vkročil ten krásný mladík, který se předtím ptal, jestli nejsem nemocná, a všechno se rázem rozjasnilo. Jmenoval se Alfred „Fredy“ Hirsch. … Jakmile dorazil transport, hned přiběhl a hleděl, kde by mohl pomoci… Za to, že jsem přežila, vděčím jemu.“ … „Dětský blok mi zachránil život a zachránil mi i zdravý rozum.“ … „Všichni jsme se od Fredyho naučili žít s nadějí - doufat, že i v té nejbezvýchodnější situaci se může vstát z mrtvých.“

Dita Krausová, Odložený život: „Fredy, jak jsme se mu obdivovaly! Všechny děti chtěly být jako on. Nejenom v Osvětimi, ale i v Praze na Hagiboru a v Terezíně, kde měl na starost oddělení péče o mládež. Byl vynikající sportovec, dobře vypadal, byl přímý a čestný. Dokonce i esesáci ho do jisté míry respektovali.“

Talmud, pasáž Sanhedrin 37a: „Kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět.“

Zdroje: