Moskva, pondělí 26. 8. 1968, 22:45

O událostech roku 1968 jsem psal již dvakrát. „Rok 1968 si vyžádal samostatný díl Velkých dějin. Čte se jak detektivka“ (31. 7. 2026), „Škaredá středa 21. 8. 1968 a co jí předcházelo“ (21. 8. 2026). Inspirací mně byl XIX. díl Velkých dějin zemí Koruny české s podtitulem 1968. Autor Jiří Hoppe, Nakladatelství Paseka s.r.o. Výborné a poučné čtení! Nyní do třetice. Osudný a ostudný Moskevský protokol. Správně Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR.

Události dob minulých nelze hodnotit jen dnešními měřítky, pravidly a nyní platnými morálními zásadami. Neboť podle Hérakleita panta rhei, vše plyne. Stejně tak kniha Kazatel: „Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas.“ Velkého inkvizitora Torquemadu by ani ve snu nenapadlo, že autodafé byla zločinem proti lidskosti. Byl přesvědčen, že zachraňuje kacíře před pekelnými mukami.

Proč tento úvod? V deskách, kde si moji rodiče uschovali dokumenty z r. 1968 - 1969, jsem našel kopie dvou dopisů z doby posrpnové. Či spíše z doby plíživého nástupu normalizace. První psal taťka (*1928) redakci mně neznámého periodika. Druhý je od mamky (*1930), adresátem byl humorista a novinář Vladimír Škutina (1931 - 1995). Za Pražského jara jeden z nejpopulárnějších televizních redaktorů.

Čtenáře, který onu neveselou dobu nepamatuje, do ní musím s ohledem na první odstavec uvést. Jan Palach se zapálil ve čtvrtek 16. 1. 1969. Rodiče na pohřbu byli. Táta pracoval v Ústřední vojenské nemocnici. Náčelník generálporučík MUDr. František Engel (1909 - 1972) poskytl zaměstnancům, kteří byli v sobotu 25. 1. 1969 ve službě, pracovní volno a nemocniční autobus k dopravě na obřad.

Dopisy se tehdy psaly v ruce nebo na psacím stroji. Kopírky nebyly. Používal se uhlový papír čili kopírák. Snad každému se stalo, že jej v roztržitosti založil špatně a kopie se ocitla na druhé straně originálu. Oslovení „Vážení soudruzi“ bylo v oficiální korespondenci normou. Stejně jako závěr „Se soudružským pozdravem.“ Soudruhování patřilo od 50. let ke koloritu doby a teprve 17. listopad mu učinil přítrž. Řešení? V práci si lidé rychle začali tykat. Nebo si vykali a používali křestní jméno. Oba dopisy jsou zajímavým otiskem doby. Táta ten svůj začal „Vážení soudruzi!“ Máti to měla jednodušší. Nepsala instituci, takže mohla použít oslovení „Vážený pane Škutino!“

Text obou psaní je z dnešního pohledu nevinný. Ovšem kdyby dopisy měli ve svých deskách členové prověrkových komisí, byla by to pro ně silná munice. Rodiče v KSČ byli, avšak při stranických prověrkách od září 1969 (říkalo se tomu výměna stranických legitimací) jim bylo členství ukončeno. Otec (+1972) byl vyloučen proto, že okupaci nazval okupací. Matka (+2003) vyškrtnuta. Což byl sice o něco nižší test, ale jen o málo. „Kvůli vám, dětem, bych si posypala hlavu popelem. Abyste mohli studovat. Jenže jsem si uvědomila, že kdybych zůstala, musela bych na schůzích rozhodovat o jiných. A to bych nemohla. Řekla jsem, že tanky nebyly správné řešení a že se již necítím na to být nadále zodpovědnou členkou strany.“

Dopis taťky ze 7. 2. 1969. „…Máte-li být časopisem komunistů, je nutné v prvé řadě se zbavit anonymity a přestat s různými šiframi, kterými se vaše články jen hemží. Proč se autoři nepodepisují plným jménem?… Dále mne překvapuje, že Vaši přispěvatelé z řad členstva se nechtějí podepisovat. Proč? Kromě případu, který uvádíte Vy (v Hradci Králové), nevím, že by zastánci socialismu s lidskou tváří někoho insultovali, nebo měli dokonce moc právního postihu. Tu snad mají spíš lidé s Vašimi názory, ne? Nebo snad není pravda, že paní Moučková (proskribovaná TV hlasatelka) je již oznámkována? Vždyť Vy jste proti známkování. … Nebo polemika, že by se nemělo říkat „socialismus s lidskou tváří“. Jednak si myslím, že je to první menší výtka s. Dubčekovi, které budou přibývat a za druhé se domnívám, že ten přívlastek má své uplatnění. Existují-li režimy, kterým se ve světě říká socialistické a mají blíže spíš k režimům jiným, bylo nutné ten náš odlišit.“

Dopis mamky ze 3. 4. 1969 „…Snad právě ta úžasná euforie, dá-li se to tak nazvat, kterou jsem pociťovala po lednu (r. 1968, lednové plénum ÚV KSČ), je příčinou toho, že nyní tak depresivně a krajně odreagovávám to, co se u nás děje od srpna. … Každým dnem ztrácím důvěru v někoho, komu jsem ještě včera věřila, ztrácím pocit jakékoliv životní jistoty a co je nejhorší, ztrácím pocit jednoty smýšlení mezi lidmi navzájem a mezi našimi národy a vedením těchto národů. Nemohu se vnitřně vypořádat s tím, že v řadě článků a projevů je zplošťována a odmítána formulace socialismu s lidskou tváří… Promiňte mi, že na váš optimismus reaguji takto. Vede mě k tomu strach, že nyní zase dlouho se nebudeme mít možnost povzbudit články typu „Óda na radost“ a že tento smutný fakt povede k tomu, že se velké většiny z nás zmocní letargie a lhostejnost a přestaneme si rozumět jeden s druhým.“

Budu se věnovat události, která stála na samém počátku toho, co mé rodiče - nadšené aktéry doby polednové - vedlo ke skepsi a depresi. Po 21. 8. 1968 (středa) byli naši vrcholoví straničtí a státní představitelé (Dubček, Černík, Kriegel, Smrkovský, Šimon, Špaček) letecky dopraveni (lze napsat „uneseni“) do Moskvy. V Kremlu pak probíhala jednání. Situace nikoli nepodobná setkání Hácha, Chvalkovský versus Hitler a spol. v noci ze 14. na 15. 3. 1939 v berlínské Raichskanzlei. O Protokolu se hodně mluví, často s poznámkou, že jediný Kriegel „to“ nepodepsal. Jenže já dosud nevěděl, co zájmeno „to“ znamenalo. Díky panu Hopemu jsem si mohl dokument přečíst v celé jeho ohavnosti.

Kremelští přiznávali, že 21. srpen, pokud jde o vojenský zásah, proběhl dle plánu. Avšak politicky zkrachoval. Žádná dělnicko-rolnická vláda. „Zdravé jádro“ (Kolder, Indra, Biľak, Hoffmann…) neuspělo a chovalo se, slušně řečeno, zmatečně. V pátek 23. 8. odletěl do Moskvy prezident Svoboda. V Bratislavě se k němu připojil Husák. Platilo totéž, co pro Háchu a jeho „Byl jsem přijat se všemi poctami“, neboť vítání v sovětském hlavním městě bylo i s nakomandovanými davy v ulicích. Srovnání „Hácha x Hitler“ je na místě. Třetímu prezidentovi Göring vyhrožoval bombardováním Prahy, v Moskvě Brežněv a jeho parta v různých obměnách opakovali, že dohoda je nutná. Jinak poteče krev. Brežněv Husákovi, který se v Moskvě rozhodně nechoval zbaběle: „Buďte sebekritický, vzmužte se. Neříkáme, že my jsme kdovíjací hrdinové. My jsme byli nuceni to udělat. Jestli jste skutečně komunista, opravdový leninovec, musíte uvítat, že jsme přišli. Přišli jsme vás zachránit - a vy nás za to obviňujete. Nenajdeme-li řešení, začne občanská válka.“

V Kremlu byli přítomni i generální, resp. první tajemníci z Bulharska, NDR, Maďarska a Polska. Živkov, Ulbricht, Kádár a Gomułka. Při schůzce s Leonidem Iljičem byli, s výjimkou Kádára, krvelační. Zhruba ve stylu „S tou kontrarevolucí se nepárat, máme tam přece vojska!“. Brežněvovi šlo o dvě věci: 1. Oduznání mimořádného Vysočanského sjezdu KSČ a jeho závěrů (čtvrtek 22. 8.) 2. „Potřebujeme ale od vás záruky, musí se vyhotovit nějaký protokol.“ Svoboda - voják - to viděl takto: „Zase jen žvaníte a žvaníte! Už jste se dožvanili až k tomu, že máte obsazenou zemi…Já jsem v životě už viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí.“ Jednalo se i v noci, v různých sestavách, naši představitelé spolu, naši a Sověti… Františka Kriegla drželi mimo. Únoscům mimo jiné vmetl do tváře, že porušují ženevskou konvenci o zacházení s vězni. Vadil i jeho židovský původ, neboť v sovětském politbyru byl antisemitismus nikoli výjimečný. Dubček se nervově zhroutil. „Kurvy, co mi to udělaly?“ V naší skupině byl naštěstí i lékař. Internista a plukovník Jiří Smrčka z ÚVN. Kolega a dobrý známý mého tatínka.

Návrh protokolu vypracovaný československou stranou byl hozen od koše. Dle Sovětů byl blízký ultimátu a nadále se jednalo pouze o návrhu sovětském. Naši prosadili, aby v textu nebyl výraz „kontrarevoluce“, aby se nepsalo o „internacionální bratrské pomoci“ a uhádali, že pokud jde o pobyt okupačních vojsk, bude doplněno adjektivum „dočasný“. I tak se jednalo o 15 bodů, na než pasuje odstavec z Drdovy povídky Vyšší princip: „Do strašného ticha četl dvacet řádek plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír pod stůl. „Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát.“ Roli katechety převzal František Kriegel (bylo mu 60 let): „Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu to nepodepíšu.“ Vzpouzel se i Zdeněk Mlynář, ale ostatní ho přesvědčili.

Moskva, Kreml, pondělí 26. 8., čtyři hodiny odpoledne, aktéři dramatu. SSSR: Brežněv, Grečko (ministr obrany), Gromyko (ministr ZV), Katušev, Kirilenko, Kosygin (předseda rady ministrů), Podgornyj (předseda prezidia Nejvyššího sovětu), Poljanskij, Ponomarjov , Semjonov, Suslov, Šelest (1. tajemník ÚV na Ukrajině), Šeljepin, Voronov. ČSSR: Svoboda, Dubček, Barbírek , Biľak (první tajemník ÚV KSS), Černík (premiér), Dzúr (ministr obrany), Husák (místopředseda vlády), Jakeš, Kučera, Koucký, Lenárt, Mlynář, Rigo, Smrkovský (předseda Národního shromáždění), Piller, Šimon (vedoucí tajemník MV KSČ v Praze), Špaček, Švestka.

Bránili jsme se. Dubček: „Já vám chci otevřeně říci, že tento fakt považujeme za hrubý nedostatek, chybu, že vstup vojsk do Československa považujeme za předčasný akt, který velmi uškodil a i na příště bude velmi škodit naší komunistické straně, ale také mezinárodnímu dělnickému a komunistickému hnutí.“ Brežněv: „Pronesl jste tady řeč, jako byste nás chtěl pohnat před soud. V našich dohodách o věrnosti Varšavské smlouvě, v závazcích dohodnutých v Čierné nad Tisou a v bratislavském prohlášení, se píše, že obrana socialismu je věcí všech bratrských stran. Nemluví se tam ovšem přímo o vstupu vojsk, to se v politických dokumentech nepíše. Ale kolektivní odpovědnost za osudy socialismu je tam vyjádřena jasně. Z toho jsme vycházeli a vycházíme, neboť jsme komunisté.“

Jenže už se vědělo, že Protokol (text byl pouze v ruštině), byť po různých úpravách, podepsán bude. Stalo se tak 26. 8. ve dvacet dva hodin a čtyřicet pět minut. Pozvání představitelů bratrských stran „na skleničku“ naše delegace odmítla. Kriegla si chtěla sovětská strana několik dnů pozdržet, aby se domů nevracel jako hrdina, který jediný svůj podpis nepřipojil. Naši však sestavu „bez Kriegla“ odmítli a tak ho nakonec na letiště dopravili. Návrat do Prahy v ranních hodinách v úterý 27. 8. byl truchlivý. V Kremlu slavili. Brežněv zorganizoval večeři, na níž si s ním dávali do nosu Gomułka, Kádár, Ulbricht a Živkov. O jejich pobytu v Moskvě tisk zveřejnil krátké komuniké. Brežněv si oddechl: „Sláva bohu, že je všemu konec.“

Naše delegace měla pouze jeden výtisk Protokolu, a to v ruštině. Bylo třeba zajistit překlad. Protokol má 15 bodů. Stručně je zrekapituluji.

1. Odkaz na jednání v Čierné a v Bratislavě. Obrana socialismu, boj s kontrarevolucí je společnou věcí socialistických zemí. 2. Předsednictvo ÚV KSČ prohlašuje XIV. sjezd z 22. 8. 1968 („Vysočanský“) za neplatný. 3. Bude jednání ÚV KSČ a Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Uvolnění z funkce osob, jejichž činnost neodpovídala potřebám vedoucí úlohy strany. 4. Ovládnutí sdělovacích prostředků. Zastavení činnosti organizací stojících na antisocialistických pozicích a sociálnědemokratické strany. Úprava situace v tisku, rozhlasu a televizi. Nové zákony a opatření. 5. Vojska se nebudou vyměšovat do vnitřních záležitostí ČSSR. Jakmile pomine ohrožení vymožeností socialismu, po etapách odchod. 6. Zabránit konfliktům s vojsky. 7. Představitelé KSČ nepřipustí odstranit z funkcí nebo represivní opatření proti těm, kteří bojovali za socialismus, proti antikomunistickým silám a za přátelství se SSSR. 8. Budou jednání o ekonomických otázkách - rozšíření spolupráce SSSR a ČSSR. 9. Upevnění, zvýšení efektivnosti obranného systému Varšavské smlouvy. 10. Koordinace činností v mezinárodních vztazích. Upevnění jednoty socialistického společenství. 11. Důrazný protest proti projednávání situace v ČSSR v OSN. 12. Zhodnocení činnosti členů vlády, kteří byli za hranicemi ČSSR a vystupovali v otázkách vnitřní a zahraniční politiky. Kádrové změny ve stranických a státních orgánech a organizacích v zájmu konsolidace ve straně a mimo ni. Posouzena bude činnost ministerstva vnitra 13. Výměna delegací - lepší řešení otázek ve vzájemných vztazích a mezinárodních otázek. 14. Kontakty mezi představiteli KSSS a KSČ po 20. 8. jsou přísně tajné, zvl. pak obsah právě uskutečněných rozhovorů. 15. Se Sovětským Svazem na věčné časy.

Čili Protokol byl tajný (asociace: pakt Molotov - Riebbentrop a jeho tajný dodatek). V plném znění byl k dispozici až po r. 1989. Jestliže v úterý 27. 8. 1968 otisklo Rudé právo v záhlaví Marxův citát „Jen ten národ je svobodný, který nebere svobodu druhému národu“, tak v sobotu 31. 8. si čtenáři přečetli na první stránce zprávu ze zasedání vlády „Krok za krokem k normalizaci“. Mimochodem! Historiky a pamětníky je doloženo, že mocichtivý a pragmatický Husák i v dobách normalizačních běžně slovo „okupace“ používal. Měl také říci, snad bezprostředně po 21. 8.: „Ja tento národ musím zachrániť, aj keby mi mali všetci napľuť do očí.“

V deskách jsem nalezl poklad. Básničku „Lapkové“ od Jiřího Pištory (1932 - 1970) z dětského časopisu „Mateřídouška“ z října 1969. Po těchto verších již mohl psát jen do šuplíku. Bylo mu 38 let, když se otrávil svítiplynem. „Ať si jsou, tak kde jsou. Ať sem na nás nelezou.“ Začínala báječná léta pod psa.

Sám žádný hrdina nejsem a byl-li bych na místě těch, co v pondělí 26. 8. 1968 podepsali, zachoval bych se na 95 % stejně. Když jsem dnes jel do své oblíbené kavárny článek dokončit, prohlédl jsem si v tramvaji na mobilu, co je nového. Jedna paní se v diskusi rozohňovala nad komunistickou minulostí prezidenta Pavla a jiná ji ubíjela podrobnostmi o tomtéž angažmá u premiéra Babiše. Židé říkají „Nesuď svého bližního, dokud ses neocitl na jeho místě.“

Je také zvykem dovolávat se tradic křesťanských. Jan, 8. kapitola: „Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“ „Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“

Zdroje